Kos v ostružiní

Já viděla film prvoplánový, doslovný (ano, hrdinka si musí např. sama pro sebe na kameru doslova říct, aby to divák pochopil, že byla 48 let pannou, nestačí se jí podívat na prsty od krve a výraz ve tváři - a tak je to tu pořád - o její postavě se všechno z minulosti, co máme podle scénáře vědět, dozvíme, když to sousedky postupně přeříkají, předeklamují, svoje pocity zase musí ona přeříkat sousedce, abychom je znali, atd.), neobratný (např. neuměle do děje zasazené, formou i obsahem neústrojné "vize", které hrdinka má dvakrát o svojí smrti a jednou o bratrovi a otci, jak na ni řvou u stolu - ta poslední "halucinace" je už úplně zbytečná a nepochopitelná - to nám chtěla autorka zilustrovat, že bratr byl fašounskej hajzlík?, což nám stejně řekne i sousedka, a nic víc jsme se z toho nedozvěděli a dál se s tématem "vizí" nijak nepracuje, prostě se jen podle potřeby scénáře třikrát objeví, abychom pochopili, že hrdinka např. myslí na svoji smrt a že je teda možná traumatizovaná - ale jindy ne... ), film až bolavě hloupý, a tak plný mezer, rozporů, chyb a absentujících vodítek, aby se o něm dalo po libosti jalově a samolibě filosofovat - protože přece znázorňuje tolik tabuizovaných a nehezkých témat a postav, jupí a hurá -, ale nic víc. Typický případ, kdy i kulturních tabu či odvážných témat se může chytit omezený a průměrný tvůrce. *** K těm nesrovnalostem: Např. pokud matka umřela tři měsíce po porodu své dcery, tak by otec vychovával ji i jejího o něco málo staršího bratra sám. Nedává pak smysl, že oba v ní potřebovali ženskou v domácnosti a ona jim otročila, místo aby se vdala - pokud byl otec schopen vychovat sám dvě malé děti, ji samotnou přitom od nemohoucího nemluvněte, těžko by se to přetavilo v takový model, který se nám narativ snaží prodat - ten by naopak odpovídal situaci, kdy by matka umřela ve věku hrdinčiných třeba patnácti let a otec s bratrem jen přesedlali z jedné služky na druhou. Ostatně o tom, že by otec vychovával Eteru od kojence a jejího bratra nejspíš od batolete, se právě žádná sousedka ani nezmíní - divákům je vnucována zásadně odlišná představa. -- Nebo když si v jednu chvíli Eteru sousedky "dobírají", po kom z rodiny může být s prdelí jako valach, když otec, bratr i matka byli hubení jako proutky, a přitom v jiný moment se jí sousedka až lekne, když jí říká, že vypadá, jako by matce z oka vypadla. -- Nebo když hrdinka v jednu chvíli dramaticky odmítá návrhy milence s tím, že ona přece žije, jak se jí líbí, a přitom to evidentně nedělá (nemá ani foťák ani domeček s terasou a ve skutečnosti jenom při čekání na důchod pere a uklízí a kouká na televizi a je opravdu těžké takové postavě zároveň věřit, že si někdy všimla zasněžených plodů khaki nebo květin v zahradě - ostatně, v jaké? a že má nějaký vztah k přírodě - ten jediný úvodní záběr na kosa není ničím jiným podpořen, dokonce i když se vrací z práce, šmatlá a nekouká moc napravo nalevo a do přírody si zacházku neudělá...), přičemž ani to, že si možná s plány na důchod nebo s tím, že nikdy nechtěla muže a děti, něco nalhává, nás v domýšlení nekonzistentního příběhu nikam dál uceleně nedovede. Je to tam všecko jen tak plácnuté, jednoplánově pohozené, ať si s tím divák něco udělá sám. -- Problém s podobnými hloupými filmy je v tom, že všechno se v nich jen tvrdí - buď se to ilustruje obrazem, anebo říká slovy, případně nejhůř, to tady často, obojím způsobem zároveň - ale tvrzení nejsou dějem a vyvozováním ústrojně podložená a věrohodná. Je to takový ten typ díla, kdy nejspíš autor ani nechápe, že by jednotlivá tvrzení měla dávat smysl napříč celou tkaninou děje, vědomě i podvědomě, že