sportovec

Štěpánka Haničincová

Tento příběhový dvojseriál nemůže být posuzován jinak než jako to, co opravdu je: jako pohádka z naší současnosti 21. století. Jako by bokem jsou tu otevírány otázky, před jejichž řešením dnes stojíme počínaje nedávným schválením legislativní úpravy umělé inteligence Evropským parlamentem. Soužití s kybersvětem je naší současností. Pohádkové rozvedení syžetu RUR je v dnešních poměrech pozoruhodné stejně tak jako propojení pohádkového, vědeckofantastického a detektivního žánru. Pro mladé show businessem nepoznamenané americké herce tak vznikla neobvyklá a většinou invenčně nápaditá herecká příležitost. Nevadí ani až příliš dětinské chování představitelů dospělých hereckých úloh. A opět: není náhodou, že toto pozoruhodné, něžně hravé dílko je dáváno v ranních a odpoledních hodinách bez větší propagace mj. pro svoji akcentaci kolektivismu (komunitního soužití). Prolamování dnes už někdejších rasových přehrad je dalším alespoň v českých a středoevropských poměrech průrazným činem. Pro řadu přispěvatelů tohoto fóra je to až příliš veliká přehršle neobvyklých podnětů; tomu odpovídají i jejich reakce.

Psychologická hloubka příběhu, sonda do života i životů policejních důstojníků a systému je jedinečná. Život je vždycky složitý a docilované výsledky tak trochu křehké i napadnutelné. V britské tvorbě tento film patří k tomu nejlepšímu. Ponurý závěr je korunou této zkaženosti a korupce.

K zmařeným, navíc nadaným a talentovaným lidským životům je nutné se vracet. Už proto, že národ naší velikosti jich nikdy neměl a mít nebude nazbyt. Zorka Babková-Janů k nim nepochybně patří. A vztahuje se to na řadu dalších jmen. I na ta, která tento příběhový seriál nepokryl. Stanislav Motl je nadán pozoruhodným smyslem pro detail a individuální lidský osud.

Citlivá práce s dobovým dokumentárním materiálem, výtečná hudba a vytříbené doprovodné slovo.

Podobné scény zaznamenává už Boccacciův DEKAMERON, před 100 lety se tomu říkalo "volná láska", v Engelsovi, ale také v Pondělíčcích najdete skupinové manželství. Knih a příruček tohoto druhu existuje více. Jako osvěta do ztracena to je považovatelné za sondu do promiskuity. Partneři jsou viditelně ve středním věku, měly by je spojovat děti a společný život, působí však dojmem ne zcela dospělých jedinců, kteří bezradně těkají mezi načrtnutými kategoriemi odnikud nikam. Závěr filmu zcela mimo děj a obsah vyznívá do ztracena asi jako metafora. Na dospělost je to míň než málo.

Nezbývá mi než se připojit ke Gemini. Syrovost příběhu z prvních poválečných let Čtvrté republiky, výpravou dokonale postižené prostředí i souboj na stříbrném plátně dvou výrazných osobností francouzské kinematografie hraného filmu - Delona a Trintignanta - po prakticky padesáti letech od premiéry, mrazí - námětem, dějem, hereckými výkony - i hřeje - dokonalou profesionalitou nesenou amatérským nadšením - zároveň. Slovo klasika je tu víc než na místě.

Lidový, lehce obroubhlý humor zesnulého francouzského komika doplňuje burianovským tahem na poněkud přízemní, ale pro mnohé strhující komiku gagu. Tentokrát ani příliš nekulhá scénář a španělská absolutistická monarchie se svým přihlouple strnulým dvorským mravem a habsburskobavorskou ráčkující královnou je vděčným terčem francouzského ducha. I v podpalubí může být zdařilé představení, i přímočaré prvoplánové plebejství může potěšit pro nejeden večer či odpoledne. Filipovského dabink přispívá k umocněnému zdaru klasicky úspěšného podniku-záměru.

Toto zádumčivé pojetí klasické detektivky, na němž lze poznat vlivy anglického gotického románu i prvotních detektivních předloh amerického klasika Poea, má své příznivce i odpůrce. V každém případě není nezajímavé a upoutává pozornost.

Ve spartakiádách nikdy úplně nezanikl patos všesokolských, orlovských i dělnických sletů a olympiád. Původním určením branné organizace odvozené z německých a anglosaských inspirací spolutvořily výraznou část životního stylu předúnorové zejména české společnosti; SOKOL se stal i organizací slovanského nadnárodního intranacionalismu. A spartakiády, odvozované z obdobných slavností komunistické Federace dělnických tělocvičných jednot, žily i v tomto duchu. Krása a podmanivost těchto slavností pořádaných na Masarykově stadionu přerůstala i odpor vůči normalizačnímu režimu. Demonstrace ušlechtilého vlastenectví byla podrobena v roce 1990 sociologickému průzkumu mezi cvičenci: uskutečnění spartakiády si přálo 78%, proti nebo nevědělo bylo 22% cvičenců. "Demogracie" zvítězila: spartakiáda byla zrušena. Socialistická crazy-komedie v ne vždy dotažené nadsázce tuto atmosféru tlumočí i přes 40 let, která uplynula od jejího natočení.