Slarque

Celkem krátká televizní komedie vyniká perfektně napsanými dialogy. Z úst postav, které se opakovaně neúspěšně pokoušejí o sebevraždu, znějí opravdu k popukání. Miroslav Táborský, Veronika Freimanová a Michal Pavlata na to stačí skoro sami. Pak už je tu jen pár vedlejších postav.

Koláž bizarních postav i nápadů. Animovaná oslava divnosti. Ač to nemá žádný příběh a vypadá to pěkně ponuře, docela jsem se u toho bavil. Bez Werichova jména to sice nepřitáhne tolik lidí jako Fimfárum, ale kvalita je opět na vysoké úrovni. Větvička a Ploutvička je bez debat nejsilnější částí povídkového filmu. Stopáž je naprosto přiměřená.

Působivé historické drama rozehrává zajímavý příběh se známým malířem, jeho modelkou a mocichtivým představitelem inkvizice. Natočené je opět výborně, ale pořád se nemohu ubránit dojmu, že to zkrátka není ono. Herecky filmu jednoznačně dominuje Javier Bardem, který zcela využil potenciál své postavy. Napodruhé už mi to přišlo lepší, ale pořád jsem přesvědčený, že to chtělo lépe vystavěný scénář (70%).

Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly).

Jména dvou hlavních představitelů mě přilákala k této kriminální komedii. Přestože scénář je celkem povedený, stejně toho tu kromě Jacksona s Cagem moc není. Může za to jednak nejistá ruka debutujícího režiséra, ale také nízký rozpočet, který zřejmě nedovolil obsadit ještě dalších pár slušných herců alespoň do těch výraznějších rolí.

První půlka je něco mezi road moviem a komedií, druhá je akční drama z ringu. Pokud už jste nějaký hollywoodský film viděl, tak navíc poměrně přesně víte, jak musí zápas dopadnout.

Není to tak dávno, co jsem v televizi viděl jiný film o estébácké akci Kámen. Ale tahle verze byla velice dobře napsaná i natočená a její konec mne opravdu překvapil.

Velice citlivě napsaný i natočený film o lidech, kteří hledají lásku, štěstí, cit... prostě něco, co jim v současnosti chybí. Postavy jsou natolik dobře napsané i zahrané, že jsem na ně po chvíli přestal koukat jako na nějaký zajímavý, leč nechutný, hmyz, ale začaly mne opravdu zajímat (a držel jsem jim palce). Tam, kde by většina filmařů cudně uhnula objektivem, Mitchell sice najede na detail, ale pro hodnocení tohohle snímku mi to přijde naprosto podružné.

Leonardo DiCaprio ten samý rok natočil i Co žere Gilberta Grapea. A byl tam stejně přesvědčivý jako tady. Tudíž o jeho hereckém talentu nemám nejmenší pochybnosti. Robert De Niro je tu za dalšího ukázkového magora, Ellen Barkin za zoufale se snažící a situaci moc nezládající matku. Scénář není nijak objevný či překvapivý, režie je celkem slušná, ale rozhodující jsou opravdu herecké výkony zmiňované trojice (90%).

Mnozí to označují za vrchol Tarkovského tvorby, já dávám přednost jiným mistrovým titulům. Tady mě sice také uchvátila hypnotická krása obrazů, ale jinak mi to nedává žádný smysl. Občas jsem vyloženě tajil dech (doslova, to není žádná metafora), ale za chvíli autor přepnul jinam a já se musel začít chytat znova. Nehledě na poezii režisérova otce, která šla úplně mimo mne.