krauset

Apichatpong Weerasethakul, architekt snění. // Největší důraz ovšem klade Apichatpong Weerasethakul na snění, které v něm vyvolává fascinaci i tvůrčí vzepětí. Vidí budoucnost filmu bez rámu, vše se bude odehrávat jako virtuální realita, lucidní jako sen. Podle něj je „spánek jako chození do kina, jen lepší“. Tato fascinace sněním získala i praktický rozměr. Jedním z projektů režiséra, který se věnuje i výtvarnému umění, je Sleep cinema hotel, kde spí hosté pospolu a před očima mají Apichatpongovu instalaci. Země Apichatponga Weerasethakula je zemí snivců. Nelze se nevšimnou souvislosti mezi režisérovou Memorií a rakouským spisovatelem a ilustrátorem Alfredem Kubinem. Jeho jediný román Země snivcůo muži, který se se svou ženou přestěhuje do země, jež funguje na hranici reality a snu nebo spíše noční můry, režisérův přístup lehce připomíná. V obou případech jde o tajemná a výrazově bohatá díla, ale tam, kde je Kubin temný a morbidní, je Apichatpong světlý a moderní. Nicméně není si obtížné představit, že thajský tvůrce vnímá uměleckou tvorbu v duchu této věty z Kubinova románu: „Svět je představivost, představivá schopnost, představivá síla.“ Celá recenze na webu dok.revue.

Film In the Billowing Night snoubí poetičnost až symboliku se silným motivem svobody, kterou zde představují ptáci zvaní réunionští motáci. V jedné scéně vypráví zasněný otec své dceři: „Závidím ptákům. Můžou odletět. Svobodně, kam se jim zachce. Kdybych měl křídla, odletěl bych na Réunion.“ Ne náhodou se ve filmu opakují záběry mrtvých ptáků, něžně ukládaných do země: pohřeb nadějí, pohřeb křídel, pohřeb svobody. Dokumentární film In the Billowing Night ovšem není první umělecký počin, který se soustředí na bumidomské události. Na toto téma vznikl televizní film Le rêve français („Francouzský sen“) a grafický román Péyi an nou (kreolsky „Naše země“). Dokument ale vyniká svým emotivním rozměrem, kdy režisérka odemkne svému otci ústa a nechá ho promluvit kreolsky, a tím najít vlastní hlas. Hlas dávných her, dětství a identity. Celá recenze v angličtině na webu Modern Times Review a v českém překladu v dok.revue.

Oheň dohořel. Led roztál. Píseň dozněla. Píseň ledu a ohně je stejně jako Pán prstenů nejen název fiktivního příběhu, ale vyskytuje se i jako název knihy uvnitř vyprávěného příběhu. Samwell je západozemský Samvěd a oba dva tyto knihy ke konci příběhu přechovávají. Martin vždy říkal, že ho fascinuje závěr Pána prstenů. Jak si i v jednoznačném vítězství zachovává hořkosladkou příchuť. I Hra o trůny má dlouhou dohru – a jelikož jsem někdo, kdo pokládá část po zničení Prstenu za možná nejlepší v knize i ve filmu, ohromně jsem si užil scény uspořádávání světa Hry o trůny po strašné bitvě. Mimochodem i tady se odplouvá na západ. Martin řekl, že miluje kapitolu Vymetení kraje, ale nic obdobného se v seriálu neodehraje. A přestože je Hra o trůny oprávněně prezentována jako realističtější než Pán prstenů, tak se onen realistický pocit ztráty, že svět už nemůže být takový, jaký býval, nedostaví. Vše končí až příliš pozitivně s ohledem na smetení Králova přístaviště.  Není tu nic se silou „Kraj zachráněn byl, ale ne pro mě“ nebo „Tak jsem se vrátil“, ale je to důstojný konec eposu, který definoval seriálovou dekádu. //  Daenerys na trůn nakonec ani jednou neusedne. Tisíc mečů, které si jako holčička představovala, jak vypráví Jonovi, odpovídá Martinovu knižnímu popisu. Jestli to bude Malíčkovi, jenž meče sám přepočítal, útěchou, na Železný trůn už si nesedne nikdo. Mistři měli teorii, že by draci mohli být inteligentnější než lidé. A podle poslední epizody se zdá, že měli pravdu. V záchvatu smutku a politické jasnozřivosti Drogon to zpropadené křeslo roztaví. Pokud ne Kolo samotné, tak symbol toho kola je nadobro pryč. Co je ale kulaté a silnější než kdy dřív?  Martinův smysl pro kruhovou kompozici a návrat ke kořenům. Drak trůn skul, drak ho roztavil; první kapitola první knihy je z pohledu Brana a Bran se stane králem; Ohař skončí s bratrem v ohni, jen je to tentokrát on, kdo strčí; Missandei skoná v okovech; Sansa, která chtěla být královnou, a proto se vydala na jih, je královnou Severu; Tyrion je opět pobočníkem; vztah Tyriona a Jona a Tyrionova připomínka „chcaní z okraje Zdi"; první záběr seriálu je na otevírající se bránu ve Zdi, téměř posledním je její zavření; Jonovi opět zemřela láska v náručí a zase se loučí s rodinou a putuje na Zeď. Kruh je pevně uzavřený. akonec jsou jednotlivé charakterové oblouky převážně uspokojivé, byť cesta uspokojivá poslední roky příliš nebyla. Kam se postavy dostaly, to celkem ano. Ve finále je vícero momentů zadostiučinění. Brienne dopisující Jaimeho skutky. Poetické snímání opuštěných rozbořených prostor. Úžasný operní patos scén v trůním sále. Sansa královnou Severu. Nová Malá rada, jejíž jednání bych rád sledoval v reálném čase. Skladatel Ramin Djawadi. Tohle všechno pro mě nakonec do jisté míry poslední dvě série vykoupilo. Také fakt, že mám rád dlouhé, prožité konce. Závěrečné prostřihy na Starky jsou dojemné a člověk se neumí ubránit pocitu, jak vyrostli a zmoudřeli a jak by na ně byli Ned a Catelyn hrdí, stejně tak na Theona. Diváci se nemohou na rozdíl od Daenerys, která ví, „co je dobré“, shodnout. Pro mě je „Železný trůn“ důstojné zakončení Hry o trůny, které s druhým zhlédnutím  emocionálně roste. Kdo říkal: „Jestli myslíš, že tohle má šťastný konec, tak jsi nedával pozor,“ ten se mýlil. Recenze 8. řady na TVZone.

