Šakal

Na první pohled (možná) lehce skoupé, co se nových informací týče, avšak bohatě to několikanásobně (vy)nahrazují bonusy v podobě vědě o migracích resp. „v zákulísí“ a především samotné obrazové zpracování. Zvlášť na Blu-ray nosičích se jedná o nezapomenutelný zážitek. To vše v dokumentu z dílny National Geographic (již poněkolikáté) dokazujícího, že ty největší příběhy nepřichází z per renomovaných scénáristů, ale píše je příroda sama. Někomu může vadit jisté rozmělnění v podobě rozčlenění do více sekcí, na druhou stranu, každý si zde najde „to své“. Osobně mám pro všechny ty, kteří se zůčastnili tohoto vyčerpávajícího natáčení, absolvovali nekonečné množství hodin úmorného čekání (mnozí nasazovali i krk) kvůli jednomu několikasekundovému záběru, pouze slova obdivu a uznání.

Lehce rozporuplné pocity ve mně vyvolal tento nejnovější počin B. Millera. Snad bych je popsal sportovní terminologií resp. slovy hlavního hrdiny. „Rekord sice padl, ale pohár zůstal nedobyt“. Nejsilnějším zážitkem bude Moneyball zřejmě pro ty z vás, kteří se o sport (né nutně baseball) zajímají pouze okrajově a k příběhu přistoupí spíše z „obyčejné“ lidské stránky, tedy jako (intimnímu) příběhu člověka s obrovskou touhou po osobním úspěchu, kterému se do cesty (po)staví zdánlivě nepřekonatelné překážky, je ochoten obětovat mnohé, nicméně to ještě nutně nemusí znamenat „jít přes mrtvoly“ a ukazuje (se), že i v tomto prostředí si člověk může zachovat svoji tvář. V(e) (nej)vyšším hodnocení mi (jako zarytému sportovci) brání a nedokážu to přejít resp. p(r)ominout bez povšimnutí, absence většího prostoru ve prospěch samotného sportovního klání. Přičemž argumenty typu „o sport jde až v druhé řadě“ neberu. Tak se měli tvůrci zaměřit, prostor (tu) rozhodně byl, jiným (nesportovním) směrem. Osobně dávám přednost např. Stoneovu resp. Al Pacinovu pojetí http://www.csfd.cz/film/8750-vitezove-a-porazeni/. Jednoduše potřebuju být neustále vtažen doprostřed toho všeho dění (cítit vůni přebytečného testosteronu, nasát vůni (z) propocených šaten…..) Byť přiznávám, srovnávat zrovna tyto dva snímky, není zcela fér. 80% za vkusně umírněného B. Pitta a absenci (tolik typických pro podobné tipy snímků) klišé, patosu a sentimentu (Sorkin umí, to bez debat). P.s. bez podrobných statistik, analýz… se (v současné době) žádný masový sport již neobejde, nicméně (a to mi na snímku vadí snad nejvíce) je potřeba také dodat, že ani bez kvalitního trenéra (v současné době navíc suplujícího i roli psychologa) podpořeného kvalitním scoutingem, velkou díru do světa neuděláte. Na tom (si) trvám. P.p.s. to uživ. Shadwell – je vidět, že nechodíš moc často na Letnou. Pokud se Ti (v tom zdejším chaosu na hřišti) podaří najít algoritmus, máš u mě pivko a klobásu zdarma. Frontu si ale musíš vystát sám.

