krauset

Předbitevní napětí umí Hra o trůny velmi dobře, úvod bitvy o Černovodu budiž důkazem. A druhá epizoda poslední série odehrávající se v různých místnostech a síních Zimohradu to jen potvrzuje. Budou tací, kteří epizodě vyčtou přílišnou divadelnost – postavy vždy vejdou na scénu, prohodí pár replik a posuneme se na další scénu, kam znovu někdo vejde a prohodí pár replik – nebo fan servis – hrdinové si říkají zhruba to, co by fanoušci chtěli slyšet. Ale zde mi to nevadí. Protože u jednoho ze zimohradských krbů se sejde charakterová smetánka (nebo spíš charakterové mléko obryně?) v podobně Tyriona, Jaimeho, Poda, Davose, Brienne a Tormunda a rozpráví o životě a nastávající zkáze. Celá sekvence má ohromnou atmosféru a postupně graduje do silného emocionálního vrcholu díky pasování Brienne a Podrickovu zpěvu písně o Jenny ze Starokamenů. Když osmá série zpomalila, dokázala zasáhnout lidskostí a ryzí emocí poháněnou silnými postavami. A nikde se jí to nepodařilo lépe než zde.

Civilizace poloviny třetího tisíciletí vymýtila nahodilost i přirozený způsob rozmnožování. Žádní otcové, žádné matky. Každému geneticky upravenému embryu je předem přidělena role a podle toho předepsán vývoj. Lidé se dělí na alfy, které zaujímají řídící funkce, Bety, které mají slušné zaměstnání a slouží jako těžiště sexuálních aktivit, Gamy, jež mají za cíl sloužit, až ke klonům, kteří pracují jako úklidové čety. Nikdo nezná neštěstí, lidé jsou naprogramováni, aby si svou roli užívali. Oddávání se sexuálním potěšením zde slouží spolu s genetickou predestinací jako forma otupování a nadvlády. A co nezvládne naprogramování a fyzická slast, o to se postará droga jménem soma, tlumící negativní reakce, kterou všichni zobou ostošest... Další věcí, v níž jsme dystopii nebezpečně blízko dohnali, jsou takzvaná pocitová kina, v nichž jsou vám poskytovány emoce skrze senzory, vůně a pohyb – ohavná to připomínka existence 4DX kina... Brave New World obsahuje i skutečně zábavné momenty, jmenovitě reklamy na Savage Lands či simulaci Black Friday šílenství, a humor těží i z do důsledku dovedených předpokladů zobrazované společnosti: například kritika napojení na sociální sítě a virálnosti (podzápletka s monoklem bezmála geniální) a prahnutí po pozornosti kamer... Brave New World má zábavně realizovaný svět zaplněný pohlednými jedinci s oku lahodícím šatníkem a s charismatickou ústřední trojicí (Lloyd vyniká) zobrazující společnost, jejíž problémy jsou doslova psychosomatické. Není to seriál, s nímž byste chtěli být v monogamním vztahu, ale jak jinak než jako guilty pleasure si užít seriál, který je o tom, jak může být fyzické potěšení otupující.

S tím, že Netflix přistupuje k Zaklínači jako k řadové západní fantasy, jsem se už jaksi smířil, a nebudu tedy animovanému filmu vyčítat přílišnou anime divokost v akčních scénách, přehnané užívání magie ani hláškujícího Vesemira. Atmosférou se liší, protože se Nightmare of the Wolf chová spíše jako hrdinská fantasy, kde mají jedinci nadaní kouzelnou mocí ohromné schopnosti. Přestože Sapkowski čerpá nepřehlédnutelně ze slovanských pohádek a jeho nestvůry a pojetí magie má ve skutečnosti mnohem blíže k Erbenovi než, řekněme, k Harrymu Potterovi, Netflix se k Zaklínači chová jako k fantasy jiného, vznosného typu. V animovaném filmu se však přinejmenším na rozdíl od hraného seriálu neztrácejí pointy rychleji, než je úmrtnost dětí při zaklínačských zkouškách.   Animák staví na nosném konfliktu mezi čarodějkou a zaklínači, který pramení nejen z její osobní zkušenosti, ale i z reality zaklínačského světa a mechanismu trhu s monstry. Je to jeden z těch konfliktů, kdy mají částečně pravdu i mýlku obě strany, což činí z finále více než jen přehlídku originálních teleportací a piruet. Vítám i pořád dost nezvyklé párování mladšího muže se starší ženou (ano, vím, že byli ve skutečnosti stejně staří, i tak je to prvek díky rozdílu ve vzhledu vítaný). Zaklínač začíná atmosféricky, písní, a končí dojemně, po boku své vlastní paní jezera. Vlčí sen nemá cítění knihy, ale svou vlastní poetiku. Takže „Toss a coin to your Netflix“.

