NIRO

Jiří Sovák (Adamec) v knize "Smích léči aneb Neberte se tak vážně!" vzpomínal na památný natáčecí den (lehce kráceno): "V jedné z klíčových scén vyvádí Adamec býka z chléva, kleká si před něj a přesvědčuje syna, aby se zvířete nebál. A aby dodal svým slovům váhu, zahodí vodicí tyč a zůstane stát před býkem jen tak. Býk byl vybrán už dávno. Produkce volila dobře, vybrala snad nejstaršího v Evropě. Postával už několik dnů v chlévě opřený o zeď. Prali do něj hormonální injekce. (...) Chtěli ho uchovat až do natáčení při životě. (...) Líčím se v maskérně a vidím - býka už vedou. Venku sleduju, jak ho táhnou na železný tyči, v nozdře kroužek. Býk - ne oni. Říkám si: to je póza, aby to vypadalo děsivě. Trochu mě ovšem mátlo, že s ním kráčí jeho ošetřovatel a je celý vyděšený a zpocený. Hlaholím: 'To jste se nastydl, že máte tak propocenou košili?' A on povídá: 'Ale ne, pane Sovák. Oni nechtějí, abych vám to řekl, ale já s tím nechci mít nic společnýho. Tohle totiž není ten bejk, kterýho čekáte. Ten je mrtvej, předevčírem chcípl! Tohle je mladej tříletej bejk, kterej je určenej na porážku, protože má neplodný semeno. A je to takovej blbec, že vás musím upozornit, že jakmile naježí hřbet, tak tohle jézédé bude začínat od píky!' Býk funěl, oko krvavý, (...) zrozpačitěl jsem: 'No jo, ale co mám teď dělat?' - 'Hlavně dávejte pozor na to, aby neztratil tah v tlamě. Nesmíte tyč povolit, bejk musí vědět, že ho pořád držíte!' - 'To půjde jen těžko,' povídám, 'vždyť já podle scénáře musím tu tyč zahodit a ještě si před to hovado kleknout!' - 'Jéžišmarjá!' zděsil se chlápek, 'tak to už nevím, dál můj obor nesahá. Jestli ale tu tyč povolíte, bude už jen jediný východisko - rychle se střelit do ucha. Jak bejk neucejtí ten správnej tah, je zle a vy jste nebožtík!' Nádherná vyhlídka, hrozivé proroctví... ovšem nedalo se už nic dělat, schylovalo se k natáčení. Přemýšlel jsem o posledních věcech člověka a přitom jsem neustále chodil za býkem do chléva, abych se s ním nějak skamarádil. (...) Ptal jsem se, co nejraději žere. Šrot. Nosil jsem mu tedy šrot. Zavrtal do něho palici, chrastil řetězem, poulil oči a já mu teskně říkal: 'Neblbni, buď kamarád, ty seš bejk, já bejval taky bejk...' (...) Promyslel jsem všechno, co by se s takovýmhle kolosem opravdu mohlo stát. Zašel jsem za režisérem a kameramanem a povídám: 'Tak, mládenci, tentokrát režíruju já! Nadhledy, podhledy mě nezajímají, tadyhle si zapíchněte kameru, tudy já přivedu bejka, udělám s ním kolečko, tady bude stát syn - a tady si kleknu. Celou tu scénu odbudu v jednom záběru. Žádný střih, pauza, stop, znovu... Neexistuje!' Bočan přikývl: 'Má pravdu, bereme to všechno. Buď to bude dobrý pro film, nebo pro pojišťovnu.' Rozhlédl jsem se kolem a vidím - přijíždí sanitka. (...) Podíval jsem se na druhou stranu - a strnul: Odtud právě přijížděla posádka policajtů (...). Vyskákali, zaklekli za keře, v rukou samopaly. Uklidnil jsem se a povídám: 'A je to. Buď mě zabije bejk, nebo mě zastřelej ti volové.' (...) Dobře mi nebylo. Vyvedl jsem býka z chléva, vedu ho, kolečko jsem s ním udělal a filmovému synovi - hrál ho Ivan Vyskočil - povídám: 'No co? Co furt fňukáš? Co se furt bojíš...? Vždyť je jako beránek, ale nesmíš projevit strach. Nesmíš se toho bejka bát. Podívej se na mě: klidně tu tyč zahodím.' Udělal jsem to a klekl si. Koukám býkovi do ksichtu - byl zblblej. Nechápal, co se děje. Co si má myslet, když po takových ostražitostech má najednou tolik svobody. Ale přece zkusmo couvl. A to byla ta pravá chvíle, abych nohou dupl na vodicí tyč. Tím jsem mu trochu škubl tlamou, aby věděl, že té svobody zase nemá až tak moc. Zůstal poslušně stát. Scéna byla dokončena, býka odvedli, mě odnesli... Záběr s býkem se povedl. Kdybych žil na Západě, byl bych od té chvíle milionář - museli by mi zaplatit šílený peníze. Když jsme nějaký den nato natáčeli v Praze, dostali jsme zprávu, že 'můj bejk' hned druhej den dopoledne rozbil maštal a zabil dva koně."

