Douglas

Jihokorejská gangsterka A Dirty Carnival se původním korejským názvem hlásí ke Scorseseho Špinavým ulicím a skutečně scorseseovsky působí. Ačkoli nemám rád připodobňování asijských filmů k americkým, ale tady je inspirace zcela přiznaná. A Dirty Carnival připomíná Scorseseho gangsterky ve schopnosti rytmizovat rozmáchlé vyprávění chirurgicky přesným střídáním různých zcela odlišných temp, nechávat scény mimořádně dlouhé či jiné naopak „nepřirozeně“ zkracovat, využívat hudbu, zvukové efekty, zcela hladce přecházet od melancholického zoufalství přes něžnou láskyplnost až k bezuzdné agresivitě nebo operovat s přesvětlením, temnotou, redukovanými barvami. A Dirty Carnival je přehlídka precizních filmařských postupů, které sice na rozdíl od Scorseseho nejsou uvědoměle ukotvené v širokém kontextu filmové historie, ale fungují jako syntéza všeho, co „bylo v jiných filmech po ruce“ a mohlo maximálně posloužit účelu, ve výsledku tak bezešvě, že výsledek musí vzít dech snad každému. Film nabízí z vypravěčského hlediska důmyslný příběh mladého dosud ne moc významného gangstera na vzestupu, který potká lásku svého dětství a chce i kvůli ní poskočit na žebříčku zločinecké hierarchie tak vysoko, aby už nemusel dělat špinavou práci. Jenže zároveň pomáhá svému bývalému spolužákovi a začínajícímu režisérovi během psaní jeho vysněného filmu o gangsterech, který má být o skutečných gangsterech... a to může leccos zkomplikovat. A Dirty Carnival nabízí velmi netradiční a působivou podobu špinavých pouličních soubojů, která je nejen choreograficky neotřelá, ale dosahuje intenzity a pocitu realističnosti podobným efektem jako nedávný Mannův film Miami Vice. Souboje v A Dirty Carnival pracují s mimořádně hyperbolizovanými zvukovými efekty - výrazně duté rány (pěsti, kopance), plechově „zvonivé“ rány (baseballové pálky), zvuky blížící se laserovým zbraním nebo pohonům raket ve Star Wars (říznutí nožem) -, které se natolik odlišují od hyperrealistické zvukové zkušenosti v jiných filmech, že právě pro svou naprostou nepřirozenost působí velmi realisticky. Film se navíc prostřednictvím specifického zobrazování soubojů vymezuje vůči jiným jihokorejským žánrovým filmům, když se uvnitř něj natáčí bojová scéna z filmu uvnitř filmu a gangsteři si stěžují, že takhle to přece ve skutečnosti nikdy nevypadá. A Dirty Carnival se touto scénou implicitně prezentuje jako snímek, který ukazuje realistické násilí a život realistických gangsterů, kteří mají legraci (a s nimi i implikovaný autor A Dirty Carnival) z jiných filmů o gangsterech. Je to samozřejmě jen iluze a některými vyprávěcími postupy by se mohl film zařadit i do subverzivní tendence, která je „opakem“ hollywoodské hyperrealističnosti a pokud toho dosahuje, činí tak naopak extrémně stylizovaně a mimo mantinely běžné lidské zkušenosti (Miami Vice, Let číslo 93). A Dirty Carnival nepůsobí jako autorský film - typu žánrově nežánrových děl jihokorejských režisérů Parka Chan-wooka nebo Bong Joon-hoa -, ale spíše co do všeobecné propracovanosti všech detailů sloužících jen a jen filmu připomíná „kolektivní“ filmy klasického hollywoodského období (Jih proti severu, Čaroděj ze země Oz) a částečně i postklasického hollywoodského období devadesátých let (Forrest Gump, Vykoupení z věznice Shawshank). Jde o výsledek kolektivní snahy množství lidí, kteří dělali svou práci zatraceně dobře... A Dirty Carnival je precizní mix (nejen) Scorseseho (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino) a De Palmových (Zjizvená tvář, Carlitova cesta) gangsterek, který syntentizuje tak průzračně upřímně, že ho nelze neobdivovat. - FAR EAST FILM FEST (Udine)

Dokonalý trik je splněný sen narativního hedonika... Mohu se na něj dívat pětkrát či desetkrát, aniž by se slastné potěšení z vyprávění o moci vyprávění vytrácelo. Film, který bych toužil natočit, kdybych toužil filmy točit.

Ukázková kinematografie atrakcí.

Velmi se mi líbí vyprávěcí struktura, v níž se první část filmu tváří jako to horší z klasické britské romantické literatur a řeší se otřepané milostné trojúhelníky a intriky, přičemž druhá část radikálně změní nahlížení na první a ukáže se, že šlo celou dobu o promyšlenou hru s postavami i s divákem, která připravila půdu pro grandiózní divadelní finále, ve kterém do sebe celý film dokonale zapadne a i zdánlivě podružné maličkosti (T-O-M) jsou zpětně vypointované. Naprosto subverzivní závěr možná vyvolá vzpomínky na Cassavetesův podobně divadelní film Opening Night, kde celé drama na jevišti rozklížila Rowlandsová. Benningová jí je zdatnou konkurentkou... a Szabó i přes pokročilý věk stále dokáže natáčet vynikající filmy.

