MickeyStuma

Další snímek popisující atentát na Heydricha, tentokrát však poněkud jinak. Neukazuje jen osud československých parašutistů, ale i strohý životopis samotného Heydricha. Ta strohost je však bohužel ohromnou vadou na kráse celého snímku. Ono se to týká komplet všeho. Tedy i těch parašutistů. Myšlenka něco takového natočit nebyla špatná, ale takovýto materiál je spíše pro televizní seriál. Je toho prostě hodně a jak je vidět, ani do dvouhodinového filmu se to všechno nevešlo. Celkově to tedy vypadá, jako krutý sestřih právě takového seriálu. Bohužel, není. Děj to takřka pořádně nemá, takže o nějaké plynulosti všech těch událostí si muže divák nechat jen zdát. Mnohé scény působí bez patřičného vysvětlení nelogicky a kdo není znalý této historie, nemá šanci se dozvědět co, kde, jak a proč. Škoda. Něco takového mělo spíše vzniknout jako dvojfilm. Jediné ohromné plus si zaslouží scény vyhlazování polských vesnic po napadení Polska a později samotných Lidic. Takové zpracování je možno vidět jen u některých klasických sovětských válečných filmů. Českým divákům tak nezbývá než se opět vrátit k české klasice nazvané prostě ´Atentát´.

Dá se říci, že se jedná o originální a velmi zajímavý snímek začínající jako noir pozvolna se vyvíjející ve scifi. Takže z toho nakonec vznikne něco jako noir-scifi drama. Příběh začíná trochu matoucí postavou Johna Murdocha, který ztratil paměť. Sice se nedozvíme jak a proč, ale to je vedlejší. Děj tak vede k nečekané cestě vedoucí k různým odhalením daných skutečností. Vize je stylová a hodně temná. Pro jedinečný zážitek je potřeba vše řádně uchopit k pochopení věci, zvláště co se týče jednání obyčejných lidí v nadpřirozených situacích. Jestli se jedná o jeden z nejlepších snímků svého žánru je na diskuzi. Mnoho na diváka zapůsobí, ale určitá složitost vede k nepochopení. Snímek je však natočen dobře. Obsahuje surrealistické prostředí a kostýmy. I ta technologie je impozantní a takřka gotická. Není co víc dodat. Své místo ve vyšším postavení si to jistojistě zaslouží.

Nové zpracování knihy, kterou napsal Arthur Ransome, která už byla zfilmovaná v roce 1974 a ještě dříve v roce 1964 dokonce jako televizní seriál. Příběhy o prázdninovém dobrodružství dětí a mládeže byly vždy v jistém smyslu přitažlivé nejen u nás. V tomto případě se jedná o zážitky na jezeře s plachetnicemi a bojem o ostrov. A protože se děj odehrává v roce 1929, kdy se to agenty všude jen hemžilo, muselo to být prostě i zde. Příběh je značně odlehčený, takže nic nervy drásajícího se tu v žádném případě nekoná. Jedná se o pouhopouhý dětský příběh se všemi svými sounáležitostmi. Takže jednoduše řečeno obyčejný rodinný film. Koncepce zpracování je spíše televizní, ale vzhledem k dosavadní tvorbě režisérky není divu. Film je to příjemný, zachycující ducha své doby. Ruku na srdce, kdo by nechtěl prožít to co oni.

Krásný přesvědčivý snímek o rodině čelící krizi. Ta krize ční v rodinných vazbách jednoho na druhém, porozumění a štěstí v době, kdy byl jednoho dne mamince po omdlení v koupelně nalezen v mozku nádor. Upřímný pohled na věc všedního dne s porozuměním a citelností. Lidské emoce tu představené odpovídají skutečným situacím a rozhodně nejsou smyšlené. I ten přístup maminky je věrohodný. Chová se jakoby měla jen chřipku, avšak přesto s ní cloumá strach a beznaděj. Stále má starosti hlavně o rodinu. Příběh je smutný a veselý zároveň. Nehraje si na něco co není a nenechává nic na lehkou váhu. Rodinné vazby jsou v životě to nejdůležitější co může být a to za každých situací. A to maminka moc dobře ví. A podle toho se také před náročnou operací chová. Konec je takový, jaký má být. Chytne za srdce a vyvolá úsměv i slzy zároveň. Příběh který emocionálně pohladí a snad i připomene, že ti nejbližší lidé jsou nám skutečně nejdražší.

Televizní romantický snímek z produkce Hallmark mající veškeré atributy svého žánru. Pomalý sladký příběh určený převážně pro dámské publikum. Je nesmírně jednoduchý a nejen vlivem použití tradiční romantické šablony hodně předvídatelný. Avšak ani pro romantický nevšední večer ve dvou vůbec není na škodu. S reálného pohledu je to sice sladké a kýčovité až moc, ale pro zasvěcené velice vhodné.

Snímek své doby a jako každý takový již zapomenutý. Lorenzo Lamas plus jeden z nejslavnějších záporáků béčkových videofilmů Matthias Hues. Po dějové stránce se nic významného neděje. Otřepané téma a vizuální stránka jako obvykle. Co se týče Lamase, jedná se o jeden z jeho lepších snímků 90. let. Ten sice vyniká nízkým rozpočtem, avšak dá se říci, že na takový typický videofilm to bohatě stačí. Takže tu máme skupinku profesionálních zabijáků, kteří hned na začátku ukáží masakrem svoji sílu a lovce lidí, který jim ukáže zač je toho loket. Bojové umění, jeden kýč vedle druhého, dokonce i pohledná žena v zabijácké partě ostrá jako břitva. Akční klasika, která z nostalgického pohledu stále stojí za to.

