Poslední recenze (3 030)
Godzilla Minus One (2023)
Já se netajím tím, že mám ve většině případů problém s osobním traumatem hlavního hrdiny a když jsem se už při premiéře nové Godzilly dozvěděl, že právě to tvoří hlavní stěžeň filmu, začal jsem se zdráhat. Mnohem víc jsem ale byl přesvědčen, že tuhle novou, poctivě japonskou verzi, vidět chci a po zhlédnutí nemůžu být spokojenější. Po dlouhých letech jsme dostali na stůl něco, čemu se může říkat katastrofický biják a dokonce v takovém hávu, kdy se lze kochat efekty, příběh je nosný a herci nejsou céčkoví. Ryze domácí souboj s nejimpozantnějším monstrem filmové historie u mě válcuje veškeré hollywoodské pokusy a je škoda, že jsem tohle povedené dílo neviděl v prosinci v kině.
Looper: Nájemný zabiják (2012)
Využití časové smyčky v tom nejjednodušším způsobu, který musel už i v onom roce 2012 leckoho odradit s tím, že jsme tuhle tématiku již viděli a o dost lépe. Akce je tu požehnaně, ale že by jakkoli kompenzovala celkem plytký scénář, to se bohužel říct nedá. [viděno na Voyo 2.5.2024]
Železný obr (1999)
Děkuju nové televizní stanici Warner TV, že konečně přinesla možnost a chuť sledovat postarší kousky v klasickém lineárním vysílání, kde i odpouštím ty dva nenásilné reklamní bloky. Protože když dají do primetimu jeden z animáků, co mi uniká už dlouhá léta, musím jim dát velký palec nahoru. Železný obr je ve svém jádru prostou pohádkou pro děti, co ale svou lidskostí a poutavým vztahem zvídavého kluka a obra odkudsi zaujme diváka jakéhokoli věku.
Poslední deníček (120)
Ještěr vycházejícího slunce
Nestalo se mi to poprvé, že jsem se u filmu musel opravdu krotit, abych veškeré své dojmy v komentáři nerozvlekl do rozsahu románu od G. R. R. Martina, tudíž musím ještě něco málo k dnešnímu zážitku s loňskou Godzillou -1.0 dopovědět zde.
Tenhle ryze japonský biják (fakt si užívám, že tady tohle slovo můžu použít) mě zaujal už během své loňské premiéry. Jde totiž vůbec o první z mnoha japonských snah filmově oživit svou nejlákavější značku, co se dostala i do západního povědomí, poslat i do naší kinodistribuce. V prosinci jsem ji v kině bohužel nestihl, teď je konečně v řádné kvalitě k mání a přestože jsem předem o příběhu nevěděl příliš mnoho, tušil jsem, že volím pro dnešní dopolední projekci opravdu dobře.
Po prapodivné Emmerichově Godzille, s níž jsem se sešel už v útlém dětství a po všech těch snahách větvit vesmír kolem přerostlého ještěra v nynějším Hollywoodu jsem jakožto filmový fanoušek, co rád podporuje i málo podporované regiony ve filmovém světě, musel čistě japonskému zpracování s čistě japonskými herci fandit už od začátku a vyplatilo se. Za fakt málo peněz uhráli fakt hodně muziky a tak hezky přehlednou a do toho působivou destrukci jsem za celý život neviděl v žádném katastrofickém filmu a že má všechny ty profláklé poctivě nakoukané. Abychom ale jen dvě hodiny nekoukali na to, jak reflexí hrůz války vzniklá ještěrka pustoší japonská města, dostali jsme k tomu i zdařile opodstatněné drama jednoho mladého pilota, na jehož frekventované stěžování padají největší kydy, přitom já jej chápal v každičkém momentu a věřil jsem všem zúčastněným všechny, pro západní diváky často přepálené emoce.
Můžu si tedy tím vším zde napsaným obhájit nediskutabilní pátou hvězdu u katastrofického filmu, protože tenhle žánr z kin i televize téměř vymizel a přitom jsme právě u loňské Godzilly svědky, že mu rozhodně neodzvonilo. Do toho všeho jsem rád, že se japonský hraný film dostal tak silně do českého povědomí a snad budou další následovat.