Tsunami_X

Nejlepší byl Casey Affleck.

Dobré i špatné. Poslední extrémně natahovaná půlhodina tak strašně chce a vrší další a další atrakce, že se musíte začít ošívat trapnem. Zřejmě nějaká blockbusterová norma posledních let. Když už to má tak dobře napsané dialogy (Kostra je NEJLEPŠÍ), svůj unikátní queer moment (zřejmě jediná “demokratická” proklamace, kterou tu lze vzít s vážnou tváří) a člověk se sem tam i dost uchechtne, tak proč proboha musejí být všichni hrdinové nezranitelní, nesmrtelní a vůbec jak z tekutého železa. Chvílemi sem si připadal jak u vesmírné Bondovky na stereoidech. Na pravověrné trekkies slušná sabotáž.

Něco jako spin-off starého (TOS) Star Treku v barvách gialla. Scénografie, kamera, kostýmy a práce s prostorem na jedničku. Velká škoda, že se v tomhle inspiračním zdroji pro Vetřelce chovají všichni jako idioti, i když i na to se dá zapomenout v momentu, kdy zaútočí igelitový duch.

Špiónský techno. Greengrass asi usíná u strobáče.

John Hillcoat opět dokazuje, že tenze je pro něj neznámý pojem. I s tímhle snovým castem je zbytečně doslovný, o osudovosti nemá ani tušení a celou dobu diváka nechává zbytečně daleko před zadumanými postavami. Závěrečný rozstřel je svou výstavbou adekvátní nákupu v supermarketu, při kterém jen škrtáte položky ze seznamu. Nejzásadnější zjištění: Casey Affleck tu hraje Jaromíra Jágra.

Láska. Napotřetí to, za asistence prakticky laboratorních kino podmínek 70 milimetrového filmu, první řady a zaobleného plátna vyústilo ve fyzicky jeden z nejsilnějších filmových zážitků v mém životě. První film, který mě vzal do vesmíru.

Šílenost. Pohanský western, ve kterém se podřezávají beránci, Vašáryová ani necekne a Lukavský celou dobu jede McQueena řízlého Davidem Carradinem. Skoro desetiminutová scéna z hořícího lesa plná kravského bučení a úderů bičem svou intenzitou ve slovenské kinematografii zřejmě nemá obdoby. Ten, kdo Grečnera za normalizace zatíp, by si zasloužil Bory.

Biják, který si libuje v deformování těl hlavních hrdinů, lesy umělých mečů se v něm ohýbají o sto šest a nakonec, díky početnému komparzu a „mlčenlivým“ bitvám, dojde i na fyzičnost. Škoda, že je to celé tak šíleně triviální a chvílemi to působí jak pohádka od Martina Friče. A vlastně proč ne. Citelně tomu schází akorát tak vikingský Werich. V paměti mi zůstane „Avengers“ helma Kirka Douglase a obrovské množství obrazů natočených v spektakulárním reálu.

Bible zkažených showbizových píáristů. Jediným mínusem téhle skvěle odvyprávěné, zahrané, nasvícené a já nevím co ještě temnoty je skutečnost, že dobro je vždy ploché a neatraktivní a Burt Lancaster jede o parník dál než ostatní. Mé srdce touží po remaku s Fassbenderm a Isaccem. Na tomto filmu si jednou budou studenti nových médií ukazovat, jak to vypadalo, když se lidé kvůli publicitě ještě potkávali, četli papírové noviny a zanechávali vzkazy u sekretářek.

Cynik by možná utrousil, že film, který zabije svého producenta, nemůže mít nezáživný dokument o svém vzniku. I když vznikne o třicet let později. Vtěsnat do hodinového vyprávění vše od vzniku knižní předlohy, přes její divadelní adaptování, megalomanskou verzi z dvacátých let, až po natáčení tehdy nejdražšího filmu od Ježíšova narození a několik fragmentů z reklamní kampaně provázející jeho uvedení do kin, je však nadlidský a pro tvůrce i nerovný souboj. Pokud však rezignujete na absenci hlubšího rozplétání samotného fenoménu (důvody neutuchající popularity příběhu Ben-Hura, kauzalita v rámci sandálových velkofilmů, zasazení snímku do tehdejšího dobového kontextu, jeho popkulturní odkaz), můžete si užít několik skvělých produkčních historek. Například o tlustém italském komparzu nebo rajčatech z Nového světa. Sentimentem oprávněně okořeněné vzpomínání zde neustále doplňují výtečné archivní materiály a osobité výpovědi aktérů, kteří uvedli do chodu mašinerii, jenž nemá a v dnešním digitálním světě zřejmě už ani mít nebude, obdoby.