Šakal

„Mistr Shakespeare“ tentokrát v remaku tragédie (téměř) antických rozměrů aneb nesnažte se za žádnou (každou) cenu přechcat smrt. Mám takový neodbytný pocit, že před samotným natáčením se sešel celý štáb u Branagha na půdě, seskupili se do kruhu, zapálili svíčky, stejnou sirkou (si) přepálili absinth..., aby se jim posléze zjevila samotná Mary Shelley a vedla jejich myšlenky. Těžko si jinak vysvětlit výslednou podobu, tj. tolik lidskosti na straně jedné a zároveň čiré nenávisti na straně druhé. A ano, krátilo se, krátilo (ono to jinak ani nelze), ale s citem a umem (snad až na příliš zkratkovitou přeměnu („uvědomění si“) samotného „monstra“), takže z toho nakonec Kenneth vytěžil přednost v podobě nesmírného tahu na branku (nuda tu opravdu nehrozí) a především původní myšlenka byla zachována. O moc líp už to zřejmě skutečně natočit nešlo, byť divadelní prkna z toho čiší na sto honů. V tomto případě je to však (až na pár drobných vyjímek) pouze ku prospěchu věci. 85%

Nic naplat, já mám zkrátka Arnieho o něco málo radši v poloze „bad guy resp. machine“ než „dobrácký ochranář uncle Bob“. Nicméně jedním dechem dodávám, triková stránka (na tehdejší dobu) jednoznačně přelomová. To už ostatně tak nějak k Jamesovi od jisté doby patří, stejně jako doutník k W. Churchilovi. Je to právě ona, minimalistický hudební doprovod B. Fiedela a precizně chladný terminátor R. Patrick, co dělá tento snímek nezapomenutelným. Přesto, osobně mám 1-čku o pověstný chlup radši, už pouze pro samotný fakt, že byla jednoduše dřív :-) Ostatně je to v mém případě tak nějak u Camerona pravidlem, byť se vždy jedná o důstojné (smysluplné) pokračování, že dávám (byť o fous) přednost předchůdci. Je tomu tak zde, stejně tomu bylo i v případě Aliena, byť tentokrát s prvotním rukopisem R. Scotta. Vždy se tak nějak vytratila (přesněji řečeno mírně zředila) původní tísnivá atmosféra, na úkor akce. P.s. Nicméně je příjemným zjištěním, vrátit se k snímku po delší odmlce a zjistit, že TO tam stále je, byť nahlíženo s několika letým odstupem a zejména (zdravým) nadhledem. Ano, nadhled, to je to, co zde několika uživatelům schází. Nebudu to zbytečně okecávat, jednoduše mám ten snímek rád. Už pouze kvůli faktu, že i Jamesovi se zdál Arnie zbytečně „prkenej (upjatej)“ a tak ho (s pomocí mladičkého Johna Connora) donutil k úsměvu. A že teda stál rozhodně za to. Nebo nemáte ten pocit?