„A potom déšť ustal a honič pardon honák Hugh (si ho) šel (vy)honit dobytek (jeden)“. To je zase ale zcela jiný příběh. Troufám si však jednoznačně tvrdit, i u toho bych trpěl míň, než v tomto případě. Těžko říct, jestli jsem se víc pobavil resp. udiveně zíral na snímek samotný nebo komentář uživ. Shadwell. Tak to Baz přecejenom dokázal, ošálit nás obyčejné diváky a natočit snímek té hrstce „vyvolených“ resp. příštím (vyspělejším a uvědomilejším) generacím. Co se týče snímku samotného, hned v úvodu se mi vkradlo na rty udivené WTF a světe div se, vydrželo tam po zbytek celého tohoto „velkofilmu“. Když už bych p(r)ominul těch 1000+1 věcí, které pro mě byly nepřekonatelnou překážkou, moc by mě zajímalo, kde přesně se vytratila ta věcička zvaná SCÉNÁŘ?! Vypadá to, že si Baz přizval na pomoc veškeré vačnatce a dobytek, který se kdy po australských nekonečných pláních proháněl. Při troše představivosti dokážu i pochopit, čím si snímek získal něžnou část místního osazenstva. Čím však zaujal tu pánskou (heterosexuálně) založenou, je mi velkou záhadou. Nebudu nic předstírat, zestárnul jsem min o 10let a to jsem si „dopřál“ pouze poloviční stopáž, to včetně (protentokrát) osvěžujících reklam, sloužících k nabrání nových sil na pokračování. Na větší porci, přiznávám, jsem si (se svým po nemoci zesláblým organismem) netroufnul. Na druhou stranu, nutno přiznat, krásně jsem se u toho vypotil a horečka také konečně ustoupila, takže by se slušelo (možná) poděkovat, přiznávám ovšem, že jsem měl chvílema resp. permanentně pocit, že musím nutně blouznit a mít smrt na jazyku. Za co tedy ta 1*? Tu dávám uživ. Enšpíglovi. Nikoliv Baz, ale ON mě (svým komentářem) vehnal slzy do očí. P.s. a jentak mimochodem, poctu klasickým velkofilmům, tu já si předtavuji zcela jinak. To už si raději pustím ve smyčce W. Wylera a jeho The big country. Možná by stálo zato z wikipedie stáhnout slovo kýč a nahradit ho výrazem Australia. To bych ale téhle překrásné zemi nepřál, ostatně ta je v tom zcela nevině. P.p.s. zcela přesně to vystihl uživ DaViD´82 poslední (resp. předposlední) větou.

Kujme pikle, pikle kujme, obvyklé i neobvyklé…. A potom, že vánoce jsou svátky klidu a míru resp. příměří. Jeden hrad, jeden král (Jindřich II.), jeho žena (Eleanora Akvitánská), tři synové (Richard, John, Geoffrey), ale pouze jeden z nich může být následníkem trůnu. Lev v zimě je dalším z důkazů, že v jednoduchosti je krása resp. síla a že z (finanční) omezenosti, (pravda, né nutně a né vždy), může vzniknout „něco velkolepého“. Jednoduchá výprava, žádné ohromující bitvy (souboje), snímek si po celou dobu vystačí s pár kulisami a v popředí všeho toho, silný (konverzační) příběh, starý jako lidstvo samo (touha po moci), na jehož šachovnici je sice více (obstojně hrajících) figurek (ostatně ty jsou vždy ke hře potřeba), nicméně ani na okamžik nezapochybujete o tom, že (v) této hře jednoznačně dominují a tvrdí (i s pomocí nápaditého J. Barryho) muziku, pouze dvě. Král a královna tj. charismatický P. O´Toole a životní K. Hepburn, k čemuž jim měrou vrchovatou dopomáhají brilantně napsané dialogy sršící cynismem, sarkasmem, nenávistí, zklamáním, touhou po moci, lásce, uznání, obdivu…jednoduše „není slyšet šustění papíru“, ale jsou odrazem (jejich dosavadního) života a nabytých zkušeností, mající (nejednou) za následek strnule přísné, chladné do morku kostí, výrazy v obličeji, probodávající toho druhého, navíc srovnatelné s účinky hadího uštknutí. Zejména patrné je to v případě Katharine, kdy pouze výrazem očí „říká“ vše a vy tak vidíte tu paletu rozdílných emocí, které dotyčnou cloumají a již jí v jednom krátkém okamžiku proběhnou. Je nesmírným zážitkem, pro (ne)zainteresovaného diváka, být toho všeho svědkem. Nebudu to zbytečně protahovat, stejně je to plýtvání (planých)slov, pouze dodám, přesně pro takovéto snímky miluju film jako takový a nic na tom nemění ani skutečnost, že spíš než přes pohyblivé obrázky, tohle dýchá skrze divadelní prkna. 100% zážitek

