Morien

Nemůžu říct, že by se mi to zdálo bez chyby, v jistém smyslu to pořád klouže po povrchu (jako většina filmů na toto téma, oproti knihám, ale také nevím, jestli to třeba jenom v knize nevynikne tak jako když se to transponuje do audiovizuální podoby, ale pořád zatím zastávám názor, že texty spisovatelek jsou mnohem brilantnější a hlubší než většina adaptací, co jsem doteď viděla, mám na mysli všechny ty Pýchy a předsudky, Rozumy a city, Jane Eyerové, ne všechny knihy na světě), ale rozhodně mi to přijde jako nejtrefnější. Například jak se Imogen Poots za dveřmi pokoje rozpláče... Mám dojem, že takový druh pláče jsem ve všech těch zdánlivě realistických, ale stejně tendenčních a okleštěných adaptacích, ještě neviděla, kam se hrabe například Vášeň a cit, která se rovněž pokouší zinscenovat představu o spisovatelce a (podle mě) tragicky selhává. Olivia Williamsová se mi zdála hodně dobrá, kombinace její studené krásy a hereckého umění se hodně trefila do mojí představy šťastné nešťastné svobodné nesvobodné tvůrkyně.

Asi na výrobu byly i peníze, i vášeň, i herci, ale stejně si myslím, že výsledný produkt má jen malou výpovědní hodnotu - zvlášť nyní zpětně při porovnání s televizním filmem Smutky slečny Austenové.

Mohlo mě to napadnout, že autorkou je žena. Jenom teď nevím, jestli mám děkovat jí nebo nebesům, že mi její film přišel do cesty. Po spoustě ignorantských filmů, kterými jsem se teď zabývala, mám zase krásný dojem filmařů, kteří milují zejména své řemeslo a jeho výsostné možnosti. Takhle si představuju emocionální manipulaci, kterou si nechám líbit. ♥

(1001) Toto je film, ve kterém má speciální detailní záběr běžící husa. A ne jeden. A jak jsem se dočetla, tak husa se jmenuje Harold. Osobně nechápu, jak může někdo, kdo si očividně dává práci se světlem a vzhledem obrazu, vytvořit něco, co absolutně postrádá atmosféru. -"A nebo si řeknou: Ta čepice se mi líbí, zabiju tě prvního."

K čemu je rozkošný záporáček, když nemá čemu vzdorovat. K čemu je drahoušek Stellan, když se může jen opile rozzářit.

Hm, nějak nechápu ten současný hype kolem Ryana Reynoldse, protože mám dojem, že by si pro mě nebyl schopen autenticky ani zavázat tkaničky.

(1001) "Slyšel jsem někoho plakat. Kdo to plakal?" Mimo jiné miluji, jak to všechno vypadá. A jak se drahoušek pohybuje. A jak se dívá při soudu na mraky. A drdol. A smích. A jak se dívá kamera (stvořitel?) na slunce přes stromy. A jak jsou ruce mrtvoly zkroucené, když na ně kouká vytřeštěnec. A jak má žena klobouk se závojem. A jak jsou lidé zbabělí, i když to zas až tak nemiluji. "Nestarám se o to, že je to lež, dokud mne to baví."

Prozatím jen stručné poznámky: Vlastně si nepamatuju, co se tam takovou dobu dělo. Film nemá žádnou hlavní postavu. Většina trpaslíků tam nemusela být, protože film je stejně nesleduje. Thorin přehrává na Zlatou malinu. Orlandovi nasadili v maskérně dost divný obličej. Vypadá to jako počítačová hra (s tím, že vnitřek Osamělé hory je přesně aréna z Unreal Tournamentu). Již nechci být krásná svítící elfka, když jsem viděla, jak to vypadá. Medděd, pro mě nejzajímavější postava z knihy, dostala méně prostoru, než umírající ježek v prvním díle. Peter Jackson miluje ohnivé vagíny. V takto prezentovaném fikčním světě mi nedává smysl, aby drak mluvil. Ty neustálé prolínačky, proč? Skřeti regenerují geometrickou řadou, tedy že k useklé hlavě přiroste nový skřet a k bezhlavému tělu nová hlava, vyskočí a běží dál, jinak si nevysvětlím, jak to, že nikdy nedojdou, ani po soubojích, kde jsou všichni vybiti.

Kdyby mi džin udělil jedno přání, tak bych si přála, aby se James Wan nikdy nerozhodl být režisérem. Ale jsem si vědoma toho, že tak, jako je zlo o sobě věčné, tak i zloscénáře nakonec vždy najdou někoho, kdo jim dobrovolně věnuje část své duše. Lehce mě pobavila scéna, kde Josh vyráží dveře a tak. A pak ještě že Patrick Wilson je v tom stařeckém make upu přitažlivější než v běžné vizáži. Ale nestačí to, nestačí to, nestačí to vůbec na nic, ani na pokřivený úsměv. (A za ty ustavující záběry baráku bych vážně sekala ruce.)

Já jsem si někde přečetla, že režisér nebyl spokojený s finální podobou filmu a dokonce se pokoušel o to, aby ho u filmu vůbec neuváděli jako režiséra, což ve mně podnítilo touhu ho nějakým způsobem kontaktovat a zeptat se, jak podle něj měl film vypadat. Protože já jsem během sledování měla velmi silný pocit, že v příběhu je připravená spousta zajímavých motivů (oproti japonskému originálu, který mě zpětně vlastně dost zklamal), ale nějakým podivným způsobem potom nic není dotaženo úplně do konce. Velmi mě dojala postava Tima Rotha, hned jsem si sama začala konstruovat příběh fatální nemožnosti setkání v lásce, který si podle mě i režisér (scenárista, někdo) také připravoval, ale představuju si to tak, že zlí producenti symbolizující opravdovým emocím nepřející vnější svět mu to skrouhli na více přijatelný, nevybočující hororový příběh bez mezižánrového ozvláštňování.