Říkalo se mu „Pan nepotopitelný“. Plovoucí kolos a tehdejší chlouba a pýcha (přesvědčující (již) na první pohled (na každičkém detailu) o tom, co dokáže tehdejší technika) o délce 269m, výšce téměř 20-ti výškových pater, jeho trup dosahoval délky čtyř městských bloků, pojmul až 3547 cestujících, vážil přes 46 tisíc tun, měl novátorské dvojité dno a 16 komor navržených inženýry tak, aby ikdyž se zaplaví libovolné čtyři (popř. dvě přední) bude schopen nadále plavby. Nepočítalo se ovšem s takovou „maličkostí“. Zaplavením pěti komor najednou a tak veškeré propočty vzaly za své a dne 15.4.1912 (necelé 2+3/4h po srážce s ledovcem) se Titanic naposledy „smrtelně nadechl“ než nadobro zmizel pod hladinou. Co se týče snímku samotného, nakonec jsem rád, že jsem (mu) dokázal až do dnešního „odolávat“ (což po pravdě nebyl zase tak velký problém s ohledem k mojí (jemně řečeno) jisté averzi vůči podobným typům snímků) a dopřál si ho nikoliv jako náctiletý teenager (kdy si troufám tvrdit, bych jej nemilosrdně rozcupoval), ale až v pokročilém věku s patřičným nadhledem. Navíc ve zcela novém 3D provedení. Ve světle těchto skutečností musím konstatovat jediné. Každý, kdo se považuje za skutečného filmového fanouška a přišpendlí tomuto velkofilmu odpad (resp. 1-2*), je to od něj čistý kalkul nebo holá zaslepenost. Těžko říct, která z variant je horší. Co se týče trikové (3D) stránky nelze takřka co vytýkat. Cameronovi se vše podařilo obdivuhodným způsobem pohlídat a ukočírovat. Co se samotného příběhu týče, ANO je to limonáda gigantických rozměrů (co také jiného očekávat, když James tehdy nakráčel před producenty studia Twentieth Century Fox resp. Paramount Pictures, ukázal (jim) fotku Titanicu a pouze dodal „ Romeo a Julie tady a teď“), nicméně vše je děláno s úctou a obdivem k starým hollywoodským velkofilmům, čiší z toho ta nefalšovaná radost a zapálení, ano i ta megalománie, která k tomu však neodmyslitelně patří, navíc nelze (snímku) upřít (v rámci žánru) i povedené herecké výkony (jímž vévodí tehdy mladičká K. Winslet), takže (i) vzhledem k faktu, jakými „porodními“ bolestmi si snímek po celou dobu natáčení procházel, za sebe upřímně (Jamesi) říkám: u mě jsi (pravda s 15-ti letým zpožděním) obstál se ctí. A nic na tom nemění ani skutečnost, že nejvíc jsem si nakonec užil bonus „Výprava tajemství Titanicu 2001“ objasňující (resp. snažící se objasnit) okolnosti samotného potopení Titanicu. I za to Ti ostatně náleží moje velké díky a plusové body navíc. P.s. nezbývá než si počkat, co nám James naservíruje v (podmořském) Avatarovi……

Je, je TO tam všechno. Přičemž spíše než na typickou gangsterku, jděte na nejnovější počin J. Hillcoata jako na "murder ballad" resp. baladu bratrů Bondurantových z doby prohibice a nemůžete být zklamáni. Co se týče samotného konce SPOILER jako prase, už už jsem měl připraveno napsat něco ve smyslu: škoda, že to (Hillcoat) neutnul v tunelu a zůstalo u "starého dobrého osvědčeného"..... a jestli neumřeli, žijí spolu (šťastně) dodnes. To by ale nebyl N. Cave resp. nesmělo dojít na závěrečný (Hardyho) taneček resp. (pravdivý, zcela banální) dovětek, kde je to vše zcela jasně vyřčeno. Takže slova o vyšumění "do ztracena" nejsou (protentokrát) "na pořadu dne". Nefestivalové (svatováclavské) silné 4* a já si do svého pomyslného žebříčku extra slizounů a parádních záporáků píšu tlustym nesmazatelnym písmem jméno G. Pearce