nějaká hutná sféra konzistentní reality, jež se dá odkrývat, existuje a musí být zachována a ctěna. -- A chyby jsou tu pak vyloženě hloupé: o týden později po pádu do strže sedí hrdinka naaranžovaná s Murmanem na dece a na dlouhém záběru na její holeně a kolena není vidět ani jediná modřina, ani jediný šrám. -- Nebo když se zvedá po ultrazvuku z lehátka a na monitoru se pořád vlní obrázek plodu a ona si ho prohlíží, ačkoli snímač už je dávno z břicha pryč, uklizený. -- A proč tedy vezla do Tbilisi růžovou kytici? A proč ji pak tedy hodila do koše? -- Co jí to Murman vlastně nabízel? Chtěl se rozvést? (Ale proč by se po třech čtyřech vyspáních se s prodavačkou rozváděl, když má jako hrdý děda přinejmenším nějaké štěstí na rodinu?) Nebo jí nabízel pozici tajné milenky v Turecku, kde by vedl druhý život? Ale hlavně, proč se to vůbec pokoušet pracně domýšlet za film, když film k tomu nenabízí vůbec žádná vodítka, jako by ani nevěděl, že se divák může právem chtít takhle tázat? A proč se potom tedy pokoušet rozumět kterékoli z postav (jak jde dohromady Murmanův náhlý výtrysk básnění o slunci a moři jednak s postavou v tomto ohledu zcela neinspirativní hrdinky a jednak vůbec s tím, co víme o přízemnosti jeho postavy? potíž je, že i kdyby básnil o mystické tajze nebo o divoké džungli nebo o hrdých palmách nebo o vyprahlé poušti Sahary, vyšlo by to nastejno, je to prostě nahodilé, prvoplánově... -- co si zkoušet myslet o jednotlivých sousedkách a jejich vztazích, vzájemných i k Eteře, o postavě Eteřiny matky, Eteřina otce, bratra, který přece nejspíš ještě někde je...), nebo proč se vůbec snažit chápat, o čem příběh a film byl? Je to krajně demotivující, jak se to drolí pod zamyšlenějším pohledem. *** Každý si do útržkovitého a úporně tezovitého děje filmu může domyslet, co chce, nebo co potřebuje, protože film je prostě snůškou izolovaných střepů, které sice dohromady na druhý pohled nesedí a nepostaví konzistentní obraz, ale každému chytrákovi se jich pár může hodit, aby si nad nimi něco "hlubokého" pomyslel, zaspekuloval, okomentoval či to nebo ono izolovaně vyzdvihl a ocenil a cítil se důležitě. Ale je to stejně trapné, jako se snažit hledat význam v jakékoli náhodné kompozici - jistě, vždycky jde najít nějaký význam a něco ocenit, ale je dobré umět rozlišit, kde jsou k sobě indicie slepené upachtěným dříčem, který se na nic hlubšího nezmohl, a kde je jednoduchost nástrojem génia. Poznat zkrátka rozdíl mezi jednoduchostí a jednochudostí ducha. Tohle je evidentně ten druhý případ. *** A navrch film končí v nejhloupějším možném okamžiku, totiž ve chvíli, kdy jakoby konečně vyzradí pointu, která ovšem musí být většině publika zřejmá nejpozději od té chvíle v první třetině filmu, kdy nám autorka dala flekem na prostěradle a na spodničce (a pak pro jistotu ještě i doslovně v hovoru žen nad zákusky) jasně vědět, že hlavní hrdinka pořád ještě menstruuje. *** Ono to fakt vypadá, že si autorka myslela, že to takhle stačí, že takhle se dělá dobrý film. Nedá, i když soudě podle četných ohlasů a hodnocení, i festivalových, se pravdu asi jen tak nedozví, i když já spolehlivě vím, že jsem viděla poměrně hloupý, doslovný, prvoplánový a chybami a nedomyšlenostmi protkaný film, který se rozpadá, kdykoli se v něm nad čímkoli zamyslím. *** A herecký výkon v takovém uplácaném paskvilu na vyšší hodnocení prostě nestačí, i když tu osamělou postavu i sveřepou tvář si budu nejspíš dlouho pamatovat. Připadá mi, že se na ní život vyřádil nejen skrze otce, bratra, sousedky a milence, ale i skrze paní režisérku a scénáristku v jedné osobě. *** (Pilotů, s O.Lí, 29. 4. 2024.) *~ (29.04.2024) (méně) (více)