LachtanShows

Okatou parodii na Hru o přežití, případně Battle Royale jsem si pamatoval už z raných let sledování žlutého fenoménu, poslední povídku už jen částečně. Za to správnou satiru na milé scífko A. I. Umělá inteligence jsem s tehdejší neznalostí původního filmu nejspíš vůbec neregistroval a byla to velká chyba.

Temhle díl jsem si skutečně jen připomněl, relativně jsem si jej pamatoval a kromě první povídky, parodující Mrtvou zónu Stephena Kinga, jsem se až tak nepobavil.

Tady najdete jednu z nejlepších hlášek, která v Simpsnech kdy zazněla: “Já jsem Smrt!” “Co? Nemáme zájem.

Po tom úplně posledním záběru bych skutečně manifestoval za to, aby z tohoto nezůstala minisérie jen proto, že lidi jsou tupci a odmítají v roce 2024 koukat na černobílou záležitost. Přitom zrovna v Ripleym se skrývá pravděpodobně nejlepší seriál roku největšího streamovacího giganta a to před sebou máme ještě 7 celých měsíců.

Klubíčko lží a podvůdků se zamotává tak, že už nikdo nevi, kde je konec ani začátek a nejen divák je v absolutním transu, jestli to Tomovi všecko nakonec vyjde nebo skončí pádem na hubu. A jestli bude muset na své odyse ještě někoho zprovodit z cesty.

Je mi líto všech, co Ripleym opovrhují jen kvůli jeho troufalé černobílosti v době, kdy masy diváků žádají co nejbarevnější patvary. Protože přesně ty hrátky se světlem a stíny dělají z tohoto seriálu bravurní nadstandard. A směle diváka vtáhnou do pocitů, co mohl prožít s kulty tehdejší noirové doby jako je například Hitchcockovo Psycho.

Oukej, touhle epkou se Ripley právem vyzdvihuje mezi to nejlepší, co prozatím letošní seriálový rok přinesl. A to jsem vedle Šóguna nečekal, že mě ještě v jarní sezóně něco tak sejme.

Vlastně na mě od časů Bílého lotusu nic nedýchlo tak správně italsky a to jsem nedávno viděl ryze italský film v ryzí italštině. Až Ripley mi ale i přes svou černobílost prodává veškeré italské stereotypy tím správným způsobem a už jeho knižní tvůrce si pro jeho pohnutky nemohl vybrat lepší destinaci.

Na obecných procentech už je znát, že nastavování expozic strřídá jednání a zběsilejší děj a Ripley ukazuje svou pravou tvář tak, jak každý fanoušek očekává. Jediné v co doufám, aby se vlivem zdejších událostí neztratila postava Dakoty Fanning někam do úplného pozadí.

Ripley je pomaloučkým slowburnem, co se chystá uspat všechny, jež odmítají hrát jeho hru. Já jsem ale jak na trní, kdy začne se svými figurkami hýbat proti směru jejich vlastní trajektorie a pak se začnou dít divy. To černobílé zpracování atmošku jedině umocňuje, byť je škoda, že se nemůžeme dostatečně pokochat krásami italského pobřeží.