Tyrion řekl prostitutce ve Volantisu, že by šel raději s ní než s blonďatou imitací Dračí královny, protože má skeptickou mysl. Proto by nebylo fér odpustit seriálu, který byl ve své první polovině brilantně chytrý, to množství děr a opominutí. Hra o trůny by měla ocenit i skeptické, kritické diváky. Recenze 8. řady na TVZone. // V nitru pozdní seriálové Hry o trůny dlí obrovský paradox: čím větší spektákl to byl, čím víc se sázelo na vizuál, tím méně se ve skutečnosti vyprávělo obrazem. Postavy ustavičně mluvily o minulosti nebo o ději. Takže místo toho, aby Tyrion svoji chytrost prokazoval, Jorah o ní řeční; místo toho, aby si Jon zálibně prohlížel Daenerys, tak Davos řekne divákům stejně jako Jonovi: „Na to její dobré srdce jí až moc koukáš.“ A možná žádná zápletka tímhle nešvarem netrpí tolik jako Daenerys v posledních dvou epizodách. Problém není v absenci foreshadowingu a náznaků, ale v jejich povaze. Když od poloviny sedmé série rozmlouvá Tyrion s Varysem o krutosti Daenerys, o níž začínají pochybovat, mluví hlasem tvůrců, kteří potřebují, aby zvrat v Králově přístavišti nebyl bez scenáristické přípravy. Ale ten náhlý hyperhumanistický moderní postoj k válce prostě neodpovídá světu a těmto postavám. Co je tím jednoznačně nejhorším, čeho se Daenerys až do předposlední epizody dopustila? Ukřižovala aristokracii Meereenu bez soudu na bázi kolektivní viny a nechala náhodně vybrané šlechtice sežrat drakem, když ve městě začali řádit Synové Harpyje. To se stalo ještě předtím, než se k ní Tyrion s Varysem přidali. Nic z toho je neodradilo. Tyhle brutální věci nejsou v souvislostech tak brutální. Uvědomme si, že se díváme na seriál plný masových vrahů (Tyrion zabil svou bývalou milenku a otce, Arya vyvraždila celou mužskou část rodu a naservírovala koláč v rámci doslova dětského menu Walderu Freyovi).  V tomhle kontextu Tyrionovy a Varysovy pochybnosti prostě nevychází z toho, jak by ty postavy vnímaly svět okolo sebe. Takový foreshadowing si nechte. Buď to měl být úplný šok pro všechny ve smyslu „absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně“ znenadání, nebo (lépe!) postupně budovaný moment. Foreshadowing (natož špatný) není totéž co vývoj postav a vyhlazování civilistů v okamžiku vítězství prostě není totéž co kruté jednání s nepřáteli vedoucí k jasnému cíli. Ta proměna by se musela poctivě odvyprávět. Nakonec ani nevíme, jestli šlo o politické gesto (strachem odradit zbytek království od vzpoury, nebo momentální/trvalé šílenství). Z toho, co to říká o psychických nemocech, rozhodně nemám dobrý pocit. A když se ve svém příběhu uchýlíte k vysvětlení: zešílela, protože genetika, je to laciné. // Chaos není jáma ani žebřík. Chaos je adaptace bez knih k adaptování. Benioff s Weissem nejsou žádní packalové, napsali skvělé scény, dialogy i monology, které nejsou v Martinově předloze (Tyrion o utloukání brouků slabomyslným bratránkem, rozhovor o manželství mezi Cersei a Robertem a mnoho dalších). Kdyby to byli špatní scenáristé, ty epizody jsou horší. Trpí ale strašnou zkratkovitostí a pocitem, že by je šlo vyřešit jednodenní diskusí a drobným přepracováním, že jim chybí opravdu maličko k vysoké kvalitě. // Šestidílná série, ve které je děje na dvacet epizod. Na rozdíl od sedmé na mě skoro všechna dějová rozhodnutí fungují alespoň v teorii. Ovšem jak byly poslední tři epizody sedmé série natahované, tady je málo času na všechno. Foreshadowing nahrazuje solidní dlouhodobý vývoj postav, zvraty nejsou prožité. A ve službě překvapení tvůrci prohospodařili léta budované charakterové oblouky. Chápu frustraci fanoušků, protože tady je viditelný potenciál na skvělou sérii, ale hodnotit 8. o tolik hůře než 7. je nepřesné. Ve srovnání navíc 7. vypadá obyčejně, kromě Alana Taylora ji netočil nikdo z top Game of Thrones režisérů, zato finální patřila Davidu Nutterovi a Miguelu Sapochnikovi – a vypadá na to. Jen pro srovnání: podívejte se na profilové fotky epizod v kolonce „série“ na IMDb a rozdíl ve vizuálu uvidíte okamžitě. 4/10 pro poslední epizodu prostě fér není. To, co bylo na Hře o trůny zajímavé, je zároveň důvodem, proč je skoro nemožné ji uspokojivě završit. A je to jistě důvod, proč Martin přestal vydávat nové knihy a s šestou nemůže  pohnout. Ve středu vyprávění je totiž nepředvídatelnost, rozšiřování světa, zabíjení důležitých postav, ale na konci jistá předvídatelnost musí nastat (nebo uděláte neuspokojivá zakončení z čistého nebe jako showrunneři), a děj se musí zúžit a zrychlit. A zatímco Martin tento kompromis asi není ochoten udělat, Benioff s Weissem ho udělali až příliš. A tak se najednou sejde šlechta, aby rozhodla o tom, kdo povládne království, a přestože doteď sebemenší rozpor v osobních zájmech vedl k sobectví a válce, nyní všichni harmonicky souhlasí s volbou krále a odtržením Severu. Nicméně, jinak by to nikdy nemuselo skončit, protože navzdory rétorice Daenerys, kolo dějin se bude stále otáčet. My, kdo jsme se roky dívali a spekulovali (a že asi nikdy nebyl seriál, o kterém by se dalo mluvit tolika způsoby), my všichni, kdo jsme hráli hru o trůny, jsme vyhráli, protože jsme byli součástí fenoménu, který nemá v dějinách televize obdoby. Slovy chvalořeči za mrtvé Noční hlídky: Už nikdy neuvidíme nějaký jemu podobný.  Žebříček sérií na TVZone. 