Slovy jedné z postav „tohle není nářez, to je nářízek“. Pravda, s občasnými světlými problesky poctivého Nářezu. Na přebalu stojí: film nadupaný akcí, drsnými fóry, ironií, drzostí, provokací a černým humorem. Zapomněli však dodat jednu maličkost: v hodně slabém odvárku. Je mi jasné, co tím vším M.Vaughn resp. J. Goldman sledovali a chtěli nám divákům sdělit (jedním dechem dodávám, kvituju to s povděkem a fandím té myšlence), nicméně každý (soudný) divák musí uznat, že Matthew selhává především jako režisér. Snaží se skloubit dvě roviny (polohy) příběhu, intimní (přesněji řečeno zde spíše romantickou) a akční, přičemž zejména v té první (nepřekvapivě) naprosto selhává a např. s takovým (ne)konkurenčním Defendorem „na body“ jednoznačně prohrává. Bohužel má (překvapivě) značné rezervy i v té druhé, akční „nad věcí“ poloze. Poprosil bych vypustit romantickou linku příběhu, notně přitlačit na pilu (ne nutně na počtu kurev, čuráků apod…), poprosil bych (o) mnohem více přímočarosti a tahu na branku a potom si můžeme (možná) i společně zanotovat. Tak přesně něco v tomto duchu, se mi neslo hlavou ještě v polovině snímku. Potom však SPOILER přišlo (u)grilování N. Cagea a nekompromisní odplata milé copaté holčičky s roztomile-nevinným výrazem ve tváři (v podobě úžasně nekompromisní Ch. Moretz) a já rázem neměl (téměř) co vytýkat. Tohle je přesně ta poloha (ve stylu Layer Cake), která Matthewovi tak sluší (sedí) a pro kterou ho mám tolik v oblibě. Přesto si neodpustím (vzhledem k místním chvalozpěvům) rýpnutí, že se jedná (v mém případě) o určité zklamání, (hype jako prase), byť nakonec i za „De Palmovski“ resp. Tonyho Montany nepokrytě sympatický odkaz resp. pozdrav „Say hello, to my little friend“ i s následnou notně sympatickou navštívenkou, stejně jako za následný závěrečný spokojený potutelný úsměv na rtech, tu 4* (ikdyž s notně odřenými uši) přihodím.75%

Na nějaký trvalejší p(r)ožitek je snímek málo konfliktní (tj. klouže po povrchu, pravda s občasnými „světlějšími hlubšími sondami do černého“ ), balancuje mezi dvěma žánry (polohami), tu brnká na dramatičtější notu, tu na tu odlehčenější, přičemž právě to, jakoby se nedokázal rozhodnout, na jakou stranu se přiklonit (jakým směrem se vydat), mu v mých očích body resp. na věrohodnosti ubírá. Navíc (jak již trefně poznamenal uživ. O*R*I*N) jedná se o určitý (podivný) mix středoproudu a nezávisláku, který nad obyčejný průměr povyšuje příjemně (jak jen to v mezích možností jde) přirozeně civilní trojlístek A. Bening-J. Moore- M. Ruffalo. Děcka jsou (ne)typickou ukázkou toho, jak to dopadá, když se američané rozhodnou natočit svůj vlastní („ten pravý“) pohled na (ne)tradiční nezávislou vztahovku. A argumenty typu: „jedná se rozhodně o tu povedenější mainstreamovou (americkou)“ neberu. To má být pádný argument?! Když mám chuť se dobře najíst a pochutnat si, taky (v drtivém počtu případů) dám přednost pravé před falešnou svíčkovou popř. (komu je milejší) pravé čokoládě před náhražkou v podobě levného přepáleného tuku obaleného do kakaa a nepomůže tomu ani honosně a lákavě znějící název: „pochoutka“. Přesto všechno, co jsem doposud napsal, ještě nutně nemusí (a také neznamená), že by snímek nudil popř. neměl divákovi co nabídnout, přičemž to, jak si jej každý užije, je značně odvislé od toho, jak k němu dotyčný přistoupí. Pokud jako k oddechovce „ze života“ pro ukrácení volné chvíle, šance rapidně stoupají, pokud jako ke skutečnému dramatu, doplňte si sami..... Osobně bych svůj zážitek ze snímku popsal a snad bych si (i) vypomohl příměrem, v podobě rande, kdy jste se sice nenudili, jisté (oboustranné) sympatie proběhly, společná témata nalezena, nicméně (opodstatněný) důvod vidět (se) podruhé, jste (si) nenašli. The kids are all right jsou jednoduše nenáročným, nenudícím, rychle uběhnuvším, zároveň však rychle (nejpozději do pár dnů) do ztracena vyšumivším tj. bez zpětné rezonance snímkem a vy se neubráníte dojmu, že výsledek (stejně jako samotné ambice tvůrců) mohly být a zcela jistě i byly, větší. Možná se ale pletu. Občas (né často) se mi to i stává :-) 70%

