krauset

Michaela Coel, režisérka, scenáristka a hlavní protagonistka seriálu I May Destroy You, se v talk show Stephena Colberta svěřila, že si před každým novým projekem vygooglí: Jak napsat scénář. Evidentně umí pracovat s vyhledávačem lépe než většina, protože můžeme po premiéře I May Destroy You k jejímu jménu přidávat slovní spojení „držitelka Emmy“.  Minisérie Můžu tě zničit občas působí jako paranoidní thriller a scénář se stará o to, že je vyprávění nespolehlivé jako sama paměť. Výsledek je mimořádný a o tom, že Michaela vyhrála scenáristickou Emmy zaslouženě, by měl panovat hlasitý konsenzus. Více v recenzi na TVZone.

Je k nevíře, že seriál pojednávající o politice, jednom z nejvíce netransparentních prostředí, na jejíž vrchol se nikdy nedostanete bez schopnosti pracovat s polopravdami a zámlkami, odrážet otázky a měnit témata, vůbec nepracuje s podtextem, všechny postavy neustále říkají vše naplno. Přes mrtvoly je v dialozích opravdu až neuvěřitelně doslovné a nevrstevnaté. Je to minisérie k smrti úmorná jako filibuster. Možná ty mrtvoly v názvu, přes něž se jde, jsou právě diváci. Ať je to jak chce, tento politický thriller si váš hlas nezaslouží.

Čeho se nejmocnější země světa vždycky bála? Ne útoku rovnocenné síly, ale útoku na svůj způsob života, na svou americkost, na své hodnoty. A tento útok nemusí přijít zvenku. Konečně nejničivější americkou válkou je v očích Američanů válka občanská. A následkem toho trpí stihomamem, že pohroma přijde zevnitř. Spiknutí v názvu seriálu je naplněním přesně těchto obav...  Státní večeře pro Ribbentropa, návštěva Washingtnu, D.C. nebo průjezd americkým Jihem vynikají jako nezapomenutelné sekvence v jinak velice střídmém Spiknutí proti Americe, které není lacinou alegorií nynější Ameriky. Nicméně závěr, který se v něčem brilantně liší od závěru románu, velmi současně problematizuje blížící se prezidentské volby i provokace při pokojných demonstracích. Sloganem tohoto seriálu je věta, kterou jako malý slýchal sám David Simon: „Svoboda nemůže být nikdy úplně vyhrána, ale může být prohrána.“ Svoboda totiž mizí postupně, jako když je na židovském svícnu sfoukávána jedna svíce po druhé. A Spiknutí proti Americe ukazuje, že mezi poslední svící a tmou je fatální, existenční rozdíl.  Recenze na TVZone.

Modern Love je seriál až příliš hladký a sentimentální, se skoro přihlouplou závěrečnou montáží v epizodě The Race Grows Sweeter Near Its Final Lap. Vypráví o lásce z hodin rétoriky. Pokud by takhle měly vypadat všechny moderní romantické komedie, tak je spíš dobře, že se z kin vytratily.

Mezi Mělas to vědět a Sedmilhářkami je několik znatelných vazeb. Tím nejočividnějším pojítkem je Nicole Kidman. Dalším je David E. Kelley, který k oběma seriálům napsal scénář. A nakonec téma. Oba seriály popisují prostředí zámožné elity, která děti posílá na prestižní školy a kterou vyvede z míry, když jejich dynamiku naruší nejdřív mladá chudá matka, v případě Sedmilhářek Jane (Shailene Woodley), zde Elena Alves (Matilda De Angelis). A pak zločin. Jenže tam, kde Sedmilhářky nabídly komplexní náhled do určité komunity, tam Mělas to vědět sklouzává jen do mnohem obyčejnějšího procedurálního thrilleru... Z Mělas to vědět ve mně zůstávají podobné pocity jako po skončení druhé série Sedmilhářek, které i přes své kvality zhoršily poselství seriálu a podryly finále první řady. Ten pocit je, že jde o produkt na úrovni, ale že to vlastně nestálo tak úplně za to. Do téhle „lepší společnosti“ patřit nemusím.

