rikitiki

Špionážní drama se záhy překlopí do špionské romance. Hlavní hrdinové se k sobě hodí, erotické pnutí je mocné a celkově je film nadsazený jako blázen. Kde uvidíte hlavního hrdinu, jak z motorky dostihne vzlétající vrtulník a skokem se zachytí za jeho otevřené dveře? Plus přidávám za snahu o indicko-pakistánské usmíření a ironický voiceoverový komentář ve finále. Být členkou tajné služby některé ze zemí bývalé Jugoslávie, tak mě znepokojí, jak přesně jsou Indové informováni o aktuálním geopolitickém dění na Balkáně.

Film je až přeplněný písničkami. O komedii se to snaží sice urputně, ale křečovitě. Ono prostě komedii bez vtipu natočit nejde, ať se tvůrci snaží sebevíce a herci přehrávají až do nebes (a přehrávají tedy dost). Jinak je to stařina o páru, který se pořád špičkuje, aby si v závěru vyznal lásku. A v tom závěru je na diváka připravená past v podobě nečekaného zlomu, který se do atmosféry filmu vůbec nehodí. Buď měl přijít mnohem dřív nebo vůbec a ne deset minut před koncem. Doporučuji jen oddaným bollywoodomilům, případně skalním fanouškům některého z herců.

Trochu kriminálka o zradě ve vlastních řadách a trochu sžívání se se čtyřmi malými dětmi, které zůstanou na krku drsnému policistovi, který děti nesnáší. Tenhle motiv je nevyužitý. Logiku to moc nemá, ale tu je u indických filmů často marno hledat. Jak se třeba dostalo hejno slepic do moderního bytu v minimálně desátém patře vysokánského činžáku? Přestřelky, hlavně ta závěrečná, jsou nevěrohodné a trochu i směšné. Charakter hlavního hrdiny je morálně pochybný, kromě násilí na ženách se dopouští i zcela jasných kriminálních činů. Ale zase to tady SRK moc sluší.

Smí se obětovat pár desítek lidí kvůli záchraně několika tisíců? A kdo o tom smí rozhodnout? Před zhlédnutím německého dramatu jsem měla jasno: „Pilot je nevinen.“ Po zhlédnutí váhám, a protože jsem nedostala dostatek informací (byl čas na vyklizení stadionu, co dělali cestující v letadle?) nemůžu rozhodnout, jaký rozsudek bych vynesla já. ___Němci příběh natočili suše, téměř dokumentárně, v moderní a chladné soudní síni, ale nezvládli emoce, které do filmu museli dostat, aby zaujali diváka. Logicky by měli proti sobě nejvíce stát obhájce a žalobkyně. Ale tady byl obhájce jen do počtu a zmohl se sotva na pár pubertálně vzdorovitých výkřiků. Až ve finále se dostal ke slovu v závěrečné řeči. Hlavní tíže tak spočívala na žalobkyni s nevděčným úkolem bránit právní postoj, se kterým předem většina lidí nesouhlasila (výsledek diváckého hlasování je jednoznačný). Žalobkyně se dostávala do střetu s obhájcem (zřídkavě) a pak v jednom dlouhém dialogu s obžalovaným – a právě ani v jednom případě nezvládli filmaři emoce. Ti lidé na sebe útočí, posmívají se sobě navzájem, ušklíbají se, přehrávají drama – tohle si vážně neumím představit u advokátů v tak závažném případě a ještě u německého soudu. ____ Mnohem víc bych vsadila na vnitřní dynamiku dialogů, ale tady se mi zdály mnohé argumenty pochybené. Když obhájce přirovnal německou ústavu k jakémusi Kantovu článku s tím ,že oba jsou to jenom názory, takže se jimi nemusíme řídit. Ústava přece, sakra, není názor! Nebo podobenství žalobkyně o zastavení splašeného vlaku tím, že hodíme na koleje tlouštíka, který svým tělem soupravu zabrzdí – to přece nemá nic společného s projednávaným případem – tlouštíkovi nehrozila bezprostřední smrt, zatímco lidem v sestřeleném letadle ano. Naopak dobrý byl argument o transplantaci z těla umírajícího, který má tak jako tak smrt na jazyku, tak proč jeho smrt neuspíšit, když by jeho orgány mohly zachránit někoho jiného, kdo bez nich naopak během chvíle zemře a takto by mohl žít dál? ___ Zcela jistě se scénářem pomáhali právníci, ale i tak tomu chyběla brilantnost. Pokud by dialogy s argumenty pro obě strany byly přesvědčivější, nemuseli by si filmaři pomáhat teatrálním chováním zúčastněných. ______ Vždycky mě zajímalo, jak bych se zachovala, kdybych byla jedním z přísedících ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Taky bych mladíka podezřelého z vraždy rovnou odepsala a nechala se pak přesvědčit až Henry Fondou? U tohohle filmu jsem na začátku cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše.