Nebudu chodit kolem horké kaše: předělat úvodních 25min, přeobsadit nevýrazného ňoumu bez špetky charisma, nasazujícího (v každém druhém záběru) „provinile-posmutnělý psí výraz“, J. G. Lewitta, neměl bych (výraznějších) námitek a šel jistojistě „do plnejch“. Kvituji s povděkem návrat k příběhovější (komiksovější) 1-čce, oceňuji s povděkem scénáristickou snahu (volně) navázat na předchozí díl(y) resp. uzavřít (smysluplně) trilogii, vítám opětovné poskytnutí mnohem většího prostoru pro hlavního hrdinu (btw, scény obou hlavních protivníků, kdy jsou společně v jednom záběru na plátně, jsou doslova elektrizující), akce dostatečně přehledná, zbytečně (se) ji neplýtvá a přitom (i za pomocí H. Zimmera, který si tímto (u mě) vystavěl pomník) přikovává do sedaček. Ústřední záporák Bane resp. T. Hardy razící heslo “než přehršel (planých) slov, je lepší (za sebe) nechat (pro)mluvit činy“ je více než přesvědčivý (btw, pls nesrovnávat neporovnatelné (viz Joker resp. H. Ledger) a jako (příjemný) bonus (překvapivě pro mě) naprosto přirozená A. Hathaway v osvěžujících (jiskřivě-provokativních) „face to face“ soubojích s Ch. Balem resp. Batmenem. To M. Caine (byť nedostává více prostoru) jednoznačně dokazuje, že není malých rolí a stále je to Pan herec. Nebudu to zbytečně protahovat (i přes výše zmíněné výhrady a zejména faktu, že odklon v druhém pokračování jsem (jemně řečeno) nepřivítal s otevřenou náručí) si musím přiznat jedno. Už teď se moc těším, až nasaji atmosféru snímku podruhé a potom (možná) i …..who knows. P.s. shazování resp. rozcupování snímku v kontextu (chatrnosti) příběhu resp. stěžování si na jeho levičáctví, je nemístné, prvoplánové a povrchní. Pokud bych měl jednou větou resp. dvěma slovy, popsat tento nejnovější počin Ch. Nolana, neváhal bych ani vteřinu. KOLOSÁLNÍ EPOS a navíc (nezastírám překvapení a kvituji (u Nolana) s povděkem) jsou z toho cítit i emoce a jde to prosím pěkně i s ponecháním temné („Nolanovské“) atmosféry. Výsledný resultát: Prozatímně opatrných osvěžujících (ani na chvíli) nenudících a (v rámci žánru) inteligentních, řemeslně naprosto (přehledně) precizních 88,8% s příslibem „světlejších zítřků“ :-) Uvidíme, co s tím udělá opakovaná projekce a zdravý odstup. Zajímavý (výztižný) komentář (pro mě): uživ. Isherwood, avšak s (lehkým) nesouhlasem viz závěrečné konstatování resp. „bez debat“. Edit: zatímco drtivá většina (místních) se opakovanou projekcí „posunula“ v zážitku dál a ujistila se o komplexnosti (promyšlenosti) Nolanova snímku, v mém případě je tomu (i k mé lítosti) přesně naopak. Ta tolik Tíživá dusná atmosféra se odplížila neznámo kam (možná do místní Pittsburghské kanalizační stoky, přičemž si rozhodně nemyslím, že by na vině byla pokročilá únava, která (by) otupila mé vnímaní) a naopak se na světlo prodrala spousta nepřekonatelných překážek, která měla mj.za následek i překvapivě velký počet nemilých ošívání se v sedačce a náznaků zívání. Nadále však oceňuji snahu (volně) navázat resp. ukončit trilogii, vítám opětovné (na)vrácení na výslunní ústřední postavy, stejně jako zůstává radost z relativně přehledné filmařiny, odlehčenějších momentů a zejména z ústřední čtveřice resp. pětice Tom Hardy-Ch. Bale- A. Hathaway-M. Caine-H. Zimmer. A tak jediné, co v mých očích opakovaná projekce povyšuje, je výkon M. Cotillard, jejíž výraz (herecký projev) se může prvotně zdát poněkud nemístný (přehrávající), avšak již při druhé projekci (ve světle předešlé znalosti příběhu) začne do sebe vše zapadat a její výkon nabývat na významu. 75%

