NIRO

Vzpomínal, že "jako kluk jsem miloval loutkové divadlo... atmosféru začínající sešeřením, gongem, pak se zvedla malovaná opona - a já byl do toho světa vtažen. Když jsem dostal svoji první loutku jako základ mého vlastního divadla, nesl jsem ji do domu jako svátost. Mým nejčastějším a často jediným divákem byla babička. Už tenkrát jsem si počínal velmi 'profesionálně', protože jsem od ní vybíral za každé představení korunu. Brzy mě místní ochotníci pozvali, abych mluvil Kašpárka, a protože jsem ještě neuměl pořádně číst, učil jsem se roli zpaměti."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. George Miller dal své hlasy těmto deseti snímkům: Kmotr II (1974), Bitva o Alžír (1966), Pinocchio (1940), Na Hromnice o den více (1933), M*A*S*H (1970), Chlapectví (2014), Vetřelec (1979), Parazit (2019), Grandhotel Budapešť (2014), Schindlerův seznam (1993).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Martin McDonagh dal své hlasy těmto deseti snímkům: Nebeské dny (1978), Otázka života a smrti (1946), Zapadákov (1973), Taxikář (1976), Kmotr (1972), Sedm samurajů (1954), Hodný, zlý a ošklivý (1966), Lovcova noc (1955), Občan Kane (1941), Divoká banda (1969).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Adam McKay dal své hlasy těmto deseti snímkům: Občan Kane (1941), Televizní společnost (2004), Kung-fu mela (2004), Dobrodružství (1960), Jednej správně (1980), Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975), Za zvuků hudby (1965), Rozchod Nadera a Simin (2011), Maléry pana Šikuly (1999), Modrý samet (1986).

Po její smrti napsal tehdejší novinář Jaroslav Sedláček pro měsíčník Cinema tento "dopis" (kráceno): "Milá paní Baarová, jako teď vidím před sebou ten okamžik, kdy jsem poprvé zůstal stát před dveřmi vašeho salcburského bytu a měl stisknout zvonek u štítku s vaším jménem. Bez obalu přiznávám, že se mi trémou třásl hlas z toho pro mě vskutku historického setkání: vždyť za chvíli stanu tváří v tvář ženě, která na jedné straně pracovala s Oldřichem Novým, Hugo Haasem, Vlastou Burianem, Martinem Fričem či Federicem Fellinim, ale na druhé straně se znala i s Josefem Goebbelsem a Adolfem Hitlerem. (...) A také nikdy nezapomenu, jak jste mi toto 'svaté přijímání' ve vteřině rozprášila na kousky, když jste na mě spustila bandurskou, kde jsem tak dlouho. Vymluvil jsem se tehdy na mlhu cestou, ale skutečnost byla taková, že jsem při tom brzkém vstávání doma v roztržitosti zapomněl tu obrovskou kytici k vašim 80. narozeninám a musel se pro ni třicet kilometrů vracet. Přijala jste ji s ledovou samozřejmostí. Až mě to zamrzelo. Ale série rozčarování nebrala konce. Ještě teď mě polévá studený pot, když si vzpomenu na okamžik, ve kterém jsem zjistil, že mi nefunguje diktafon. Stalo se mi to vůbec poprvé v životě! (...) Tenhle profesionální trapas se ovšem nakonec ukázal obrovskou výhodou, neboť moje pomalá ruka vám dal dostatečk času na přemýšlení a formulování odpovědí. A v tom okamžiku se začalo naše setkání lámat. Zapalovala jste si jednu cigaretu od druhé, abyste je po dvou třech šlucích zase chvatně típala do popelníku, a vyprávěla (...). Prožila jste víc než jeden život. A ačkoliv jsem to zprvu nemohl dobře pochopit, nakonec jsem se s vaší upřímnou touhou po smrti, která probleskovala z každé vaší druhé věty, vlastně ztotožnil. Od určité chvíle už jste neměla pro koho a pro co žít. Vzpomínky vám jen vháněly slzy do očí. Sama jste poznala, že už není návratu. K milované profesi ani do milované vlasti. Nevím, zda jste se skutečně něčím provinila. Ale i kdyby, tresty, které vás za to stihly, patřily k těm nejtěžším, protože jste přišla doslova o všechno. Zničila vás vaše krása. A politická naivita, která neviděla nic špatného na tom spolupracovat koncem 30. let s jednou z největších filmových společností Evropy - UFA. Kdybyste tehdy přijala tu ošidnou, ale ve výsledku bezpochyby jistější nabídku odejít do Hollywoodu... Nic se nedá vrátit. A vy sama jste to dobře věděla. Když jsme se tehdy na rušné salcburské ulici loučili, naprosto zřetelně jsem ve vašich očích četl: 'Pozdravujte Vltavu a Hradčany.' V tu chvíli jste mi strašně záviděla. Záviděla jste mi, že se vracím domů a vy ne. Když jsem se 28. října 2000 dočetl, že předchozího večera konečně Bůh vyslyšel vaše nejvroucnější přání, vzpomněl jsem si na ten úpěnlivý pohled znovu. Přiznám se vám, že jsem z toho nemohl usnout. Svědomí mi nedalo a já jsem nakonec na nábřeží k Vltavě přece jen zavítal, abych ten nevyřízený pozdrav se zpožděním doručil."