Námět tohoto snímku je údajně zpracovaný z ´Bakalářské´ povídky a tak je tím vysvětleno, proč je ten příběh v celovečerní stopáži tak neuvěřitelně chudý. Hlavní role pro Stellu Zázvorkovou neměla v podstatě co přinést. Děj když se rozdělí na dvě poloviny, tak každá ta polovina přináší to samé. Nabídka honosné vily o kterou projeví zájem dvě rodiny, aby nakonec byla na poslední chvíli zrušena. Takováto realizace komunální satiry o vypočítavé ženě, zlodějském zelináři a početné rodině bohužel trpí přemírou nudy a naprosté nezáživnosti. Ční sice z toho určitá moralita, kdy vdova zneužívá zájemce k údržbě domu i k uspokojování vlastních nadstandardních potřeb, aby ji nakonec zůstaly oči jen pro pláč, ale v takovémto podání se celý koncept naprosto ztrácí. Oddechový film? Vtom to případě bohužel až moc.

Věra Chytilová a její adaptace povídky Jiřího Brdečky o chlípníkovi středního věku a jeho erotické touze. Rukopis této jedinečné režisérky je i zde zřejmý a tak jako obvykle někoho učaruje, někoho pohorší. Příběh má zajímavou myšlenku, které se tu málokdo všimne. Zoufalý boj se stářím. “Vždyť já vypadám ještě jako chlapec!”, zde zazní z úst Fauna v plné naději a zároveň zoufalství. Život protéká mezi prsty tak rychle, že se člověk pomalu nestačí ani pořádně rozhlédnout. “Ještě jsem nic neudělal!” Výtvarná stránka filmu koresponduje s příběhem a smyslně ho doplňuje. Podzim života takový jaký je. Lidská vrásčitá kůže jako kůra stromu a k tomu šelestění žlutooranžových listů. "A já pořád co mi to tlení připomíná: Vůně mýho dětství!" Stáří zkrátka přijde rychle a život tak dostane zcela jinou barvu. Touha je však stále silnější. "Panebože, dej, ať se dneska zamiluju a ať je to ta pravá!" Jak říká jedna kritika: ´Věra Chytilová je režisérka, jež si nikdy neodpustí mísit psychologické podhoubí s filmovou hrou kamery, střídat komiku i tragiku s absurdnem tak, že vytváří nadpozemsky přízemní realitu v jejímž světle jsou fauni odhaleni jako šašci paběrkující s tím málem, co životu dali.´ A tak se jedná o film vyjadřující vše jak mluveným slovem, tak i obrazem. Jiří Suchařípa v hlavní roli předvedl vynikající herecký výkon. Takových příležitostí měl dostat víc.

Vnímání světa očima třicátníků na konci 80. let. Ale pozor, jedná se o postoj společenský přiklánějící se k přírodě a jejím obyvatelům. Kdo je více vězněm svého osudu? Zvířata v ZOO a nebo lidé vinou své neukotvenosti a nespolehlivosti? Ekologická moralizace o životě jako takovém. Každý ji má nějak nalinkovanou a je otázka je-li tomu tak dobře či nikoliv. Filozofie námětu se tak stává pro mnohé diváky spíše těžkopádným, neboť je přirozeně očekáváno se při filmu bavit. Svěží atmosféru má, avšak k lepšímu uchopení je potřeba u toho i krapet zapřemýšlet. Výborná Ivana Chýlková a Václav Koubek v hlavních rolích snímku neztrácející ani dnes na své působivosti. Jenomže si na něj už bohužel nikdo nějak nevzpomene, což je ponurý úděl většiny českých filmů.

Rok 1981 a máme tu další výrobní film a jak jinak, z odvětví těžkého průmyslu, tolik populární slévárny. A byť to tak na první pohled nevypadá, i tentokrát se jedná o budování. Ve své době byl politicky kladen ohromný důraz na zdokonalování výroby v rámci úspor a co nejmenšího odpadu. A protože se k propagandě daleko více hodí film než divadelní prkna, byla divadelní hra na toto téma přepsána pro zfilmování. Dějově se využila mladá generace, které se nepředhazovalo studování na školách, ale naopak pracovní proces v plné parádě. A toto je příběh jednoho z nich. Hlavní roli si střihl jako svůj debut Marek Brodský a vcelku přesvědčivě naivně jdoucího za svým cílem. Nevzali ho na školu a tak nastoupil do slévárny, kde si z něj zpočátku dělali přisluhovače. A když jednoho dne předvedl svůj inovativní návrh na určitý zlepšovák, který by podniku ušetřil miliony, začnou se okamžitě dít věci. Protože politické cíle byli jasné, z příběhu musela vyznívat kritika společnosti podkopávající takovým lidem nohy a neochota jim pomoct. A nedej bože, aby si na něm někdo přihřál polívčičku, když se to jako zázrakem prosadit povede. Ranný socialismus ze snímku doslova září, ale ruku na srdce, takové věci se dějí i dnes. Nebo snad někde někdo mladým pracovníkům v dílně vychází vstříc? Scénář je napsán svědomitě a zásadově k dané problematice. Jednání ve vedení podniku snad takhle napínavě ještě natočeno nebylo. Tvůrci si dali velice záležet a tak se film ve svém smyslu povedl. Cíle splňoval. O komedii ani o drama se v žádném případě nejedná. Film je sympaticky svěží a dobře odsýpá. Dnes již zapomenutý a je to škoda. Když se odmyslí ten socialismus, má co říct i v dnešní době.