Poslední dvě řady Hry o trůny je možné vnímat jako celek, a právě tady nastal rapidní sestup v kvalitě. Až do čtvrté epizody The Spoils of War, což je s přehledem nejpovedenější díl řady, je série kvalitní, ale jakmile Tyrion přijde s nápadem ukázat Cersei nemrtvé,  jde ke dnu jako Viserion. A fakt, že ve stejné epizodě říká Arcimistr, že by Citadela potřebovala důkaz o existenci Bílých chodců, jen aby se v posledním díle konala soukromá audience u Cersei bez jakéhokoliv pokusu Tyriona-Jona-Daenerys dostat ji pod tlak pozváním šlechty a zorganizováním  mezinárodní konference, je tristně absurdní. Weiss s Benioffem celou sérii natahují, aby si mohli nechat rozřešení všech zbylých konfliktů (Bíli chodci, Cersei, Daenerys) až do poslední řady, takže všichni dělají slabomyslná vojenská rozhodnutí jen proto, aby Daenerys neporazila Cersei příliš brzy. Série, která má na IMDb skoro každou epizodu nad 9 ve skutečnosti není o nic lepší než ta poslední a sužují ji obdobné neduhy (příliš se mluví o ději nebo o minulosti, postavy nejednají v souladu s charakterem, ale tak, jak vyžaduje děj, skoky v čase a místě). Také je to série, která začala s úmyslným zatajováním informací divákovi a nezobrazováním klíčových rozhovorů, abychom byli na konci šokovaní (viz osud Malíčka). Z nějakého důvodu se to ale ještě fanoušci jali přehlížet. Žebříček sérií na TVZone.