Dětsví neměl radostné: "Vyrůstal jsem ve velmi problematický rodině. Rozvody, alkohol... odjakživa jsem se cítil izolovanej a okolí mě mělo tak trochu za magora." Odtud tedy jeho cesta k pozdější profesi: "Moje dětství je zamčený pokoj s videem. Díval jsem se na filmy, jeden za druhým, povídal jsem si s postavama na obrazovce... To byl můj svět a jeho jediné dveře vedly právě na obrazovku, takže jsem odmalička netoužil po ničem jiném, než po filmu. Jelikož ale oba rodičové studovali elektrotechnickou průmyslovku, přihlásili mě na ni taky. A to byly nejhorší čtyři roky mého života. Neustále jsem dělal reparáty. Dodneška například nevím, kde má zásuvka fázi,m protože jsem odmítal přistoupit na to, že bych měl problémy s elektrikou řešit jinak, než pomocí Zlatých stránek. Navíc jsem pravidelně dostával dvojku z chování, protože jsem každý čtvrtek dopoledne scházel ve škole." Kam v tu dobu chodil? "Přece do kina na premiérové filmy. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se při své maturitě po dvou absolvovaných zkouškách omluvil předsedkyni poroty, šel do kina na premiéru Dvojčat s Arnoldem Schwarzeneggerem a pak se teprve vrátil a udělal maturitu z dalších dvou předmětů."

V první etapě svého pracovního života se vypracoval na velikou režisérskou hvězdu britského divadla, nicméně k pohyblivým obrázkům nikdy neměl daleko: "Já jsem s filmem vyrostl. Doslova. Jako teenager jsem byl častěji v kině než v divadle, má láska k jevišti vznikla až později, během mých studií v Cambridgi. Kdesi v koutku mysli jsem si ovšem už dlouho pohrával s myšlenkou zběhnout k filmu. Bohužel mi ale nabízeli stále jen kostýmní dramata - až přišel Steven Spielberg a nabídl mi scénář Americké krásy. A mně bylo jasné, že je to teď nebo jindy."

Po letech vzpomínal na první chvíli, kdy si uvědomil, že je slavný: "Můj portrét se tenkrát poprvé objevil na titulní stránce nějakého časopisu, asi Vanity Fair. Nakupoval jsem zrovna v supermarketu v Malibu všechno možné, když prodavač přinesl nové vydání časopisu se mnou na titulní stránce. Nemohl jsem odolat a musel jsem se koupit. Abych nevypadal jako blbec, dělal jsem před pokladní legraci ve stylu: 'Ten chlapík nevypadá špatně, co?' Smála se tehdy se mnou, ale v duchu si musela myslet strašné věci."