Je naprosto nejasné, co je tématem druhé série a kam směřuje. Je v ní spousta povrchní zápletky, ale téměř žádný příběh. Ne že by první sezóna netrpěla podobnými neduhy, ale byla alespoň v rámci možností zábavná. V případě seriálového Zaklínače neváhám, jestli jde o dobrý, nebo zlý počin, jen, zda jde o zlo menší nebo větší. A jako Geralt dospívám k rozhodnutí, že na tom nezáleží, protože zlo je pořád zlo. Kdyby druhá řada Zaklínače podléhala zákonu překvapení, pro tohle dítě bych se nevrátil... //  Co se stane, když jednu z nejatmosféričtějších fantasy sérií svěříte „tvůrci obsahu“ Netflixu? Nový Zaklínač. Druhá série je na motivy prvního z románů Krev elfů, ovšem mění jej k nepoznání. Což by mi nijak nevadilo, kdyby alespoň jediná představená změna byla k lepšímu. Tvůrci se musí vypořádat s tou nesnází, že se po většinu pentalogie nachází ústřední čtveřice (Geralt, Ciri, Yen, Marigold) v nějakém stadiu separace, a proto se je snaží za každou cenu dostat na scénu společně. V sedmé epizodě jsem si uvědomil, že dobří scenáristé by zvládli postavy dostat tam, kam potřebují, ve dvou dílech. Je to, jako kdyby se někdo šest epizod snažil cesty postav vytyčit tak, aby se setkaly co nejuvěřitelněji, jen proto, aby za jejich setkání nakonec stejně mohla náhoda. Možná jde v něčem o dědictví Marvelu – neustále se dívat do budoucna, stále štelovat pozice, kvůli nutnosti postavy někam přemístit nejsme nikdy doopravdy v momentu. Bez přestání se někam spěchá, a právě proto se nic nestíhá. A já mám dojem, že už 16 epizod sleduji pouhou expozici. S výjimkou znamenité úvodní epizody je celá druhá řada zcela atmosféry. Snahy o budování světa se míjí účinkem: politická situace je naprosto nezajímavá, protože neprokreslená. Postavy nikdy nejsou představeny skrze činy, vždy někdo vysvětluje, kým kdo je a co chce. Zaklínač se chytá do časté nástrahy fantasy žánru – každá postava má jen jednu motivaci, která kompletně motivuje všechno její jednání. Nesledujeme živé osoby s bohatým vnitřním světem, jen takové panďuláky odříkávající objasňující repliky k posunu zápletky. Snahy o politiku absolutně nevycházejí – kdybych nečetl knihy, vůbec bych nechápal vztahy mezi královstvími, nediskutují se žádná konkrétní politická opatření, niajk se nepolitikaří. Geralt v knize například iniciuje kampaň za delegitimizaci Calanthé, čímž zpochybní nárok Ciri na trůn a ochrání ji před severními králi, kteří ji chtějí vidět mrtvou. Chytré, že? Mezitím v seriálu hledají v Cintře špeha, ale chlapec neustále rozmlouvající na chodbě hradu se sovou jim podezřelý není. Akce není motivována charaktery, neslouží k prohloubení znalostí o postavách, je zcela nahodilá (částečně pochopitelné, když jde o střetnutí monster v lesích, ale bohužel to platí i o konfliktech mezi lidmi). Akce by měla mít váhu, zde se děje jen proto, že na ni přišla řada, aby epizoda rychleji utekla. Je to asi podobně vzrušující jako sexuální životy lidí, kteří se dohodnou, které přesné dny v týdnu se budou sexu věnovat. Vadí mi, jak je Ciri používána jako prostředek i jejími nejbližšími (Geralt ji používá jako návnadu, Yennefer ji chce obětovat). Někdo by měl scenáristům říct, že pokud chcete zabít dítě, není dostatečným vysvětlením a ospravedlněním věta „nevěděla jsem, že pro tebe tolik znamená“. Jakkoliv je dnes populární vše popisovat jako morálně šedé, Sapkowského knihy jsou skutečnými pojednáními o etických problémech, plné morálních dilemat. V seriálu nikdo nečiní zásadní etická rozhodnutí – snad kromě Yennefer. Sapkowski je také autor, který exceluje v dialozích. Nevzpomnám si, že by v celém seriálu zazněl jediný pamětihodný dialog.