Navzdory zlepšení oproti první řadě létá Mandalorian stále na autopilota.... Nutno říct, že druhá série Mandaloriana je zlepšením oproti té první. Svět je otevřenější, vítám návrat starých tváří a interakci mezi nimi a Mandem, některé zápletky už dokonce nespočívají jen na videoherním: najdi a přines a pak přeleť z bodu A do bodu B. Nicméně na to, že se tu přelétává mezi planetami, mi to pořád celé přijde hrozně přízemní. Jistým způsobem Mandalorian připomíná epizodické sci-fi seriály 80. a 90. let: skutečná mise je neustále oddalována, protože nastanou logistické komplikace a je zapotřebí například opravit loď.  Když Mando opravoval už potřetí, měl jsem pocit, že sleduji speciál Kutila Tima ve vesmíru. Samozřejmě i staré Star Wars mají zápletku s opravou lodi, ale to, co v Impérium vrací úder slouží jako running joke, je zde ústředním rysem. Seriálu zůstal velice dobrý soundtrack a westernová atmosféra. Příjemnou změnou je méně roztomilé stopáže pro Grogu (Baby Yoda). V první sérii často zachraňoval situaci svými schopnostmi nebo svou roztomilostí. Nyní je – překvapivě po extrémně pozitivních ohlasech – upozaděn. Co bych ale skutečně rád vyzdvihl, je vykreslení atmosféry v galaxii po velkém převratu – včetně mocenského vakua a zmatků v trestních rejstřících. Svět je budovaný o tolik přirozeněji než v nedávných filmech a jen dokazuje, jak katastrofálním rozhodnutím bylo zničit Novou republiku místo jejího budování. Místo toho jsme dostali restart původní trilogie bez organické návaznosti na celou ságu. Mandalorian má ohromně usnadněnou situaci tím, jakou pohromou jsou disneyovské Star Wars filmy. Takže jakýkoliv pocit stability z kompetentního tvůrčího uchopení vyvolává u fanoušků až nadpřirozený pocit štěstí. Vše je na svém místě. Je to Star Wars verze ambientní hudby. Já nejsem ale ani trochu angažovaný v tom, co se na obrazovce děje. Je to opak Sarlaccova trávicího ústrojí – prázdné a bez tenze.

John Oliver, to je taková anglická, extrémně chytrá verze Draxe ze Strážců galaxie. Jeho schopnost brát vážně různé řečnické obraty a klišé a chytat se jich, jakmile mu sviští kolem hlavy, nemá mezí. Fantasticky se to projevuje v mém skoro nejoblíbenějším segmentu, kde jsou vybírány absurdnosti z různých amerických show (nastřádané za dlouhou dobu) a v nichž Oliver poukazuje nedovtipnost moderátorů a autorit. Jak dokáže vyhmátnout tu absurdnost? Bere je doslova a tím ukazuje mnohoznačnost jazyka, jako třeba u věty konzervativních komentátorů stěžujících si na sexuální výchovu na školách slovy: „sexuální výchova má být vyučována u vás doma“. Připomíná, že většina z nás pronáší v zásadě v jednom kuse absurdity.... V čem byla jeho show opravdu revoluční, to je v tom množství videí a známých osobností, které na nich spolupracují. HBO v tomto směru skutečně nešetří. A Oliver umí pracovat s virálním potenciálem: ať už jde o koupi webových stránek, vymyšlení nového maskota Marlboro, reklamy s katetrovým kovbojem vysílaných ve vysílacím čase, kdy na Fox kouká Donald Trump, a můj nejoblíbenější – dětská kniha o králíčkovi jménem Marlon Bundo, která je parodií na knihu Mika Pence, viceprezidenta USA, o jeho králíkovi. Oliverův Bundo je gay, což je úžasně vtipné hlavně protož, že Pence je konzervativní homofob. A ano, Oliverova kniha se prodávala lépe než Pencova. A ano, Marlona Bunda mám zakoupeného i já. Telemarketing zjevně funguje i na mileniály. A tím to zdaleka nekončí. Jeho přetextování hymny Evropské unie, písnička o filibusteringu nebo Eat Shit, Bob směřovaný uhelnému magnátovi jsou všechno parádní kousky. Kdo by řekl, že muzikálová čísla mohou ostřit už tak fantasticky ostré pointy. Last Week Tonight má také dar vizuální zkratky: jako třeba když Oliver pozve na debatu o změně klimatu ne jednoho vědce pro a jednoho proti, ale jejich správný poměr, čímž se dostáváme do přečíslení několika desítek na jednoho. A i když bych se nezlobil, kdyby Oliver místy ubral na penis jokes, pravda je, že se mu povedlo dát dohromady naprosto mimořádný politický pořad té nejvyšší kvality.