Režisér Joel Schumacher o něm po natáčení dramatu Čas zabíjet (1996) řekl že "Matthew je sexy, protože neví, že je sexy". Ten s tím souhlasil: "I já si myslím, že nejvíc sexy lidé jsou ti přirození. Kdo se o něco podobného křečovitě snaží a každou chvíli se prohlíží v zrcadle, je úplně mimo. Když jste přirození, spokojení sami se sebou a cítíte se dobře ve své kůži, jste pro druhé lidi nějakým způsobem prostě přitažliví. Nezáleží na tom, jaké máte tělo, kolik měříte nebo vážíte. V tom to vůbec není."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Frank Oz dal své hlasy těmto deseti snímkům: Občan Kane (1941), Dotek zla (1958), Sedm samurajů (1954), Město bohů (2002), Způsob zabíjení (2012), Eraserhead (1976), Annie Hallová (1977), Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994), Kmotr (1972), Zpívání v dešti (1951).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. John Landis dal své hlasy těmto deseti snímkům: King Kong (1933), Kmotr II (1974), It's a Gift (1934), Nahá pravda (1937), Jeho dívka Pátek (1939), Muž, který zastřelil Liberty Valance (1962), Zázrak v Morganově Potoce (1944), Krvavý trůn (1957), Pinocchio (1940), Psycho (1960).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Mike Leigh dal své hlasy těmto deseti snímkům: How a Mosquito Operates (1912), Příběh z Tokia (1953), Nikdo mě nemá rád (1959), Někdo to rád horké (1959), Evangelium sv. Matouše (1964), Lásky jedné plavovlásky (1965), Takový je můj život (1966), Barry Lyndon (1975), Písně z druhého patra (2000), Smrt pana Lazaresca (2005).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Atom Egoyan dal své hlasy těmto deseti snímkům: Závrať (1958), Občan Kane (1941), 2001: Vesmírná odysea (1968), Osm a půl (1963), Příběh z Tokia (1953), Žalozpěv stezky (1955), Barva granátového jablka (1969), Dobrá práce (1999), Persona (1963), Bez střechy a bez zákona (1985).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Luca Guadagnino dal své hlasy těmto deseti snímkům: Cesta po Itálii (1954), Německo v roce nula (1948), Europa '51 (1952), Poslední tango v Paříži (1972), Pod ochranou nebes (1990), Atalanta (1934), Korida lásky (1976), Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975), Samba Traoré (1992), Východ slunce (1927).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Peter Greenaway dal své hlasy těmto deseti snímkům: Loni v Marienbadu (1961), Osm a půl (1963), Občan Kane (1941), Sedmá pečeť (1957), Ivan Hrozný (1945), Krvavý trůn (1957), U konce s dechem (1960), Blade Runner (1982), Gladiátor (2000), Jules a Jim (1962).

Herec (a mimořádně bravurní komik) Jiří Sovák o něm na začátku devadesátých let řekl: "Největším svérázným géniem okamžiku je podle mého soudu Ivan Mládek. Má bezprostřední starty, jeho humor je humorem v tretrách. Bleskově startuje a hned usmrtí. Krátká trasa, krátký boj, třetí čtvrtou větou vás hravě pošle do provazů. Je to boxer. Mám pro něj slabost. Když ten kluk kdysi něco napsal, posílal mi to k posouzení, měl ke mně důvěru a věděl, že se budu určitě královsky bavit. Líbí se mi jeho bezprostřední postřehy, nečekané zkraty, v tom je obrovská síla. Třeba Sněhurka... Otázka do zrcadla: 'Kdo je nejkrásnější?' A zrcadlo odpovídá: 'No Sněhurka, ty držtičko!' To je humor, kterej nemůže vymyslet normální člověk, to chce absolutní originalitu. Té má v sobě Ivan více než dost. A je potřeba si vážit těchto pokladů. Ale stejně - kdysi jsem mu řekl, že bych rád nahlédl do jeho mozkových závitů!"

