Oáza

Film, který pouštěl Václav Marhoul hercům, když se připravovali na Tobruk. V Deníku tvrdohlavého režiséra vzpomíná, že když Oázu viděl ve dvanácti letech, spatřil v něm poprvé v životě nahé ženské ňadro. Já ho tam teda nespatřil. Zato se zbytkem mohu jen souhlasit: "Díky scénám a hlavně dialogům je jasné, že to se teda nepovedlo. Je to fakt špatný a hodně uhozený. Až na pár světlých výjimek." (06.10.2021)

Oáza je velmi rozporuplný snímek. K řadě kladů patří zejména silné herecké obsazení a nasazení herců, kteří v náročných podmínkách a s vědomím, že se podílí na dost vyjímečné práci, ze sebe vydávali maximum. Atraktivní je pochopitelně i pouštní prostředí a především fakt, že příběh se odehrává v té době tabuizovaném prostředí s tabuizovanými hrdiny. Tvrdit o Oáze, že jde o pozapomenutý film je hrubě nepřesné, protože tenhle filmový kousek z pochopitelných důvodů vlastně nikdy v distribuci nedostal šanci. Strohé natáčecí podmínky a odlehlost místa přispěly k vysokému pocitu autenticity. Nejde - a vzhledem k omezenému rozpočtu ani nemohlo jít - o velký válečný snímek, spíš o komorní psychologické drama několika vojáků dvou znepřátelených armád, kteří jsou donuceni společně čelit žízni a pocitu odloučenosti v extrémně obtížném prostředí. Slabinou filmu je nicméně nevyrovnaný scénář. Film působí nedodělaným dojmem, jako by v průběhu natáčení došly peníze nebo spíš přišel zákaz z vyšších míst. Na konci jednoduše chybí řekněme deset minut z děje. Zároveň je nutné připomenout, že Brynych nepatřil mezi naši režijní špičku a jsou místa, kde je to na filmu znát. Typickým případem jsou scény, kdy vyčerpaní žíznící vojáci odpočívají vystaveni účinkům slunečních paprsků, zatímco se mohou skrýt ve stínu nedalekých rozvalin...Celkový dojem: 60 %. (01.08.2008)

Na tuzemskou kinematografii vskutku ojedinělý psychologický válečný snímek, zobrazující dosti naturalisticky přežívání československých legionářů v Africké poušti a jejich boj s trojicí zdecimovaných německých vojáků v pouštní oáze. Nenajdeme zde žádnou nadsázku, žádné černobílé postavy. Všechny postavy jsou lidé z masa a kostí, které láme Africké horko bez ohledu na stranu ve které bojují. Vynikající herecké obsazení jenom dodává na autencitě chrabrých mužů různorodých charakterů. Radoslav Brzobohatý je prototyp pro tvdé muže, Rudolf Hrušínský je taktéž v roli psychicky narušeného vojáka výborný, Josef Vinklář též výtečně zahrál brutálního německého vojáka, patrně nejzápornější postavu z filmu. Díky dokonalé atmosféře a poutavému (i když prostinkému) příběhu zamrzí několik výrazných nedostatků (všichni mluví česky, dovyprávěný závěr - patrně díky zdecimovanému filmovému štábu), ovšem ani tak nemohu dát méně než 75%. (13.08.2006)

Radoslav Brzobohatý, Rudolf Hrušínský a Josef Bláha ve válečném filmu, Zdeněk Řehoř jako důstojník Luftwaffe, téma o němž se ostatní nemohli ani zmínit a možnost natáčet v Turkmenistánu. Ani tohle nestačilo, aby Zbyněk Brynch vypotil alespoň průměrný snímek. Film měl být komorní psychologické drama, ale protože režisér na sofistikovanější metody práce s postavami rezignoval a suploval je přidáváním scén s dlouhými záchvaty nepříčetného smíchu, tak zůstalo jen u záměru. Herci dřeli, trpěli ve špíně a neskutečným horkem, jenže co naplat, z hovna bič neupleteš. Ukázkou tvůřčí neschopnosti je násilně naroubovaný konec s jalovou pointou. (17.12.2020)

Zajímavý exotický snímek o československých uprchlých vojácích v drsném dobrodružství mimo civilizaci, s existenciální zápletkou. Byť na pozadí zuří druhá světová válka a boje proti nacistům, do popředí vstupuje především jedna touha - přežít. Film jsem si užil více až s odstupem času podruhé, je zajímavé sledovat Kvietika, Vinkláře nebo Rudolfa Hrušínského ve válečných akcí a ještě k tomu v prostředí zaváté africké pouště s tropickým horkem a nedostatkem vody. Jde o dobře vystavěné dobrodružní drama, se stupňováním napětí a postupnou změnou prostředí... z nekonečného prostoru pustého písku, provázeného bludnými představami... ke schátralé oáze s protivníky s podobně tragickým koncem až vykopání studny se skutečnou vodou (samozřejmě hodně špinavou). Jazzová hudba JOČRu od Jiřího Sternwalda zajímavá, i když ne zcela nejvhodnější k příběhu, nicméně jako nadsázku i s tím orchestrionem na poušti beru. Ale teda, ty neustálé šílené záchvaty smíchu uprostřed smrtelně nebezpečné situace, to nepobírám ani teď! :o) 75% (12.05.2018)