Poslední recenze (545)
Kaskadér (2024)
„Nihilismus je sexy slaninka.“ Kaskadér je svěží a sebeuvědomělou jízdou, která kombinuje zdařilou a až staromilskou akci s čitelnými schématy romantické komedie. O charisma Emily Blunt a především pochopitelně Ryana Goslinga není nouze a kinetičnost filmu společně s množstvím popkulturním odkazů úspěšně pomáhá zapomenout, že se v jádru jedná o předvídatelný a neoriginální příběh. Málokdy se však ordinérní základ podaří obalit takovým množstvím ujetých lákadel, že to nakonec ani nevadí. Kaskadér diváka nenavádí k hlubokému přemýšlení, raději nabízí všeobecně srozumitelnou a přístupnou zábavu, jež navíc funguje i jako milostný dopis přehlíženému oboru. Kořeny Davida Leitche se holt nezapřou a jestli kaskadérská obec čekala na nějaký mainstreamově výrazný argument pro přesvědčení oscarové Akademie o důležitosti této profese, nyní ho má.
Kos v ostružiní (2023)
Příběh samotářské stárnoucí ženy, která navzdory předpokladům chytí druhou mízu, není nijak šokující, přestože některé jeho zákruty se předvídají jen těžko. Stejně tak i hloubavý filmařský styl nejde popsat jako extravagantní či vyloženě poutající pozornost. Výsledkem je však romance, v níž do sebe všechno zapadá a která dovede nenásilně dojmout i pobavit. Více zde.
Rivalové (2024)
Vypravěčskými a stylistickými nápady novinka dalece přesahuje standard sportovních dramat a tradičně vykreslených milostných trojúhelníků. Na Rivaly se krásně dívá a u toho můžete také skončit – chytře seskládaný snímek plný výpustek a dvojznačností však nabízí i velmi poutavou výpověď o problémových rovinách vrcholového sportu a výkonového přístupu ke vztahům. Více zde.
Poslední deníček (10)
Tak zase za rok
A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.
V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.
Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.
Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...