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80%

Krize středního věku je svině. Ještěže „yes Walter“ (Ch. Waltz) od jisté („bastardí“) doby, tak holduje štrůdlu. Jinak by bylo hotovo dřív, než by došlo „na aperitiv“ a to by byla velká škoda, nemáte ten pocit?! Takhle to dopadá, když se (v jedné místnosti) sejdou čtyři civilizovaní, dospělí, inteligentní, veskrze slušní a féroví lidé, začnou s patřičným nadhledem (vždyť jsou přeci dospělí) řešit problém týkající se (výchovy) jejich dětí, aby i s pomocí séra pravdy (ano, mluvím o alkoholu) odhodili „civilizační masku“, stali se z nich „prchliví prevíti“ a ukázali (nám divákům) svou pravou tvář. Bůh masakru je umně vystavěné konverzační psychologické drama, s decentně upozaděnou Polanski(ho) režií, která tím dává dostatečný prostor vyniknout ústřednímu hereckému čtyřlístku( kde si každý bezezbytku splňuje to své), nicméně number one je zde pro mě osobně „bůh masakru“ Herr Ch. Waltz. Líbí se mi to neustálé přeměňování nálad, kdy zpočátku oba páry drží pevně při sobě, aby se nakonec stejně ukázala „dávná pravda“ a to sice samotný fakt rozdílnosti „nás chlapů a vás žen“, projevující se v detailech jako jsou rozdílné hodnoty resp. bazírování na maličkostech resp. podstatných věcech. SPOILER zatímco obě ženy propukají v nefalšovaný záchvat smíchu, když Nancy Alanovi utopí mobil ve váze s tulipány, tak v momentu, kdy Penny rozsype Nancy kabelku, hrozí dotyčné (téměř) nervový kolaps. Stejně tak si chlapi náramně notují, pokud jde o (kvalitní) whisky, doutníky….. ANO, je to cíleně (vy)hnáno do extrému, ale má to pevný reálný základ a je to děláno s (ironickým) nadhledem Polanski(mu) vlastním. p.s. co se samotného konce (na hřišti) týče, nemusím si tady hrát na jasnovidce, abych napsal, že jsem ho tak nějak (od Romana) očekával resp. (v něj) doufal. Ostatně vystihuje mnohé, minimálně podstatu (mini)problému, který jak už to tak (u inteligentních dospělých) bývá, se začíná postupně ( i s pomocí lpění na detailech a slovíčkaření) nabalovat a nabývat na rozměrech a vážnosti až…. Neříkám, že dát si po držce (jako vyřešení problému) je jistý manuál, ale ta rozdílnost dětského a dospělého pohledu (jak Polanski jakoby mimochodem ukazuje) není nezajímavá. Ostatně přísloví „škoda každé facky, která padne vedle“ určitě nevzniklo samo o sobě resp. pro nic za nic. No jo, jenomže i psychiatři musí být z něčeho živi a živit se rukama (když pominu holý fakt, že to tak nenese) hodně bolí :-( p.p.s snímku rozhodně sluší i vhodně zvolená stopáž, kdy se divák jednoduše nemá čas nudit a byť na nějaký hlubší otisk (což si myslím ostatně nebyl ani Polanski(ho) záměr) troufám si tvrdit, snímek nemá, jako příjemná žánrová jednohubka má rozhodně co nabídnout. 80%