Už to tak vypadá, že valná většina si spletla snímek resp. žánr a mnohem raději by K. Costnera? viděla coby pijana v místní útulné přístavní hospůdce, děj zasadila do doby prohibice, Sev. Karolínu zaměnila za Kubu (Chicago je o.k. :-) a loď místo romantických vyjížděk využila k pašovaní (bílého) rumu. Neříkám, že je to špatná představa resp. alternativa (právě naopak) a dokonce si dovedu představit i konkrétní ústřední herecké obsazení Bogart-Bacall, (Newmana bych klidně ponechal), nicméně tohle je přece jenom poněkud odlišnější příběh. Nejsem (jemně řečeno) velkým příznivcem žánru romantický snímek, nicméně „civilní“ romantiku nikdy (jednou za čas) neodmítnu. Zvlášť, když tahá eso z rukávu v podobě (ne)stárnoucího P. Newmana (dokazujícího, že není malých rolí) a pro krásně bezelstný úsměv Robin Wright mám slabost již nějaký ten Pa (přesněji řečeno od doby, kdy se dostala mezi S. Penna a G. Oldmana. Palec nahoru za odvážně (žánrově) netradiční závěr, který, jak vidno, působí na místní, jak červený hadr na býka. Nicméně (i) to je „život“, takové věci se jednoduše také stávají a pokud se náhodou s tímto vysvětlením nespokojíte, nabízím jiné. Možná chtěl L. Mandoki pouze rozšířit kolonku žánr (o) mysteriózní. Who knows :-) P.s. „vzkaz bez lahve“ to uživ. nascendi: dovolenkující Slovák na břehu Černého moře (možná) NE, zato rodilý Pražák pod Štvanickým mostem, byť se Dunaj (pokud mě má chatrná paměť neklame) do Vltavy nevlévá, (možná) ANO. Svět je „malej a zázraky se občas dějou“. (Nejen) nostalgických 75%

Dávnověká legenda ožívá. Jednoduše nepřekonatelná (Barbarská s velkým B) fantasy a další důkaz, že v jednoduchosti je krása resp síla a že méně ještě nutně neznamená špatně. Pomsta chutná možná sladce, ale musí být nutně s (krvavou) příchutí. Scénář (počet dialogů) by sice vystačil na 1A4 (to ještě se spoustou bílých míst), zde to však ani v nejmenším není ke škodě. Vypráví se obrazem, méně kecá, o to více koná resp. stíná (se) hlava nehlava a musím konstatovat jedno. Byť „pracovně“ Arniemu výrazu říkám „permanentně nasranej čurák“ (neplést si s nadrženým), sem ten jeho naprosto prkenej výraz padne jak prdel na hrnec, přičemž při pohledu na něj, se (u mě) mísí pocity neskrývaného obdivu s pobavením a permanentním úsměvem od ucha k uchu. Společně s majorem Dutchem a Terminátorem, je to právě postava Conana, která (v mých očích) dotváří jeho pomyslný top trojlístek. P.s. zmiňovat geniální hudební doprovod (stejně jako démonického J. Earla Jonese) je myslím naprosto zbytečné. Přesto mi to nedá a neodpustím si jedno přirovnání. Tím, čím byl Morricone pro Leone(h)o snímky (přiznejme si upřímně, byly by poloviční) je (tentokrát) Basil Poleroudis pro J. Miliuse a já se několikrát (při opakovaných projekcích) přistihnul, že přivírám oči a pouze za doprovodu hudby si vybavuju konkrétní pasáže. Syrové, atmosferické, přímočaré, dostatečně brutální (barbarské), úderný prolog, slibný epilog (bohužel později nenaplněn)..... Nebudu to zbytečně okecávat. Jednoduše KULT, který nestárne a zraje s dobou. P.p.s bez mučení přiznávám, na remake M. Nispela jsem doteď nenašel odvahu. Možná jednou, who knows.... zajímavý komentář: (pro mě): CheGuevara

Když člověk p(r)omine těch pár zbytečných (prvoplánových) scén, bez kterých se zřejmě Ron Howard resp. američané neobejdou (viz snubák v odpadu, pohled zamlženým průzorem lunárního modulu versus manželčin pohled z okna rodinného domku směrem k nebesům, moderní americká babča s Alzheimerem, co nepozná N. Armstronga (aha, to mělo pobavit), apod..) musí člověk chtě nechtě uznat, že z téhle rekonstrukce nezdařené americké vesmírné mise se šťastným koncem ( pardon, SPOILER :-) se podařilo Howardovi vytěžit (téměř) maximum možného. A byť jako 16-ti letý teenager jsem to na velkém plátně hltal s otevřenou pusou a neskrývaným ú(ob)divem, nemůžu říct, že i teď, po téměř 17 letech (sakra, jak ten čas letí :-( ), bych si to náležitě neužíval. Poctivé a napínavé jak dědovy kšandy. P.s. se samotným koncem (narozdíl od výtek viz výše) nemám sebemenší problém. (Řečnickou) otázku, zda-li to bylo (i) díky charismatu Eda Harrise, ponechám (protentokrát) nezodpovězenou.....? Ten chlap by „utáh“ i roli zahradníka v románu podle Rosamunde Pilsner, pardon Pilcher (marné, lepí se mi jazyk na patro.....) 85%