NIRO

Hlavní ženská postava sklidila od mnoha (především) žen sprchu velmi negativních ohlasů. Její představitelka Lenka Vlasáková k tomu po několika letech s úsměvem řekla: "Za Terezu mě nenávidí dodneška. Zdá se mi, že je pobouřila její netečnost, neschopnost poradit si sama se sebou, což jim na začátku jedenadvacátého století připadalo nepatřičné. Žena přece už dneska ví, co má dělat, v žádném případě se nenechává ovládat silnějším partnerem a tak dále. Pro všechny tyhle redaktorky Cosmopolitanů a Harpers Bazaarů to bylo zkrátka něco nepředstavitelnýho. Dokonce i paní režisérka Chytilová za mnou přišla a říkala: 'Jste ve skutečnosti taky taková příšerrra? Čerrrpal ten Petrrr hodně z vás?' Spousta žen si mě s Terezou spojila - vůbec nechápu proč! Já přece nejsem vůbec depresivní."

Představitelka titulní role Lenka Vlasáková později vzpomínala na obtížný vznik filmu: "Tehdy jsme všichni skřípali zuby. Bylo to opravdu mimořádně těžké natáčení pro všechny. Brzy došly peníze... Všechno bylo špatně vlastně od samého začátku. Celé se to mělo odehrávat během blátivého podzimu, ale jakmile jsme dorazili na Slovensko, napadly dva metry sněhu. Když jsme se na jaře vrátili a všude bylo konečně bláto, tak sníh prostě napadl znova. My se ho nemohli zbavit! Tím se natáčení prodlužovalo, do toho jsem už byla těhotná... (...) Je to jeden z mých nejhlubších životních zážitků. Taková zkušenost člověka zocelí."

Brad Pitt (Jesse James) v souvislosti s filmem vzpomínal na roli, jakou zbraně hráli v jeho dětství a mládí: "Když jsem vyrůstal, zbraně patřily ke každodennímu životu a táta mě často bral s sebou, když šel střílet. Když jsem byl ve školce, měl jsem vzduchovku a svou první brokovnici jsem dostal v první třídě. Ve druhé jsem si konečně mohl poprvé vystřelit z kalibru dvaadvacet. Naštěstí mi ale táta zároveň s tím vštípil pocit zodpovědnosti, takže jsem zbraně nikdy nevnímal jako nějaké hračky. Dneska už mě tyhle věci ale moc neberou."

Ve filmu se příliš nestřílí, ale Brad Pitt (Jesse James) i přesto potřeboval projít krátkým výcvikem: "Musel jsem se naučit tasit a střílet od boku - shodou okolností jsem na to měl stejného člověka, který přede mnou pro western Cizinec trénoval Eda Nortona - a zjistil jsem, že to je mnohem snazší, než si lidi myslí. Ta geometrie fakt funguje a člověk ledaccos strefí!"

Hudební skladatel Jan P. Muchow při přemýšlení o hudbním motivu filmu, resp. o nástrojích, které by bylo vhodné použít, dospěl k tomu, že "tím, jak je Václav jakoby blázen, ale přitom to blázen není, navíc si to ani nemyslí, tak jsem si říkal, že by se mi líbilo, aby hudba nebyla nijak bláznivá, aby byl spíš lehce divný instrument, který ji bude hrát. Napadly mě skleničky. Zdálo se mi, že jsou lehce nehmatatelné, stejně jako je nehmatatelný samotný Václav. Ve scénách, kdy hlavní hrdina srší energií, by ale skleničky nestačily, takže tam je podporuje symfoňák, ale v poetických chvílích jsem se snažil zůstat jenom u skleniček. Je to netypický, křehký nástroj." Výzvou pak ovšem bylo najít schopného hráče na skleničky: "To bylo docela napínavé. Ačkoli mě napadly hned na začátku, takže byl relativně čas někoho sehnat, pořád jsem nemohl na nikoho narazit. Ptal jsem se známých, hledal na Googlu, ale nenašel jsem nikoho jiného než jistého pána, který byl zároveň i kouzelníkem, což ni nepřišlo jako nejlepší doporučení. Teprve měsíc před natáčením, kdy už jsem začínal hledat i v Německu a Rakousku, jsem na internetu našel Petra Špatinu z jakési vesničky na Zlínsku, který hodně hraje v cizině. Zpětně jsem se ddozvěděl, že si svoje webové stránky, díky kterým jsem ho našel, zprovoznil pouhé dva dny před tím! Podle ukázek, které tam měl, se mi zdálo, že je přesně tím, koho hledám. Petr zareagoval obratem, měl do toho chuť, ale bál se, že neumí noty, takže jsem ho uklidnil, ať je v klidu, protože já noty taky neumím. Celé se to sice o trochu zdrželo a protáhlo, protože Petr si to musel oposlouchat, natáhnout do sebe a dívat se u toho ještě na film, ale myslím, že ve finále to bylo nakonec lepší, než kdyby to vystřihl nějaký notař. Zdálo se mi, že se Petr do pocitu, který jsme potřebovali, velmi dobře dostal."

