Kaleidoskop

Stálice české dokumentární scény Miroslav Janek přišel letos s na první pohled možná zvláštní filmovou esejí na téma včela a člověk. Janek chtěl nejspíše vytvořit komplexní zprávu o tom, co je to včela a jak se k ní chovat. Janek je ale také zkušený filmař a ví, jak zaujmout poroty, které rozdávají filmová ocenění. Místo toho, aby nám včelu představoval klasickým televizním dokumentem, spojuje veškeré vědění o včelách do jedné dlouhé filmové eseje, kde nesejde na tom, kdo nám své myšlenky předává, ale co nám vlastně předává. Nezdržuje se titulováním respondentů, nebojí se s nimi vést dialog i když je schovaný za kamerou a nebojí se střihem propojovat zdánlivě nespojitelné. Nemůžeme se pak divit, že tento na první pohled ryze umělecký film bude mít úspěch u staromódních institucí jako je ČFTA. Co do stylu se tak asi nejedná o nějaký převratný počin. Ovšem může se jednat o nový pohled a nové zpracování toho, co to znamená včela. Rozšířenou verzi najdete na kritiky.cz.

Když jsem včera vyrážel do kina, přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy viděl v kině nějaký italský film. A vzhledem k tomu, že jsem na žádný nepřišel, o to více jsem se těšil. A o to větší pak možná bylo zklamání. Nebo ne až tak zklamání, jako spíš rozčarování. Jak určitě souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrný snímek. Mě osobně potěšilo zejména to, že je natáčený na filmový materiál (to vždycky dokáže potěšit), ovšem když jsem se začal zamýšlet nad dějem nějak se mi ta krása začala před očima rozpadat. Ten příběh má totiž hrozně pomalý rozjezd, což by ani tolik nevadilo, vzhledem k celkovému tempu snímku. Já osobně jsem ale měl problém s tím, že se mi ve zbytku stopáže nedostalo žádné hluboké myšlenky. Možná jsem se jen špatně díval, možná tam nějaká byla, ale já jsem měl na první doborou pocit, že autorka nám prezentuje takovou pohádku o italském indianu jonesovi a očekává že my z toho něco pochytíme. Ono nejde říci, že by to nemělo žádný děj, vůbec by mi nevadila ani pasivní postava, ale ten děj je hrozně pomalý roztažený a když už dojde k nějaké akci tak kolem nás propluje bez povšimnutí. A mě prostě vadilo, to že jsem se nedozvěděl žádné autorčino stanovisko, žádnou myšlenku kterou by ten film měl. A znovu opakuji: možná jsem jí tam pouze nenašel. Možná, že by se ten můj pocit dal popsat jako pocit, že nás autorka do svého dila nijak nevtáhne. Ona nás nechá se koukat, ale na co, to si buď musíme domyslet, anebo se to nedozvíme. Nicméně i tak bych film hodnotil na solidních 3.5 hvězdičky. Rozšířenou verzi najdete na kritiky.cz.

Když jsem zahlédl úvodní vteřiny nového televizního počinu z dílny Jiřího Stracha a Marka Epsteina, zalekl jsem se, zda jsem omylem nepřepnul na druhý kanál, kde zase dávají nějaký tuctový dokument o druhé světové válce. Žel bohu mě titulky, které běží přes úvodní černobílé záběry, vrátily do reality a ukázalo se, že to je opravdu ono. Po druhé takové pasáži s historickými záběry, které uzavírají osmdesáti minutovou stopáž celého díla bohužel musím prohlásit, že to co se nachází mezi tím, není kvalitativně o moc lepší. Dvojci Strach a Epstein totiž asi došly rozumné nápady, protože toto se příběhově dle mého názoru rovná prváckému cvičení na FAMU a to ještě hodně špatnému. Od začátku je to hrozně předvídatelné, scény se dějí přesně dle vašeho odhadu a autoři se za celou stopáž ani nijak nepokusí vás něčím překvapit, nebo vaše divácké očekávání nějak narušit. Po herecké stránce to není o moc lepší. Na jedné straně tu "exceluje" klasicky kýčovitá Lenka Vlasáková, která si na hysterických ženách na pokraji nervového zhroucení postavila kariéru a na druhé straně tu máme senilní Bohdalovou, která ve většině scén působí spíše uboze, trapně a komicky, než vážně a uvěřitelně. Klasickou televizní kameru bych dokázal odpustit, co mě ale překvapilo na technickém zpracování je hudba. Spoustu scén totiž režisér podkresluje tesknou a tíživě vážnou hudbou, kterou chce asi zatlačit na divákovi city, ovšem nelze říci, že by se mu to tímto kýčovitým prvkem příliš dařilo. Vrátím - li se ještě k příběhu, tak zpětně musím říci, že ten scénář je ukázkovou prací přesně podle té nejlevnější učebnice scénáristiky, důkazem toho budiž zejména posledních cca 10 minut filmu, ve kterých autoři cítili potřebu uzavřít všechny dějové linie aby si náhodou divák nemusel něco domýšlet. Z propagace tohoto filmu bylo hodně cítit to volání, že se jedná o tu poslední velkou roli Jiřiny Bohdalové. Ovšem jak už jsem zmínil výše, myslím, že herečka jejího formátu se mohla s kariérou rozloučit i lépe, než rolí, ve které působí pro samou vážnost spíš komicky. Edit: Po prostudování jiných recenzí jsem zjistil, že tento příběh má být adaptací skutečného příběhu ženy, která pořádala besedy o svém fiktivním životě v sovětském gulagu. Jenže když finální vyznění je něco ve smyslu: lhát o minulosti je v pořádku, když se nám to zrovna hodí, nemohu říci, že by to u mě skóre filmu vylepšilo. Spíš naopak.