Moje levá noha

Ake to je mat krasnu dusu, no telo mrzaka? Ake to je mat mozog umelca, ale pokrivenu tvar postihnuteho? Ake je to mat v hlave myslienku, napad, no nemoct to ostatnym dat najavo? Aky je to pocit nemoct si uzivat zivot plnymi duskami, ale len cez slamku? A ako sa to napriek tomu vsetkemu da prekonat? O tom je tento film. (10/10) (08.05.2008)

Sheridanův snímek vtáhne do děje. Stylem vyprávění, výběrem jednotlivých scének, hereckými výkony, úsměvnými i dramatickými momenty. Daniel Day-Lewis (tehdy) znovu potvrdil nejen mimořádný talent, ale i chuť a odvahu k velkým hereckým proměnám. Nepředstavuje v těžké době plné předsudků totiž jen jednoho z mnoha dětí chudých irských rodičů, ale i přes své těžké tělesné postižení silného mladíka s bystrou myslí, nezlomnou vůlí i smyslem pro černý humor. Ač ho nejprve kdekdo považuje za ubohého idiota, naučí se malovat, psát (napíše autobiografický román – předloha tohohle kusu) i lépe mluvit. Jim Sheridan zvolil citlivé vyprávění, nezatěžuje diváka těžkými momenty (ač by mohl a některé diváky tím možná zklame), spíš občas sklouzne do blízkosti kýče, nicméně svým dílem určitě pomohl s představou o postižených lidech a jejich problémech. (20.10.2014)

Učebnicový příklad filmu, který stojí a padá s hlavním hereckým výkonem. A díky Danielu Day-Lewisovi stojí sakra pevně na obou nohách, nejen na té levé. Příběh mozkovou obrnou postiženou Christyho Browna, který se navzdory počátečnímu podceňování stal uznávaným umělcem, není dramatický tím do očí bijícím způsobem, je to malé drama jednoho života, které je překvapivě spíše plné lásky než odmítání. Je to příběh postupného napovídání "co jsem" těm, kteří mě milují, ale se kterými nemohu dobře komunikovat. A Day-Lewis dokáže být v těch všedních a často minimalistických epizodách naprosto přirozený a uvěřitelný... Jeho dokonalé nastudování pohybů i hlasových projevů postiženého člověka bere dech už samo o sobě, ale tím skutečným hereckým výkonem je umění vyjadřovat omezenými prostředky silné emoce. A byl bych nespravedlivý, kdybych opomenul jeho láskyplnou matku v civilní a lidsky vřelém ztvárnění Brendy Frecker. Krásný film. (01.10.2004)

Ačkoliv je Moje levá noha žánr dramatický, režisér Jim Sheridan neloudí z divákovy pomyslné sentimentální struny uplakané tóny jak je u tohoto žánru zvykem. Nemoc Christyho Browna už sama o sobě poskytuje dost dramatické látky a nucený slzavý nával by ničemu neprospěl. Film monitoruje příběh, který přišel na plátno na základě skutečných událostí a nabízí vstřícný a nevtíravý pohled na člověka paralyzovaného vrozenou nemocí. Všechen Christyho pohyb směřuje do jeho levé dolní končetiny a přesto v sobě nachází odvahu a vůli bojovat se životem a plnit si své sny. (09.10.2004)

Mě to tedy nebavilo. Sledovat hodinku a půl frajera s mozkovou obrnou, který se neovladatelně škube a ovládá pouze svoji levou nohu, se zkrátka omrzí. Strašně jsem se těšil až film skončí a bylo mi neprosto jedno jak. Emoce naprosto nulové, ale předpokládám, že o to ani tolik režisérovi nešlo. Film zobrazuje tvrdý boj o lidskou důstojnost, ovšem supernudnou formou. Bohužel filmy o mentálně či jinak postížených lidech zdejší hodnotitele táhnou k sobě, zřejmě protože si u nich mohou říkat, že se ještě nemají tak špatně. Takoví uživatelé neváhají filmu napálit 4 nebo 5* a poté se stane velmi nepříjemná věc a film se dostane do mého hledáčku. Mám to vážně zapotřebí? 1* (18.01.2013)