Přes velmi deprimující momenty překvapivě pozitivní road movie (resp. tram movie) o skupině lidí bez domova, kteří naleznou na břehu jezera převrácenou tramvaj, nasadí ji na koleje a vydají se směrem k tušenému městu. Skupina „tramvajových tuláků“ je zpočátku velmi heterogenní a jak nabírá další a další pasažéry, homogenizuje se... Výrazné charaktery jsou postupně „zlikvidovány“ (či oslepeny) a ze skupiny se stává fungující tým zdánlivě zcela rozdílných lidí různého věku a zřejmě i společenského zařazení. Minulost postav vytušíme jen ze specifických sekvencí memorování, kdy ze sebe jednotlivci neočekávaně vychrlí desítky vět naučeného textu. Jeden z filmů, o kterých jsem nikdy dřív neslyšel, ale o to více mě překvapil a budu ho doporučovat, jak jen to půjde.

Satira o hlídači hráze, který jednoho dne porazil na černo prase a celý jeho život se obrátil vzhůru nohama, když se dostává do různých zodpovědných funkcí. Hyperbolizace komunistické rétoriky je decentní, nepřepjatá a místy se nese až v duchu britského humoru á la seriál Jistě, pane ministře. Jakkoli zní některé věci absurdně, v zásadě se neliší od řady oficiálních JZD akcí nebo proslulého projevu o Ježíškovi, který vyrostl a stal se z něj Děda Mráz. Film sám ironizuje situace na několika rovinách - doprovodnými titulky, prostřednictvím vynikající komediální dvojice „blbec Pelikán/vychytralý Virág“ a skrze až během filmu postupně pointované vtípky.

Rockový muzikál (či spíše opera), který možná hrál ve své době důležitou roli pro (sub)kulturní identifikaci určitého segmentu publika, ale v porovnání s Jesus Christ Superstar nebo Tyranovým srdcem působí jeho křečovitá stylizace ve spojení s jednoduchým příběhem jako nijak zvlášť invenční už v době vzniku. Možná jsem se však prostě jen nenaladil na vlnu maďarské rockové hudby, která mi stejně jako film připadala dost nerytmická. Objevil jsem nicméně, že maďarština je ještě nezpěvnější jazyk než čeština a občas mi snaha vyzpívat slova, která se z fonetického hlediska pro zpěv zoufale nehodí, skutečně imponovala.

Snadno čitelná společensko-politická alegorie o klášteře, který při symptomatickém čtení představuje jen jiný typ zřízení, ve které se urputně dodržovaná zkostnatělá pravidla staré generace setkávají s moderními reinterpretujícími přístupy generace následující. V klášteře jen celý systém působí o to křiklavěji, oč méně světský by se měl tento systém zdát. Paradoxně je tady ale dogmatizmus a rigidita v nepřístupnosti k čemukoliv novému mnohem méně překvapivá než v kterémkoli jiném systému. Církev (a kláštery obzvláště) nikdy nepatřila mezi příliš flexibilní organizace.

Pálfiho filmový debut je v lecčem ještě mnohem odvážnější než pozdější Taxidermia, protože ještě nepracuje s tak explicitními extrémy a monstrozitami. Ačkoli se ve filmu objevují náznaky nějakého vyšetřování, je šestasedmdesátiminutový film víceméně parametrickou narací. Celý na různých rovinách aplikuje model permanentní metonymické návaznosti, kaskádovitě seskládané od největšího detailu k největšímu celku, přičemž primární rovinou není lidská společnost, ale „mikrokosmický“ život zvířat a rostlin, od kterého se vždy přes řadu dalších metonymií dopracuje k makrocelku, ve kterém je člověk postaven do pozice jen jednu součásti systému. Například: zajíc - zajíc v poli - kombajn sklízející obilí - kombajn zpracovávající obilí - obilí v továrně - výroba mouky - nasypávání mouky stroji do prodejních pytlíků - převoz pytlíků do obchodů - nákup pytlíku s moukou - využití při pečení moučníku - upečený moučník. Film rytmizuje vyprávění opakovaným zařazováním škytajícího staříka před domem, který vytváří ale jen velmi zdánlivou a de facto klamavou představu o časové ose, protože v průběhu filmu sledujeme bezpočet časosběrných sekvencí zachycujících mnohem rozsáhlejší časová období (např. růst rostlin). Metonymické série zachycující rozsáhlé procesy tak postupně beze slov a bez důrazu na konkrétní postavy odhalují fungování života v maďarské vesnici, přičemž ve své stylizovanosti (důraz na zvukovou rovinu, absence nediegetické hudby) dokonale využívají co nejhladších přechodů mezi sekvencemi. Čím dál vynalézavější „graphic match“ předěly, časosběrné natáčení nebo rentgenové záběry dělají z Pálfiho filmu neotřelou parametrickou podívanou, ve které čas funguje tak specifickým způsobem, že když do extrémně zpomalené vesnice vletí stíhačka, je „donucena“ se časovým nárokům přizpůsobit. Rámování filmu do náznaku kriminálního příběhu o podivných úmrtích, které na konci vyústí do čiré absurdity, nakonec jen potvrzuje výjimečnost Pálfiho debutu.

Film, který jsem viděl před několika lety na projekci v kině Art, ale jakkoliv jsem se snažil zpětně rekonstruovat fabuli, dostal jsem se nakonec vždycky jen k tomu, jak hlavní hrdina začne na základě „Mefistových pobídek“ (budeme-li tak nabízení břitvy nazývat) vraždit lidi. Pamatuji si, že mě snímek svou narativní i stylistickou repetitivností (z dalších scén, kde pořád dokola někoho vraždil, si výrazněji vybavuji jen scénu s kopáním hrobu) otravoval a co zpočátku vypadalo jako neotřelý experiment, zlomilo se do únavné manýry. I přes to ale Zulawski do výčtu zajímavých polských filmařů patří a už jen na základě jedné z finálních scén Šamanky od něj chci vidět v budoucnosti co nejvíc filmů. A stejně by mě hrozně zajímalo, co se dělo v těch zapomenutých nemálo minutách Ďábla. :)