Série, kdy se postavy začnou zázračně uzdravovat (Arya po závažné bodné ráně do břicha) a dostávat z obtížných situací nekontinuálním střihem (Bran a Meera jsou na začátku šesté epizody v lese, přestože pátá končí tím, že běží do ledové pustiny stíhaní nemrtvými; Sansa s Theonem doběhnou po seskoku ze Zimohradu zázračně daleko atd.) a kdy jim kostýmní oddělení začne všívat do oblečení „plot armor“. Série, v níž seriál začal definitivně upřednostňovat epické momenty, z nichž budou fanoušci nadšení, před souvisle poutavým vypravováním. Je to série, která žije pro úžasné momenty (Bitva bastardů, Hodor, Tyrion s draky, fraška v Braavosu, na kterou se chodí dívat Arya) a jež obsahuje druhou nejlepší epizodu seriálu (finále, The Winds of Winter). Ale také spoustu nešťastných rozhodnutí: upřednostnění Písečných hadů před Doranem Martellem a nebo Ramsayho před mnohem zajímavějším Roosem Boltonem. V této sérii také počíná Tyrionovo hloupnutí, jelikož se jedná o postavu, na níž se asi nejvíce negativně podepsalo, když seriál předběhl knihy. Jeho spravování Meereenu s Varysem, tolik slibné na konci páté řady, je pro mě jedním z vůbec největších zklamání. Stále ovšem série, která je kvalitativně někde úplně jinde než poslední dvě a podle mnohých je dokonce jedna z nejlepších. Žebříček sérií na TVZone.

SPOILERY // Ta, v níž to začalo drhnout. A ta, která se ve všemožných žebříčcích objevuje blízko dna. Série má spoustu problémů, největším z nich jsou Oberynovy dcery a Dorne, na kterém je znát, že s ním Benioff s Weissem původně vůbec nepočítali, ale zařadili ho do seriálu proto, že se nechtěli vzdát Indiry Varmy, která hrála Ellarii Písek. Linka se Sansou a Ramsayem také nebyla nejlépe zvládnutá. Ale popravdě tahle série s každým zhlédnutím roste a frustrace, které jsem z ní měl, jsou dávno pryč. Scenáristé tu projevují obrovskou důvěru ve svět, který spoluvytvářejí, a vypravěčské sebevědomí, když se první polovinu série mnoho neděje, zato se skvěle pracuje s atmosférou a jde se do hloubky. Tato polovina končí Tyrionem a Jorahem recitujícími poezii o zkáze staré Valyrie, když proplouvají jejími troskami, což má skoro tolkienovský feeling. Po následných rozpačitých dvou epizodách nastupuje neskutečně silný závěr v podobě Hardhome, kde si poprvé promluví Daenerys a Tyrionem a Jon uzří Nočního krále, The Dance of Dragons, kde dojde k upálení Shireen a Daenerys poprvé sedne na Drogona, a Mother’s Mercy se slavnou uličkou hanby pro Cersei a noži Hlídky pro Jona. Jon tu měl taky nejlepší dějovou linku, počítaje první epizodou (druhým nejlepším úvodem v celém seriálu), kdy z milosrdenství zastřelí upalovaného Mance, až k jeho volbě lordem velitelem Noční hlídky. Po třetí sérii nejtemnější řada. Žebříček sérií na TVZone.