Vědmák je pro mě plný rozporů. Mistrné šermířství, ale je ho málo. Občasné přesné vystižení knižního cítění, ale většinou celkem generická vysoká fantasy. Zaklínač postrádá soustavnou atmosféru. Vážný povrch, do něhož se místy vkrádají stopy kýče (zejména při milostných scénách). Knižní Geralt je málomluvný, ale autoritativní. Poněvadž Cavill ve svém standardním výrazu autoritu postrádá, je až moc dobrosrdečný, musí se neustále mračit a dívat sveřepě. Geralt by měl být stoický a schopný dokonale úsečně odpovídat. Dialogy, ty Sapkowski opravdu umí psát. Neopakuje se v nich, mají rytmus, jsou rozpoznatelné. Kromě úvahy o větším či menším zlu jich v seriálu naneštěstí tolik nezazní. Marigold zde funguje coby mistr boření čtvrté stěny. Místo v prostředí zasazených vtipných slovních výměn dostáváme nevynalézavé věty typu „A teď jen blábolím expozici“. Bard si zasloužil víc. Yennefer v podání Anye Chalotry dopadla lépe. Ale nic naplat. Ne že by to nemělo dobrá místa, ale mutace do áčkového seriálu tak docela neproběhla.

A Very English Scandal (Skandál po anglicku) je velmi, velmi, velmi anglický, plný černého humoru, sebeironie, třídních rozdílů, absolventů Etonu a Oxbridge, pánských klubů, venkova, prudérnosti, kašírovanosti navenek a snahy oddělit soukromí od důstojně nasazené „veřejné tváře“. A tím veřejná myslím opravdu veřejnou, politickou, nastavovanou čelem k veřejnosti ve službě veřejnosti... Přechází se tu mezi černou komedií (až asasínskou fraškou) a dramatem a celá bizarnost zlotřilého plánu je tu umně vystižena, už ne tak jeho drama. Podobá se to skutečnosti, jelikož v Anglii byla tahle událost přehlížena spíš jako exces a kaňka na jinak slušném Jeremym Thorpeovi. I zde by člověk chvílemi zapomněl, že byl Thorpe schopný někoho zabít, i když přes prostředníka. Ano, nestalo by se to, kdyby stát neměl absurdní anti-gay zákony, ale co by Thorpe udělal, kdyby mu kariérní postup zkřížil jiný problém? Také by ho chtěl nakonec odstranit násilím? Nicméně, v kontextu společenské situace je možné najít pro Jeremyho soucit, zvlášť tak, jak je seriál podaný, ukazující dobu, kdy trestným činem bylo vzít vazelínu a „myslet na Anglii“.

Selina Meyer byla viceprezidentkou, nezvolenou prezidentkou i poraženou prezidentskou kandidátkou. V minulé, možná nejlepší, sérii si zvykala na život po životě, zakládala prezidentskou knihovnu a leštila svůj odkaz. Série se odlišovala od klasického koloběhu politiky a ukazovala, čím se může zabavit prezident(ka), když skončí v úřadě relativně mladá. Podobné otázky lidé řešili i při konci Obamova funkčního období. Ale jelikož na rozdíl od Obamy George Clooney nechce trávit čas se Selinou, nezbývá jí, než se snažit zaplnit volný čas jinak. Tím, že bude znovu kandidovat.... Zdařilých odkazů na americkou politiku je v seriálu nepřekvapivě celá řada. Kde by se dříve napsalo, že tvůrci tahají zápletky do absurdna, tam se nyní píše o děsivé realističnosti. Absurdita a věrohodnost se dneska nevylučují. Tak třeba hned v první epizodě je fantasticky parodován přístup amerických politiků k masovým střelbám, na něž zpravidla odpovídají posíláním modliteb. Když noviny poprosí Selinu o komentář s tím, že ona jistě řekne něco podnětnějšího než tohle klišé, ta se zmůže jen na „Ano, modlitby nestačí. Proto posílám…tiché meditace.“ Veep je břitká a v Julii Louis-Dreyfus má vedení, kterému v komediích není žádná rovna. Hlava státu z ní nebude, ale konkurenci o hlavu převyšuje. I v této sérii jí sekunduje Hugh Laurie a jejich přestřelky je vždycky báječné sledovat. Jeden z tvůrců a scenáristů Veep, Armando Iannucci, navíc dokázal, že se jeho smysl pro politický humor neomezuje na televizi, když před dvěma roky napsal a zrežíroval výborný film Ztratili jsme Stalina. Veep končí jako jedna z nejzdařilejších, nejkousavějších a nejcyničtjších politických satir vůbec. Takové Jistě pane ministře/premiére bylo úsměvné, z nihilismu Veep vám ten úsměv ztuhne na rtu.