Při dokončování filmu se skladatel Jan P. Muchow setkal s nečekaným zádrhelem: "Speciální chuťovkou pro mě byl problém s počtem oken. Kino promítá na 24 okem a mně poslali z Kavčích hor omylem dva díly po 25 oknech! To pak byla strašná práce! Už natočený materiál jsem musel přestříhávat, abych se trefil ta, jak mám. Máte složenou pětiminutovou skladbu, každá nota akcentuje konkrétní filmový detail a teď se vám to celé rozpadne. (...) Správně bych měl jít znmovu skládat od začátku a celé to znovu nahrát, ale na to už není čas ani peníze. Nezbývá než si určit priority, vybrat hlavní motivy a ostatní nějak ostříhat. Na jednu stranu zachraňujete zbytky svojí práce, na druhou stranu ji vlastně ničíte."

Když Homer říká rodině, aby věřila v Ameriku, cizojazyčné nápisy na billboardech praví - Korejský: "Naučte se anglicky s texaským přízvukem." Ruský: "Nauč se anglicky nebo vypadni." Japonský: "Godzilla Motors."

Čtyřiašedesátisekundový chorál "Spider-Pig", který zní pod závěrečnými titulky, se ve Velké Británii dostal na čtyřiadvacáté místo hitparády. V sousedním Irsku dokonce na třetí.

Pro film byly nahrány (ale nakonec nepoužity) i herecké výkony Minnie Driver, Kelseyho Grammera, Isly Fisher či Erin Brockovich.

Russell Crowe (SID 6.7) později - už coby velepopulární držitel Oscara - vzpomínal na svou první spolupráci s Denzelem Washingtonem (Parker Barnes): "Virtuozita fakt není něco, na co bychom byli hrdí. Mě tehdy ještě nikdo neznal, Denzel už byl samozřejmě veliká hvězda. Dodneška si vzpomínám, jak jsem v jedné scéně řval nějaké pitomosti a přitom mi z pusy odlétla slina a hezkým, ladným obloučkem přistála Denzelovi rovnou na rtu. On byl mimo záběr, ale choval se jako absolutní profík. Nehnul ani brvou, zatímco já to musel dohrát s plným vědomím, že jsem flusnul na Denzela Washingtona!"

Russell Crowe (Richie Roberts) se v rámci příprav na roli setkal i se skutečnými gangstery. Hned ten první působil velmi "vycukaným" dojmem - až tak, že si herec myslel, že jde o vážný drogový absťák. Až po chvíli jej kriminálníkův kumpán uklidnil, že se nemusí bát: kamarád byl jen tak strašně nervózní z toho, že mluví s představitelem Gladiátora (2000).

Russell Crowe komentoval setkání s předlohou své postavy Richiem Robertsem: "Zajímavý chlapík. Takový uzavřený. Nebylo to pro mě úplně nejjednodušší, protože jsem mu položil komplikovanou otázku a dostal jednoslovnou odpověď. Ale když se rozpovídá, začne to být zajímavé. Je schopný říct: 'Nechci tam vypadat jako děvkař,' a pak jedním dechem začít vyprávět, jak si to během jednoho důležitého procesu rozdal se stenografkou v přístěnku Nejvyššího soudu..."

Ke natáčení svých "odvážnějších" scén Roman Luknár (Jarda Čmolík) řekl: "Já s nahotou problém nemám. O mně dokonce říkají, že jsem exhibicionista. U nás doma jsme se před sebou nestyděli a i v mé rodině chodíme v létě doma všichni nazí, přijde mi to naprosto přirozené. Vždyť je to jen kus masa. Schránku, ve které jsme se ocitli, neberu za zvlášť podstatnou. Když přijde den, kdy se mají takové scény točit, přicházím na plac rovnou z karavanu nahý. Takže třeba už čtyři hodiny dopředu se mezi štábem pohybuju nahý, což je silně nepříjemné osvětlovačům, technikům, prostě všem, ale během těch čtyř hodin si na to natolik zvyknou, že pak už jim to ani nepřijde. A když pak zmíněná herečka vidí toho blázna Luknára nahatého, tak už se taky tolik nestydí. I tak je ale potřeba dát jí jistotu, že ji nebudu nijak osahávat nebo očumovat. Kdybyste na natáčení těch scén byl, tak byste viděl, že pokud nemám hlavu vyloženě v záběru, tak ji mám vyvrácenou na opačnou stranu. Kino je šizení lidí a i tohle je zkrátka jenom iluze."