Florida je divný stát, jak říkají už spoustu let Demokraté. A tento divný stát hostí jakousi ozdravovnu pro navrátivší se vojáky, program pojmenovaný Homecoming. Ten jim má usnadnit aklimatizaci na normální svět pomocí terapie a nácviku společenských situací. Celý výzkum financuje soukromá firma Geist, která je napojena na americké armádní struktury. K vyvolání žádoucí atmosféry slouží použití zvuků či hudby na začátku každé epizody, ještě než se „rozsvítí“, pocit nejistoty zase prohloubí nápad se senzorickým osvětlením v kartotéce Ministerstva obrany, kdy při každém kroku chvíli trvá, než se po zhasnutí předchozího světla rozsvítí to další, a tak podobně jako my i postavy chvílemi tápají ve tmě. Zaměřuje se na nečekanou faunu (případ s pelikánem). Mou nejoblíbenější vizuální finesou je doznívání situace v závěrečných titulcích, kdy prostředí a postavy jakoby žijí vlastním životem za rámec příběhu (něco podobného užili i tvůrci Call Me By Your Name).  V čistých, půlhodinových epizodách není prostor na podzápletky, což je zároveň pochvala i výtka. V době 70minutových epizod je toto vítané osvěžení (a poslední dobou se k němu uchyluje více dramat – jako třeba Vida). Na druhé straně na kompaktní děj jsou tu filmy a výhodou seriálu je právě to, že mohou být vícevrstevnatější. To nic nemění na tom, že Homecoming je vtahující a záhadný thriller, který umí prodlévat na vizuální zkratce a kde dialogy hezky křupou, který je chytrý a ukazuje, nakolik jsme týmiž lidmi po výpadku paměti, nebo že některé věci by opravdu neměly mít na starost soukromé firmy.

Vedle porýpávání se v traumatech vynikají seriály Marvelu v dosazování postav do dvojic, skutečně si osvojily koncept buddy movie. Loki a Mobius vytvořili zvláštní chemii, ale nic zatím nemá na pár Clint Barton a Kate Bishop, kde Hailee Steinfeld potvrzuje status jedné z nejtalentovanějších mladých hereček Hollywoodu (doporučuji i před týdnem skončenou Dickinson). Jejich sbližování skrz volnočasové aktivity i akci, která svou vynalézavostí jednoznačně převyšuje ostatní seriály Marvelu, je naprosto uvěřitelné a procítěné. Akce stojí za to jak v momentech improvizace (Kate Bishop nenechte přiblížit ke svým vinným sklepům), tak při spojování promyšlených komb, které pracují s šípy opatřenými Pymovou zvětšovací a scvrkávací technologií.... Hawkeye těží z tradic vánočního akčního filmu. Nejde však o vánoční příběh pouze zasazením do rozsvíceného předvánočního New Yorku, ale zejména svým vyzněním a důrazem na rodinné vztahy, protože o nich jsou tyto svátky především. Hawkeye je právě proto vynikajícím vánočním filmem, jelikož mezilidské vztahy staví do jádra příběhu. Nezbytná vánoční komerce se do fikčního světa dostává skrze geniální muzikál o Avengers – ovšemže chtěl někdo vydělat na největších superhrdinech tamního světa. Hawkeye představuje jednoduchý koncept, a vítaný oddych od multiverza, který je proveden špičkově a rafinovaně jako zakončení Hawkeyeova speciálního šípu.

Sherlockovské univerzum znamenalo vždycky víc než jen Watson a Holmes. Bratr Mycroft nabyl věhlasu hlavně v poslední dekádě díky nezapomenutelnému ztvárnění jak v Ritchieho pokračování Sherlock Holmes: Hra stínů, kde ho hrál Stephen Fry, tak v seriálovém Sherlockovi, kde ho představoval Mark Gatiss. Jelikož se Netflixu nedávno povedlo zabodovat (co do divácké přízně) s filmem Enola Holmes, vyprávějícím o detektivově sestře, jsme nuceni prozkoumávat svět kolem Baker Street dál. Sir Arthur Conan Doyle napsal, že Holmes si platí své vlastní informátory, jakési varysovské ptáčky, aby mu zpívali, co se děje v ulicích a ve čtvrtích, kde by on i Watson působili příliš nápadně. Existenci těchto přisluhovačů většinou nechaly filmové adaptace bez povšimnutí. Teď se ale tito polozapomenutí hrdinové dostávají do popředí. Naneštěstí.  Seriáloví tvůrci mají pozdní 19. století v oblibě. Ještě raději pak mají vzbuzování dojmu, že jedinou tehdejší kratochvílí bylo brutálně vraždit a chodit do bordelů (ti ekonomičtější to skloubili dohromady). Netflix může být spokojen, má do obsahu novou viktoriánskou duchařinu. Ostatní nicméně nemusí být zrovna Sherlockem, aby jim došlo, že tahle seriálová stopa vede do slepé uličky.