Největším „nedostatkem“snímku je (paradoxně) jeho (přes)přílišná medializace a s tím spojená (u některých z vás) přehnaná očekávání resp. očekávání (zcela) „něčeho jiného“, než se mu následně dostává. Bylo by velkou chybou (s fatálními důsledky) očekávat „druhé Životy těch druhých“. Tak nějak tuším, že nejvíce mu bude vyčítáno (a nedá se (ne)přiznat, že by to (ne)bylo z části (ne)opodstatněné), že snímek je mixem dvou žánrů, přičemž na krimi je příběh (zápletka) nedostačující (banální) a jako výpověď tehdejší doby je to „příliš smířlivé“, klouzající na (resp. těsně pod povrchem), jakoby se tvůrci báli jít více na dřeň. To je jeden (z) pohled(ů). Osobně mi právě vyhovuje skutečnost, že na základ. kostru příběhu, kterou tvoří (na první pohled) obyčejná kriminální zápletka, je naroubováno politické podhoubí let padesátých, přičemž (a to oceňuji snad nejvíce) to není děláno násilně resp. prvoplánově s cílem za každou cenu šokovat (např. i za cenu brutálních „vyšetřovacích“ scén), ale jakoby mimoděk v (skrytých) všudypřítomných náznacích, přičemž každý (alespoň lehce obeznámený s touto dobou) moc dobře ví (tuší), co pod povrchem probublává. Jestli to bylo (i) cílem tvůrců nebo si jednoduše (raději) nekladli větší ambice (vědomi si svých mantinelů) ponechám na každém z vás. Jestliže k samotnému příběhu můžou vyvstat i nějaké (opodstatněné) výtky, co se týče následného zpracování, zde se vám budou hledat chyby o poznání hůře. Možná to vyzní jako to největší klišé, ale Ve stínu, to je především (souhlas Mirko) vysoká škola poctivé (neprvoplánové) nejryzejší filmařiny, jejíž největší síla není v jednotlivých (pamětihodných) scénách, ale celku jako takového. Není na místě přemýšlet o nějaké TOP scéně, ale již při prvním hlubším zamyšlení se, divák (jakoby mimoděk) zjistí, že není nic, co by mu nějak výrazně překáželo v soustředění a vychutnání si skutečně precizní filmařiny. Přičemž snímku jednoznačně dominuje volně plynoucí (nikam a za ničím) nespěchající Ondříčkova režie, která se může navíc opřít o mistrně zachycenou (tísnivou) dobovou atmosféru, přičemž výčitky typu, měla být o poznání ponuřejší neberu. Tohle není klasický NOIR, (byť se zrovna o tohle přirovnání spousta z vás snaží), tohle je skutečné Československo let padesátých, takže ta reálnost na úkor jakési žánrové stylizace, je zcela na místě. Snímek také disponuje velmi zdařilým castingem, to včetně vedlejších (mini)rolí (Taclík, Myšiška, Malý, Babčáková, Lichý), byť v případě některých (M. Issová) to může vyvolat lehký úsměv na rtech. Proč (není důvod) je však podezírat z „prvoplánovosti“ tj. zviditelnění se širšímu evropskému publiku (trhu), třeba „u toho“ pouze chtěli být popř. jsou s Davidem kamarádi a ostatně, ikdyby tomu tak skutečně bylo, nevidím na tom nic špatného. V neposlední řadě se snímek může opřít o nevtíravou kameru A. Sikory se smyslem pro detail. Co se týče Jana P. Muchowa, přijdou mi zdejší útoky zbytečně prvoplánové. Byť (pokud budeme (k sobě) zcela upřímní), ne neopodstatněné. Je však zajímavé, že když je to v případě světových skladatelů (filmů), tak nikdy výrazy jako „návodná hudba“ nezazní(vají), byť je jí film protkaný od začátku do konce. Závěrem (byť jsem casting již zmiňoval) si neodpustím poznámku, že to, co tu předvádí ústřední duo Trojan – Koch je herectví světových parametrů, k čemuž jim měrou vrchovatou dopomáhají i nečernobíle napsané postavy M. Epsteinem, stejně jako vítám Markovu snahu o občasné odlehčení, v drtivé většině se setkávající (v mém případě) s pochopením a padající na úrodnou půdu. 80% P.s. to uživ. Bluntman: nevím, zda-li měly dámy Spáčilové „vlhnout“ při pohledech na I. Trojana resp. S. Kocha, či se o to měl postarat snímek samotný, ale za sebe můžu říct, že jsem ho měl „pořádně (permanentně) tvrdýho“ a teď nemám (pouze) na mysli dusně „erotickou“ scénu v prádelně mezi S.Norisovou a S. Kochem, která je doslova elektrizující a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že v tom nastalém tichu Slovanského domu, by byl slyšet i pověstný upadnuvší špendlík. Jasný důkaz toho (vyjma nesporných hereckých kvalit obou představitelů), že méně je někdy více. Možná by nebylo na škodu, zkusit taky občas něco „tvořit než (neopodstatněně) bořit“. Když ono je to o poznání jednodušší, že?! Buďme prosím takhle (přehnaně) kritičtí i ke světové produkci a potom bude „vše v pořádku“. To uživ. canakja: nezoufej, ostatně není všem dnům (výletům) konec. Třeba Ti to vyjde příště. O panictví (bohužel) ne, ale o rozum...... Jsi si spletl server ne? Možná by příště postačilo nechat doma upnuté rifle a (růžové) triko s nápisem „je se mnou prdel“. Zajímavý komentář (pro mě) uživ. Baxt, DaViD´82