Roman Luknár (Jarda Čmolík) řekl: "U Krásky jsem měl poprvé pocit, že nehraju. Honza vás dovede přivést do takové atmosféry, že si o tom spolu popovídáte - jaký je to člověk, v jaké je situaci, jaké má vztahy s tím a tím - že pak jdete a jakoby mimoděk to zahrajete. Já nad tím, jestli mám bejt blbej nebo inteligentní, nepřemýšlím. Když o té postavy vím, kdo to je, v jakém prostředí se nachází, tak jenom jednoduše zalistuji v paměti a najdu něco, co jsem sám zažil, někoho, koho jsem znal - jak chodil, jak se tvářil, jaké měl myšlení... Díky svým začátkům ve Španělsku jsem potkal spoustu úžasných typů, které se dají využít jak ve filmu, tak v divadle. A ještě jedna věc je Hřebejka důležitá: Jarchoň. Jeho scénář čtete hezky a uvolněně jako knížku, ale není to žádný ješita, který by se rozčiloval, když řeknete 'ty a já' místo 'já a ty', naopak. U Hřebejků jsou všichni otevření a přístupní."

Roman Luknár (Roman), Slovák, žijící v Maďarsku, vzpomínal na své první (hlasové) setkání s režisérem Janem Hřebejkem: "Zazvonil mi telefon a v něm se ozvalo: 'Dobrý den, já jsem Honza Hřebejk, já jsem na vás dostal číslo od asistenta režie Ládi Ondráčka a já bych byl moc rád, kdybyste si na mě udělal někdy chvilku času a sešel se se mnou.' Já jsem mu řekl: 'Hele, podle hlasu nebudeš starší, než jsem já, tak poď, budeme si tykat a ještě jednou mi řekni, kdo jsi?' - 'Já jsem Honza Hřebejk.' - 'To je fajn, Honzo, a už jsi někdy něco natočil?' Na druhém konci bylo slyšet dlouhé kuckání a pak se ozvalo: 'Ježišmarjá, ty vole, tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl!' Tak mu povídám: 'Promiň, ale když jsem z Československa odcházel, tak nemám pocit, že byl měl natočený nějaký film, a tam, kde žiju, tam se o tobě moc nepíše, takže promiň, ale já o tobě fakt vůbec nic nevím.' Hned mi poslal všechny svoje filmy, a tak vzniklo naše přátelství. (...) Setkání s Honzou beru jako dáreček. Ne v tom smyslu, že můžu pracovat s režisérem, který dělá jedny z nejlepších filmů v Československu, ale v tom smyslu, že mě vzal do party lidí, tkeré má okolo sebe, a že mi umožnil prožít s ním těch dvakrát šest nebo osm týdnů. Každá ráno mám příjemné lechtání v žaludku, co všechno mě dnes na place čeká, co se zase bude dít? Nikdy to úplně přesně nevím a vždycky si to náramně užiju. Tahle si představuju svůj život - žit si, jak žiju, a jednou za čas udělat film s Honzou Hřebejkem. Ale i kdyby mělo zůstat u těch dvou filmů, které jsme spolu natočili, u Krásky a Medvídka, tak mu hrozně děkuju."

Pro režiséra Filipa Renče představovalo natáčení tohoto filmu "vůbec nejtěžší natáčení v životě. Psychicky i fyzicky. Byl jsem na pokraji sil. A to nejen já, ale asi všichni, kdo tam se mnou byli. Všichni jsme si hrábli neskutečně hluboko do kapsy vlastních možností. Točilo se v divoké přírodě a hodně nehostinných krajích, nikdo z nás neměl s tak extrémním natáčením žádnou zkušenost... Vstávali jsme v pět hodin, dvě hodiny jeli na plac, pak se převlékli do neoprenů a až do večera se máchali ve vodě, která měla teplotu okolo osmi devíti stupňů. Divák nikdy neuvidí, a tudíž ani neocení, co všechno jsme za kamerou museli prožívat."