Detektivka bez záhady. I tak by se dala charakterizovat třetí řada True Detective. Mnohem spíše než mysteriózní krimi jde o vztahové drama spletené s případem důkladněji než tělo panenky rozdávané na Halloween. Je to příběh o tom, jak se na rodině podepíše detektivní práce, zvlášť když se ona rodina dala dohromady díky tragickému případu. „Vždycky tu bylo to velké tajemství mezi námi. A to, že ty a já – to, kým jsme dohromady, naše manželství, naše děti – to všechno se váže k mrtvému chlapci a pohřešované dívce.“ To Amalia a Wayne jsou totiž jádrem třetí série. Abyste si ji co nejvíc užili, musíte přistoupit na to, že seriál je mnohem víc True Detective než Temný případ, že o postavy jde na prvním místě. Ostatně první série končila osobní katarzí Rusta, ale z celé konspirace se vyřešil jen drobek, jen tolik, aby to dalo parťákům spát. A totálně uspokojivá není ani třetí série, byť se toho ve finále dozvíme více. Rozehrává na první pohled stejný typ pedofilního případu jako ta první, a přece sleduje něco jiného a nabízí jiný typ uzavření. Nakonec nás Pizzolatto se stopami vodil za nos. Stále zůstávají nedořešené otázky. Ale na tom tolik nesejde. Důvodů, proč chválit, je mnoho: Mahershala Ali, který přebíral druhého Oscara, když běželo finále, Stephen Dorff a jeho příběh o tom, jak se z něj stal pejskař, ohromně zdařilá práce se světlem (od úplňku po lampy a hořící popelnici), originální střihy mezi stářím a mládím skrze pohledy do zrcadel, a hlavně podvrácení představ o tom, na co lze dát důraz v detektivním příběhu. A ani to minulé náhodné vyslechnutí klíčové informace Tomem není tak fatální přešlap, protože na něm nakonec pramálo záleželo. Finále se neubrání momentům béčkovosti (pohřeb), ale nakonec neucukne a těsně před koncem uhodí. Když máte Alzheimera, čas je přerušovaný kruh.

Dvojice sedí na pláži a pozoruje oceán. „Není to šílený, že tam není pevnina?“ pronese muž zahloubaně a pokračuje: „Jsi dobrá v zeměpise?“ „Ne akademicky, ne,“ odvětí žena. Slovo „akademicky“ se zdá maličko nadbytečné. Na Too Hot To Handle se člověk divá jako na dopravní nehodu, fascinovaně, neschopen oči odtrhnout. Každou ze sérií provází otázka: O kolik se svou neukojitelností soutěžící připraví? Opět se slíbí kupě namakaných, nadržených, nablblých (další na- si přidejte dle uvážení) mladých lidí, že stráví měsíc na vysněném ostrově v reality show nikoliv nepodobné Paradise Hotel. Jenže zádrhel: žádný sexík. Netflix vás v podstatě odveze na tropický ostrov a prohlásí: vás žádný Netflix & chill nečeká. Too Hot to Handle je tedy v jádru zlomyslná show s báječně ironickým voice-overem, ale snaží se tvářit, že je jejím cílem udělat ze sobeckých proutníků a milostných hráčů emocionálně vyspělé jedince, schopné navázat vážný vztah. O to se starají různí terapeuti a life-coachové, kteří bohužel prokaučovali možnost dělat v životě něco užitečnějšího než instruovat nadržené dvacátníky, kterým je odepřen šuk, aby kreslili své emoce na suk. Soutěžící nemusejí být dobří v zeměpise – akademicky! –, aby si Too Hot to Handle našlo cestu do vašeho obýváku. Sice nevědí, zda nástěnné hodiny začínají jedničkou či dvanáctkou, „jaké je číslo na 911?“ nebo jak se píše „pesimismus“ (na jejich obranu, to anglické zdvojené „s“ je zákeřné), ale já jsem ohledně téhle reality show pozitivní. A na sledování bandy podivínů, kteří jsou drženi ve stavu sexuální frustrace čistě pro naše pobavení, je cosi nepopiratelně uspokojivého. Celá recenze druhé řady na TVZone.

Šestidílná minisérie Třetí den je hororem o zármutku. Sam (Jude Law) se nedokáže vypořádat se ztrátou syna, který byl před lety unesen a zavražděn, právě když ho měl hlídat. Každý rok se vydává na jedno místo v lese, aby do potoka položil kousek synova oblečení a nechal jej odplynout. Další rok, další kus oblečení... Folk horor je na vzestupu, o čemž vypovídá i úspěch filmu Slunovrat. A zejména první polovina Třetího dne je v duchu tohoto subžánru, zatímco druhá je spíše mysteriózním rodinným dramatem a survival thrillerem. Třetí den je minisérie s jedinečnou atmosférou, která vyžaduje jistou toleranci k logickým nesrovnalostem. Je teskně nasnímaná, s citem pro krajinu a její klidnou živelnost (ty záběry na pomalu se zaplavující klikatou cestu!) a s předčasným vrcholem během psychotropní sekvence pohanského svátku. Znepokojivým svátkem je i tento komorní, soustředěný počin s vynikajícím Judem Lawem, který ukazuje dvojí způsob, jak se postavit k tragédii.