Once upon a time in Texas (near river Pecos) očima J. Hustona resp. J. Milliuse aneb jak to tenkrát (na divokém západě) skutečně chodilo. Anebo ne? Who knows... „Bude tu (nový) zákon, bude tu mír. A je mi jedno, koho kvůli tomu budu muset zabít“. Tak dlouho jste psancem, až vás to, (i) celkem pochopitelně, jednoho dne omrzí a vy si řeknete, proč to také nezkusit „na druhé straně barikády“. Prohlásíte se za „právo“ (resp. jeho prodlouženou ruku) a začnete jednat resp. konat. Má to však jeden háček. Nedostatek obžalovaných resp. (předem) odsouzených resp. pověšených. A tak si přizvete na pomoc partu morálně bezůhonných zástupců, kteří vám za nepatrný obnos (úplatek) ochotně viníky obstarají a donesou „až k nohám“. Ostatně takováto země, posetá psanci, plná příležitostí, k tomu přímo vybízí a zákon (v městečku Vinegaroon) mluví zcela jasně. Trest za krádež whisky....pověšení, trest za to, když nedáte soudci podíl z loupeže.....pověšení, trest za zneuctění jména (herečky) Lillie Langtry.....zastřelení a pověšení. Nezbývá (pokud si každý dosadíte „tu svou Lillie“) než souhlasně přikývnout, max dodat AMEN. Osobně mám přece jenom radši tuhle http://www.csfd.cz/film/2515-nesmiritelni/ Eastwoodovu (ryze syrovou) demýtizaci divokého západu než tuhle (lehce) cynicky humornou, byť s nadhledem Hustonovi vlastním, (kdy zejména zvolnění ve druhé polovině, snímku dvakrát neprospívá), nicméně závěrečný poker s vostrejma to u mě překlápí do nezapomenutelné roviny. Neboť, konec dobrý....všechno dobré aneb „For Texas and Miss Lillie“. P.s. Paule, souhlas, zpívat opravdu neumíš, v tom jsme zajedno. Herec „par excellence“, ale když už (žlutou) růži z Texasu, tak pouze a jedině (tu) od Waldy.... :-) p.p.s. M. Jarre umí, to bez debat!

Pouze Ti nejmocnější si mohou dovolit (dopřát) ten luxus v podobě pošetilosti. Navíc, když to dělají s takovým zaujetím a zápalem pro věc (navíc humorně) jako don Salluste, může člověk něco namítat? Dnes již nestárnoucí klasika s živelným (tak jak to umí pouze on) L. de Funesem (resp. F. Filipovským oslavujícím a dělajícím skutečnou reklamu řemeslu zvané dabing) coby donem Sallustem, naplňujícím bezezbytku samotnou podstatu rčení „pro pětník by si nechal vrtat koleno“, výtečně mu sekundujícím parťákem Y. Montandem (coby jeho sluhou Blazem) ….. a spoustou nezapomenutelných scén, z nichž si, troufám (si) tvrdit, vybere každý min jednu „tu svou“. Přičemž (a za to strhávám tu 1*) tohle dílko působí spíše jako slepenec jednotlivých (byť mistrně napsaných a následně i zahraných) scének, než ucelený příběh. Nicméně bavil jsem se královsky, to nepopírám. Chcete důkaz? Tady je. Lehké SPOILERY: „věštění z ruky“, „si divoch“ a „to je ale hnusná díra. Jak můžeš bydlet v takové…..Takhle přece bydlí všichni vaši sluhové pane…..Hezký byt, takový útulný :-) p.s. až se nechce (u)věřit, že by to Louis pouze hrál :-)

Typická ukázka toho, když (zajímavá) látka přeroste režisérovi přes hlavu. Žánrový mišmaš, pohrávání si s žánrovými pravidly resp. jejich bořením resp. divákovým očekáváním a rádoby pocta hororovému žánru, která mě (narozdíl od zdejší drtivé většiny) (mnohem) víc bavila v první „náš (ne)platící zákazník, náš pán“ části, kdy mi k naprosté spokojenosti snad už pouze scházel dálkový ovladač ve vlastních rukou (v pohodlí obývacího pokoje a potřebným „plechem“ po ruce), než té druhé „výtahové“, navíc s jakýmsi pokusem o přesah. To už bych víc ocenil tvůrčí smysl pro humor v podobě otevření výtahových dveří, přičemž by se (divákovi) naskytl výhled na Ripley s plamenometem kropícím „starou známou“ (vesmírnou) zubatou potvůrku chránící svoje kokony (když už se jim (mně nepochopitelným způsobem) podařilo ukecat S. Weaver k zdejšímu výstupu) než tohle zdejší panoptikum, navíc opomenuvší toho nejdůležitějšího-starého dobráka Brůnu. Když se chci u hororu bavit, půjdu rovnou ke kořenům (Raimi-Cambell), když se dostaví chuť zvednout si tepovku popř. trochu toho napětí z očekávání, zajdu si na (černý) trh pro metanol. Z toho logicky vyplývá, tohle je (nudná) zbytečnost. HYPE jako sviňa aneb nejsmutnější věcí na světe je promarněný talent resp. promrhaný potenciál. 40%