sportovec

Jeden z nejzdařilejších dílů seriálu je šťastný v tom, že se jeho tvůrcům podařilo posunout ztvárnění osmašedesátnického tématu do nadčasové polohy. Soudní scény měly úroveň nejlepších děl Pražského jara (Ošklivá slečna) a přesně vystižená byla i atmosféra osmašedesátnické vesnice: právě na konci šedesátých let začal československý venkov ožívat a potravinová bezpečnost růst. Vynikající herecké výkony Brabcův, Obermaierové, výborně postižená mravní obojetnost tak typická pro určitý druh komunistů - zdaleka ne pro všechny - dává celku mimořádnou působivost. K těmto jménům je nutné přidat i nejmladšího Štěpánka, Nedbala, neselhávajícího ráže, kvalitního Sklenčku a řadu dalších. K pochopení takto pojaté látky jsou ovšem dnes nejen pro mladší generace dostatečné historické vědomosti. A právě v tom může být kámen úrazu.

Česká akčnost v ničem nezaostává za tou americkou a pokud se vydaří, stojí za to. Posazena do československého kontextu - ani ty modré uniformy nechybějí - stupňuje napínavost děje. V tomto případě všechny komponenty fungují mimořádně přesně a propojeně. Kvalita herců včetně tehdy opravdu mladičké Andrlové povznáší a hřeje u srdce. Jedna z nejzdařilejších epizod seriálu.

Kachyňovo ozvláštňující ztvárnění propůjčuje syrové látce z poúnora 1948 vedle básnického nádechu prostor pro výborné herecké výkony, jimž vedle Jiřiny Švorcové a Jiřího Valy vévodí Radovan Lukavský. Pohraniční vesnice nadaná jednotkou stráže hranic navíc zachycuje i zbytky starých financů vyjádřených další hereckou osobností Jaroslavem Marvanem. Obávané slovo ideologie je tu zachyceno v lakonických vzpomínkách na únorové události a v exulantech prchajících na západ do pro některé svobodného světa. Vcelku je to sugestivní obraz té doby, ze které nevyprchala vzpomínka na transfer německočeského obyvatelstva i zacházející obraz staré Šumavy. Za zmínku stojí i obsazení Vladimíra Menšíka v úloze, která jen potvrzuje šířku i hloubku jeho hereckého záběru podobně jako v případě Rudolfa Jelínka.

Mimořádně mravně vyhrocený scénář, dalekosáhle překračující meze polistopadové doby, předestírá skutečný problém s vlásečnicemi přechodových vláken a mezistádií. Povědomí o tom, co je křivda a co pozitivní alternativa, upadá stále zřetelněji a citelněji pro ty, kdo cit a zrak dosud zcela neztratili. Že Jiřina Bohdalová je skutečnou národní umělkyní a herečkou překonávající českou národní mez, by mělo být již národním kulturním dědictvím. K mimořádně kvalitním výkonům se rozehrály i Vlasáková, Beretová a Mihulová. Tahle mezigenerační přehlídka ženské české Thálie je opřená o promyšlenou Strachovu režii. Kdo koho v tomto nahodilém mravním minikolektivu podvedl či nepodvedl zůstává otevřenou otázkou, protože násobení vin a nevin je vždy problematické samo o sobě.

Je to nezvyklé a objevné téma pořadů z živočišné říše.

Pozoruhodný dokument přibližuje savčí druhové pospolitosti z krajně překvapivých úhlů a poučuje nás o tom, jak málo stále víme o přírodě. Povzbuzuje pokoru a rozšiřuje poznávací horizonty. Trojí model tří savčích druhů povzbuzuje lidskou zvídavost a vyvolává řadu reflexí kolem historie našeho druhu. Ano druhu. Stále jsme savci a primáty a zastaralé představy o naší výjimečnosti jsou vřazovány do řádu přírody věcněji a věcněji. Přívrženci a hlasatelé pluralismu získávají další silné argumenty pro svůj pohled na svět a společenské uspořádání.

V žánru populárně dokumentárních filmů dílo zřejmě nadprůměrné s poměrně vysokou kvalitou vnitřní sebereflexe a také ne zcela obvyklým pohledem na osmiletí asi nejúspěšnější švédské skupiny přínosné i v evropském měřítku. Skupiny v mnoha ohledech nadčasové.

Ve své době průlomový dokument skvěle zvládnutý scénáristicky i režijně; jak uvádí Český tulák i výtečně konferovaný. František Goldscheider byl nespornou celebritou své doby. A smysl by měla i repríza filmových příloh k jeho jednotlivým kapitolám i jejich vtělení do titulkové části této databáze. Nové uvedení by nebylo jen reprízou, ale stalo by se současně objevováním nového světa počátků pelikánovské Československé televize dnes již pověstných klasických šedesátých let.

Trpká pravda sdělená klidným, věcným způsobem poddhaluje skutečné přínosy polistopadového období a varovně upozorňuje na způsoby a kvalitu rozdělování společenského bohatství. Nikoliv náhodou se v dokumentu objevuje slovo "chudoba", nikoliv náhodou tyto premisy vedou k varovným prognózám. Iluze o úspěších a nezávislosti jedince mají svůj - nikterak povzbudivý - rub.

V tomto případě místy až umělecky pojatý a zakotvený seriál sklouzává do dobrodružného schématu, který překrývá ideologické schéma a fabulační šablonu této formy komunistické tvorby předpokládající podivně pojatý automatismus dějin komponovaný z dostatečného odstupu s vyloučením omylů typu 17. listopadu 1989. Stále to však stačí na polistopadový dramatický standard.