Miroslav Krobot (Kuznik) komentoval: "Já mám hrozně rád vodu. Divoká voda v Bosně a Hercegovině, možnost zajezdit si na raftu, to pro mě bylo nakonec tím rozhodujícím. Vím, jsou to mimofilmové důvody, ale i to někdy hraje roli." K samotné práci pak řekl: "Bylo léto, okurková sezóna, takže nějaké divoké historky asi byly třeba, ale celé natáčení probíhalo, aspoň pro mě, v neuvěřitelné pohodě. Nikomu se nic nestalo, tedy kromě Jirky Langmajera, což byla veliká smůla, ale jinak ani jedna zlomená noha! Pro všechny to bylo velice náročné natáčení: naše nezkušenost s vodou, krajina plná min, které tu zůstaly po válce, drsný kraj sám o sobě... Byla to docela pěkná výzva: plavat pod vodou, padat z vodopádu... A pro mě osobně zase jiná natáčecí technologie. Kamera na jednom raftu točí druhý raft, oba v pohybu..." A nejsilnějším zážitkem pro něj byla místní příroda: "To byla opravdu nádhera! Vím, že to bude znít jako fráze, ale tohle byl takový typ vody, u níž platí, že se k ní má člověk chovat pokorně. Stala se mi třeba situace, kdy jsem čtyřikrát opakoval dost náročný záběr, kdy raft padá ze dvoumetrové peřeje, nateče nám do něj voda, já skáču do vody, uplavu dvacet metrů a pak se jakoby zachytím nad vodopádem a po zádech do něj spadnu. Nebyl to samozřejmě vodopád, ale další dvoumetrová peřej, vodopád jsme pak točili jinde, ale i tak. Když takov záběr opakujete čtyřikrát a ještě se vám stane, že se napijete - a napijete se vždycky, i když máte zavřenou pustu, protože nos si ucpat nemůžete -, tak to už jsem měl skoro dojem, jestli se vůči té vodě nějak nerouhám. Najednou jsem měl k tomu živlu obrovskou úctu, najednou to pro mě bylo setkání mimo běžnou realitu a běžné vnímání světa."

Matt Damon (Edward Wilson) popsal práci s Robertem De Nirem coby režisérem: "Slýchal jsem o něm historky od lidí z výpravy. Když jsem točil Skrytou identitu, jeden z nich mi vyprávěl, že když naposledy dělal s De Nirem, tak se chodil dívat na sebemenší drobnosti. Když měl volný den, přišel k nim a zeptal se třeba: 'Máte tady to pouzdro na cigarety?' Chtěl si ho podržet, osahat a zjistit, jestli se mu zamlouvá. Pak řekl: 'Tak jo, to je dobrý.' A tak to bylo se vším. Každý detail je pro něj součástí výkonu. Když jsem měl mít na hlavě klobouk, přišel a sáhl si na něj. Co se klobouků týče, je naprostý puntíčkář. Občas si všiml statisty, řekl: 'moment, to je špatně' a šel mu upravit klobouk. Tyhle věci pro něj mají absolutní důležitost. S ničím není hned hotový... což je taky někdy i jeho nevýhoda."

Na adresu kritiky ohledně historických nepřesností Clive Owen (Walter Raleigh) řekl: "Mě fascinuje perspektiva, z níž se na onu dobu dívá režisér Shekhar Kapur. Je to rezonantní, radikální pohled, který samozřejmě nebude vyhovovat puristům, ale s tím se ani nedá počítat. Netočili jsme historický film ve smyslu učebnicové kapitoly. Když chcete vědět, jak to bylo doopravdy, podívejte se do knih nebo na internet. My vyprávíme barvitý příběh, který je zčásti přiznanou spekulací, ale jehož některé aspekty se docela dobře mohly odehrát."

Clive Owen (Smith) rozhodně nebyl proslulý díky akčním rolím. V době premiéry filmu komentoval, co jej k účasti přesvědčilo: "Abych řekl pravdu, když jsem se o něm prvně dozvěděl, respektive když mi nastínili nabídku, říkal jsem si, že to nebude nic pro mě. Ale pak jsem si přečetl scénář a viděl jsem sedmnáctiminutový animovaný storyboard, kterým Michael přesvědčil producenty, a zavolal jsem svému agentovi: 'To je divoký! Jestli to ten chlap zvládne natočit, mohlo by to být něco mimořádného.' A pak jsem se s ním seznámil. Sedm let snil o tom, že tenhle film natočí. Měl rozmyšlenou každou drobnost, každý úhel kamery. Byl jako papiňák. Kdyby ten film ze sebe nedostal, tak by kurva vybouchnul. Nakonec mě přesvědčil, že to zvládne natočit."