Zlom mezi létem a zimou, rušným městem a samotou na horách, prvním vášnivým poryvem lásky a láskou už poučenou a hledající jistoty je dost prudký, ale dobře vysvětlený. Vztah ženy, která si chce vybudovat vnitřní domácký svět s milovaným mužem, naráží na to, že jemu jde primárně o svět velký. Hospodyňka a dobyvatel - dva principy, které nejde sloučit. Ve filmu má tenhle konflikt drastickou podobu, ale jinak je to odvěké míjení se mužského a ženského pohledu na svět. Co je víc: žít dobře svůj vlastní život nebo chtít měnit životy ostatních?

Pro mě jedna z nejlepších buddy komedií vůbec. Vyváženě namixovaný koktejl přátelství, road movie, romantiky, sociální kritiky a hlavně humoru. A naprosto perfektní bollywoodsky (sebe)parodická zamilovaná písnička.

Chytrý a vtipný scénář si střílí z náboženství, vlastně spíš pověrčivosti a chamtivosti, které náboženství často provázejí. Aamir Khan v roli mimozemšťana na můj vkus moc poulí oči a chová se jako autista, ale za ty plachťáky, na kterých by domů na vzdálenou hvězdu mohl doletět snad i bez vesmírné lodi, mu odpouštím.

Film má lehce osmdesátkový vzhled, začátek připomíná Pomádu, včetně závodu mezi dvěma gangy, který odstartuje upuštěný dívčí šátek. Romance mezi sígrem a bohatou holkou, která si na drsňačku hraje, aby se vymanila z necitlivých rodinných poměrů, brzy ustoupí dost násilnému ději._______ Hlavní postava se musí rozhodnout, jestli zůstane zlým hochem nebo se stane klaďasem. A je to těžké rozhodování, protože všechny vzory, které má, jsou pošramocené. Násilí se stupňuje a vrcholí pěstním soubojem v ulicích, který jde na dřeň. Obličej hlavního hrdiny se mění v krvavou sekanou. Konec je symbolický KOUSEK DĚJE Reálně nepříliš pravděpodobné, že se hrdina nakonec zvedne a dokončí svůj boj, je spíš symbolickým vyjádřením, že sílu mu dodali ti obyčejně a dlouho ponížení lidé z ulice, kteří konečně našli někoho, kdo se za ně postavil. Ve finále se sígr změní v berserkera.

Snad nikdy jsem se u indického filmu tak nenasmála, což jen mírně kalí fakt, že nejvíc jsem se smála u dramatických scén. Finálová bitka hrstky statečných s bandou padouchů nabízí tak neuvěřitelné scény, jako likvidace protivníka tím, že hrdina podtrhne nohy jeho běžícímu koni. Případně zastavení kulky vlastní rukou – a to dokonce ve dvojitém provedení. Před tím ale zase zabije hrdina padoucha tím, že prakem (!) prostřelí čelní sklo gazíku a následně i záporákovo čelo. Pěstní souboje jsou doprovázeny hlasitými ránami a charakterizují je údery, které vedou asi tak půl metru vedle protivníkova těla - ale sestříháno tak, že to - skoro :) - není poznat. Matka, která čeká na své znovuzrozené syny, se buď válí v prachu a teče jí krev po obličeji nebo se záhadně vynořuje a tyčí před zlosynovou rodinou. Padouši ji pak buď srazí k zemi nebo se jí leknou – záleží asi na tom, jak se vyspí. Kajol dostane tolik facek, že by musela mít tváře jak medicinbal. ____ Zlosyni zlověstně poulí oči a temně se smějí, případně ještě okomentují, jak zlí a zkažení jsou. Hrdinové mají k dispozici arzenál zbraní, ale na setkání s protivníky jdou neozbrojeni. Kamera situaci dramatizuje prudkými nájezdy na obličej a hlavně oči. Hudba kvílí. ____ Když přetrpíte začátek, tak poslední třetina je odměnou, protože závěrečné zúčtování je něco, co se hned tak nevidí. ____ Jinak film nabízí docela dobrá nebo aspoň zajímavá taneční čísla. Zamilovaný taneček Kajol a SRK mě fascinoval neskutečnou trapností a přesto i jistou erotičností. Tou se naopak výrazně vyznačoval svádivý tanec vesničanek. Hypnotický byl v transu tančený chvalozpěv na bohyni Kálí.

Po přečtení příslušných hesel na Wiki ani nejde říct, že film nabízí zidealizovanou historii. Film zobrazuje historii z velké části úplně vymyšlenou, podřízenou mýtu o brutálních britských okupantech a hrdém indickém národě, který se nenechá ničím zlomit. Je to historie, jakou bychom si přáli všichni: plná statečných sebeobětavých mužů a krásných žen, hrdinných gest a nezapomenutelných proslovů. Prostě historie, která s realitou nemá vůbec nic společného. ____ Když tohle pomineme, je to docela mrštně natočený příběh beznadějné vzpoury, se sem tam trochou romantiky a dojemnými scénami loučících se přátel anebo milenců.