wodacka

Příliš smutný příběh, abych se někdy na celý film podívala s chutí znovu, ale krásně natočený. Pro oko diváka zážitek.

Ač jsem na semaforských písničkách vyrostla a je tomu už nějaký pátek, tahle divadelní hra u mě po zhruba deseti letech, kdy jsem Semafor monitorovala spíše z povzdálí, nastartovala druhou fázi semaforské závislosti, která mě neopustila dodnes. Humor a poetika Semaforu je jedinečná.

Pro mě momentálně čerstvý divadelní zážitek z Divadla Na Jezerce a tleskám ještě teď. Radek Holub a Bára Hrzánová byli naprosto nepřekonatelní, těžko si dokážu v jejich rolích představit někoho jiného.

První polovina filmu nezajímavá, bez náboje. Váhala jsem, jestli vydržet až do konce. Takový dějový chaos s potřeštěnou holkou, bezcitným workoholikem, malým chlapcem z ulice, transvestity atd. - všeho moc škodí a tady tomu nebylo jinak. Druhá polovina už byla o něco lepší, citovější, herci už opravdu hráli o něčem a já jim to věřila. Jen mi vadí, že v amerických rádoby romantických filmech musí často někdo umírat, aby se něco dělo a divák byl na konci dojat s kapesníkem u nosu. Proč?? Zbytečné.

Tak nevím, asi jsem měla větší očekávání a dala na doporučení, že jde o skvělý film... bohužel nejsem nadšená jako ti, kteří hvězdami nešetří. Že jde o komedii, jsem věřila prvních pár desítek minut, a romantika tam byla podle mě prázdná, umělá, Grantovi jsem ji nevěřila vůbec. Slabý průměr...

Klec bláznů pravděpodobně nebude patřit mezi filmy, které bych musela vidět vícekrát, ale finální dojem je dobrý a nasmála jsem se. Je pravdou, že zobrazení homosexuální dvojice, kterou skvěle zahráli pánové Tognazzi a Serrault, je na můj vkus až moc teatrální (myslím hlavně roli Renata). Ale na druhé straně tleskám faktu, že byl tenhle film natočený už v roce 1978. "To tvoje kafe je odporný. Všichni Francouzi dělají místo kafe břečku". "Už mi nadávali do negrů, posmívali se mi, že jsem buzna, ale nikdy, že jsem Francouz".

Celý příběh vypadá tak křehce... a stejně křehce a jemně s ním filmaři zacházeli. Byl pro mě zážitek sledovat tenhle film se zatajeným dechem a s nevyřčenou otázkou: jak to asi všechno dopadne. Obecně nemám válečné filmy ráda, ale tenhle se tématu války dotýká vlastně jen okrajově, je víc o lásce, vině, odpuštění, svědomí. Proto jsem ráda, že se tvůrci zobrazování válečných zvěrstev, která se děla, vyhli.

Snad jsem tenhle film zaregistrovala poprvé v nějaké novinové recenzi a řekla si, že to může být zajímavé ho vidět, už nevím. Film mě ale zklamal - s takovým tématem by se dalo podle mě pracovat mnohem lépe, snažit se víc ukázat vnímání světa hlavní hrdinky, která ví, že umírá, tak jak to bylo v prvních minutách filmu, kdy v dešti registruje kapky, chlad, vůni deště…dostat se víc do nitra někoho, kdo tohle prožívá, tak, jako by to bylo naposledy. A český dabing výslednému hodnocení taky ani trochu nepomohl.

Maléna je zajímavý válečný film bez velkých slov jen s občasnými výkřiky davu, který ale více než válku řeší velkou lásku mladého italského chlapce ke krásné Maléně. I přes minimální scénář na mě film nepůsobí nijak prázdně a bez atmosféry. Obrovský podíl na tom má bezesporu hudba Ennia Morriconeho, která celý děj zvedá až ke třem hvězdám.

Moc hezký a vtipný film. Byla jsem zvědavá, jak se tvůrci "poperou" s tím, aby tenhle minimalistický příběh nevypadal na plátně až příliš divadelně a nudně - všechno by tomu totiž nasvědčovalo (jen dva herci, jedna místnost, minimum rekvizit,...). Ale při sledování Alana Aldy a Ellen Burstyn, kteří byli vedeni výborným scénářem, jsem si ničeho jiného než gest, emocí a hereckého umu ani nestíhala všímat. "To je sranda - já myslela, že u účetního to budou oči, co mu odejdou jako první".