Nemysleli jste si, že může vyhrát sezóna bez Oberyna, že ne? Série, která v sobě spojuje to nejlepší z první a druhé poloviny seriálu. Mistrovský scénář se potkává s navýšeným rozpočtem v dokonalé součinnosti. Škoda, že Alex Graves, který režíroval její většinu, se už u seriálu neobjevil, protože měli fanoušci problémy s některými jeho výroky. Série, která bude mít v mém žebříčku epizod nejvíce zástupců. Začíná nejsilnějším úvodem vůbec, epizodou The Two Swords, v níž Tywin roztaví Eddardův meč Led, Arya získá zpátky Jehlu a Ohař chce víc a víc kuřat. Pokračuje excelentní The Lion and the Rose neboli Purpurovou svatbou, po níž následuje pár výplňkových epizod. Ale od šesté až do konce nastává bezmála dokonalost. Každá epizoda jako kdyby fungovala samostatně i společně, byla malým filmem a vybraným potěšením. Tyrionův soud, konec tety Lysy, Oberyn vs. Hora (další skvělý monolog showrunnerů o Tyrionově bratranci a broucích), bitva o Zeď a jedno ze tři nejlepších finále v podobě The Children, vtipně odvysílané na Den otců, v níž si Tyrion definitivně vyřídí účty s Tywinem. A vše spojuje Arya putující s Ohařem po zpustošených Říčních krajinách, což funguje jako ohromně silná výpověď o hrůzách války na civilním obyvatelstvu. Čtvrtá série má na vše čas, skvostně dýchá (na rozdíl od oběti Purpurové svatby). Je to série, kterou jsem si pro její větší filmovost a menší beznadějnost pustil nejvíckrát, a řadí se pro mě spolu se třetí k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem v televizní tvorbě viděl. Žebříček sérií na TVZone.

Bezchybně poskládaná série a v podstatě sdílené první místo. Bezútěšný triumf a nemilosrdný pohled na válku a zradu. Série, která napravila jedinou drobnou chybu druhé série, a to jistou chaotičnost ve střídání nesouvisejících příběhů tím, že každou epizodu opatřila sjednocujícím tématem, jako jsou peníze a problematika financování války v jedné, oheň v další a podobně. Samozřejmě vrcholí momentem až omamné brutality na Rudé svatbě. Vyvraždění Seveřanů je budováno celou epizodu, která je zvláštně znepokojivá (Walder Frey si lačně prohlíží Talisu, Daenerys dobude Yunkai, Jon zradí Ygritte a je podrápán v obličeji sokolem, Starkové jsou k sobě nejblíž po dvou sériích – Rickon a Bran ve věži nad Jonem a Arya téměř u své matky a bratra, aniž by se jim dostali láskyplného shledání). Moment, který sjednotil internet v adorování seriálu, moment který má osudové parametry antické tragiky, protože je šokující, ale při zpětném pohledu nevyhnutelný. Celá série je bez hluchého místa. Považte: 3. epizoda – Jaime přijde o ruku, 4. – Daenerys vypálí Astapor a získá Neposkvrněné, 5. – Jaime řekne Brienne, jak si doopravdy vysloužil přezdívku Králokat, 6. – Jon leze s Divokými na Zeď a Malíček mluví o chaosu (další skvělý monolog napsaný showrunnery o tom, že mečů v Železném trůnu je desetkrát méně, než se traduje), 7. – Brienne se utkává s medvědem, 8. – Tyrion se ožení se Sansou. 9. – Rudá svatba. Kritici jí rádi vytýkají scény mučení Theona, ale to mučení je ve skutečnosti jedno z nejlepších v dějinách filmu, právě proto, že je brutální i komické a vede k zásadnímu přerodu postavy. Je to poetika právě třetí série, s níž si nejvíc spojuji Hru o trůny jako celek. Žebříček sérií na TVZone.

Tady začíná pravá Hra o trůny s množstvím motivů a zápletek a zrad a přemírou postav. Svět se rozšiřuje a zalidňuje, ukazuje se, že vše je politicky zamotanější a válka je mnohosměrnější než by nasvědčoval přímý střet mezi Starky a Lannistery. Nedoceněná série kvůli tomu, že postrádá jasné ohnisko a je roztříštěnější, než byla ta první. Jde o velmi politickou sérii, v níž má několik hlavních postav své nejlepší nebo skoro nejlepší linky: Tyrion, když úřaduje jako Pobočník krále za nepřítomného Tywina, zdatně všechny obehrává a spřátelí se s Varysem, Arya a její skvělé slovní duely s Tywinem, též je zde tragické rozhodnutí Theona a setkání Jona s Ygritte. Obsahuje tři památné epizody v čele s Blackwater, která zůstává nejlepší epizodou celého seriálu. Žebříček sérií na TVZone.