Herecký kolega Jiří Sovák vzpomínal: "Se Štěpánkem jsme točili takový protialkoholní film, agitku proti pití, a my si z filmování odskočili k Pinkasovům na pivo. Pak jsme se vrátili do ateliéru, tam hrál ještě Menšík. Dal se s námi do party a už se gruzíňákovalo. Točili jsme dál o tom, jak se nemá pít, a zvolna a lehounce jsme se namazávali a samozřejmě jsme po natáčení pokračovali dál. Já už míň, protože jsem si dal za povinnost střežit Štěpánka, visel jsem mu na rtech, poslouchal jsem, co říká, toužil jsem ho poznat se vším všudy. Skončili jsme v Mánesu, ve čtyři ráno nás vyhodili. Odjel jsem taxíkem, ale měl jsem výčitky, jak se dědek dostane přes most domů. Ráno v půl osmé pro mě přijeli filmaři, pro Štěpánka jsme jeli společně. Trnul jsem, jak bude vypadat. Byl jsem překvapen. Běhal po chodníku, vymydlený, oholený, už na nás čekal; oči mu sice trochu plavaly, ale hlaholil: 'Tak co, Jiříčku, jakpak ses vyspinkal?' Neexistovalo, že by flámoval a potom nešel dělat. Měl drezúru, byl tak vedenej - i kdyby měl padnout, na jeviště musel jít."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Karel Och dal své hlasy těmto deseti snímkům: Premiéra (1977), Podivné vyšetřování (1970), Marketa Lazarová (1967), Správce Sanšo (1954), Nadmuté město (1972), Divoká banda (1969), Večer kejklířů (1953), Východ slunce (1927), Holy Motors (2012), Obrazy starého sveta (1972).

Kamarád a častý herecký kolega Jiří Sovák v dobrém komentoval: "Strašlivě mě štve, když naříká na svůj žaludek a slibuje mi, že už nebude jíst. Kdyby byla nějaká spravedlnost, tak by musel vážit celý tři metráky. Já nejím nic a mám furt přes váhu a Bróďa se pořád cpe. Když jsem s ním a s Vláďou Menšíkem natáčel film Zítra vstanu a opařím se čajem, tak byli oba jako nutrie. Už ráno v maskérně baštili kuře. Lidi teprve vstávali a oni už zpucovali kuře. Pomlaskávali si při tom a já je odháněl jako hmyz. Jindy jsme zase točili exteriéry ve vojenském prostoru a bydleli jsme ve stanu, vedle něhož měli kuchaři postavený kotel. V dopoledních hodinách vařili. Tam jsem viděl na vlastní oči, jak Bróďa snědl dvacet deka konzumního špeku bez chleba! To jsem se rozčílil: 'A ještě mi něco říkej o nemocným žaludku! Kdybych to sežral já, tak umřu!' Ohrazoval se, že má jenom čtvrtinu žaludku. Ovšem, co on sní? Celý kachní prsa... V Olomouci jsem byl svědkem toho, jak vlezl do auta k vojákům a povídá jim mlsně takovým tím příjemným hláskem: 'Copak to tam vaříte? Co to bude, chlapci?' A kluci povídají: 'Teď je to, mistře, syrový maso, ale záhy to bude guláš!' Tak se Bróďa jal nakukovat pod poklice se slovy: 'Voni tě pomlouvaj, gulášku, ty prej seš tvrdej... To musíme zkusit, jestli o tobě nelžou.' Ochutnal a křičel: 'Vždyť je to znamenitý už teď!' a snědl toho snad čtvrt kila. Kluci na sebe koukali - maso mělo ještě krvavý prostředky! A Bróďovi nebylo nic!"

Herec Jiří Sovák vzpomínal: "Poznal jsem Friče a jeho milou paní dost dobře, byli jsme přátelé. Uměl především udělat pohodu, tvůrčí prostředí. Trvale herce zaměstnával, a přesto to všechno byla pohoda. Od první chvíle, kdy jsem přišel do ateliérů, bylo dobře. Ptal se, co mám v hlavě nového, protože jsem přes noc vždy vymýšlel legraci do scénáře. Tak jsem mu to vysypal a mohl jsem se spolehnout, že rozezná blbej nápad od dobrýho. Podle mě je tohle největší kumšt režiséra, to ostatní je na komediantech. Dál už musejí sami. Je škoda, když je to obráceně: přijdete-li s nápady a je jich moc, tak vás režisér nemá rád a příště už vás neobsadí. Přečuhujete. (...) Dal na mě... Ale režíroval mě i u oběda. Já se těšil na řízek, ale Frič mi hlásil: 'To si nedávej, víš, kolik řízků se v tom už smažilo? To je smrtelně jedovatý!' A objednal mi zadělávané dršťky, zatímco kolem nosili zlatavé řízky. Vždycky před jídlem jsem vzdychal: Copak asi budu dneska obědvat?"