Stella Zázvorková (paní Majerová) vyprávěla, že "v televizi opakovali seriál Arabela. Stála jsem na zastávce autobusu a byla mi strašná zima. A aniž bych si uvědomila že jsou tam další lidé, začala jsem si potichu nadávat: 'To je příšerné, ono to nepojede a nepojede...' A najednou se za mnou ozval dětský hlas: 'Že nejede autobus, to se rozčiluješ, ale že má taťka čtyři nohy, to ti nevadí!'"

Je známo, že se Harrison Ford (Indiana Jones) při natáčení zranil, což produkci poněkud zkomplikovalo život. Okolnosti, za nichž k tomu došlo, bývají popisovány různými způsoby. Sám herec to popsal v článku, který u příležitosti premiéry čtvrtého dílu série napsal pro britský časopis Empire: "Na Srí Lance mi při jízdě na slonovi vyhřezla ploténka. Slonovi totiž sedíte na velikých pohyblivých svalech a máte natažené a v kolenou tak divně ohnuté nohy... úplně vás to půlí vedví. V Londýně se mi nedařilo najít nikoho, kdo by mě byl ochotný léčit, protože se všichni báli žalob, kdyby se to nepovedlo, ale nakonec jsem si obstaral týmového lékaře Manchesteru United. Opravdu jsem dělal, co jsem mohl, abychom nemuseli zastavit natáčení. Každý týden jsem dostal injekci epiduralu abych mohl být další tři dny provozuschopný. Nakonec jsem bydlel v domě Erica Idlea, kousek od Abbey Road. Ložnice byla ve čtvrtém patře. Zazvonil mi budík, vyskočil jsem z postele a složila mě nesnesitelná bolest. Pětačtyřicet minut mi zabralo jen než jsem se vyškrábal zpátky na postel abych mohl počkat na záchranku. Museli mě přikšírovat na pojízdné lůžko s lahví oxidu dusného, snést nohama napřed z točitých schodů a odvézt do nemocnice v Manchesteru. Tam mě pak naložili do soukromého letadla Warner Bros. a letěl jsem domů. Podstoupil jsem operaci, využívající enzymy papáji, která byla do té doby provedená jenom sedmkrát - tím doktorem, kterého jsem našel. O pár let později se ten postup přestal provádět, protože méně kvalifikovaní lékaři dělali z lidí paraplegiky. V mém případě ale byla stoprocentně úspěšná a velmi rychle jsem znovu stál na nohou. Dostat se znovu do formy byl boj, ale zhruba za měsíc jsem byl znovu na place."

Harrison Ford (Indiana Jones) u příležitosti premiéry čtvrtého dílu série napsal pro britský časopis Empire článek, v němž vzpomínal na své začátky v roli. Několik úryvků:
- "Poprvé jsem slyšel, že George a Steven připravují společný film, někdy během natáčení Impérium vrací úder. Věděl jsem jen, že to má být dobrodružná záležitost a že v ní bude hrát Tom Selleck. Když se ukázalo, že nebude moct, George mi zavolal a řekl: 'Posílám ti jeden scénář, přečti si ho.' Okamžitě se mi zalíbil a brzy jsem jel ke Stevenovi domů abychom o něm popovídali - a taky o té postavě. Nikdy předtím jsme se nepotkali, ale hned jsme si padli do noty a udělal mi nabídku ještě předtím, než ta schůzka skončila."
- "Indiana Jones byl už od samotného počátku pojatý jako začátek série. Když jsme točili Star Wars, neměl jsem ve smlouvě závazek k pokračování. Přistupoval jsem ke každému dílu jednotlivě. Ale u Indiany jsem tu dlouhodobou smlouvu podepsal, protože jsem v postavě cítil skutečný potenciál. Han Solo byl taky zábavná postava, ale v podstatě jen plnil určitou funkci - zábavného rošťáka. Bavilo mě to, ale chtěl jsem něco víc a tady jsem to našel."
- "Vždycky jsem Indianu považoval v první řadě za akademika. Připadalo mi správné, že když se ocitne v těch nebezpečných situacích, vždycky by mu měly přerůstat přes hlavu, mělo by se zdát, že na tohle prostě nemá. I tím se pro mě hezky odlišoval od Hana Sola. Ale zároveň jsem chtěl, aby z něj bylo cítit i určité 'vzrušení z lovu' - možná navzdory sobě samotnému."
- "Neměl jsem na přípravu moc času. Definitivně jsem byl obsazený teprve šest týdnů před začátkem natáčení. Ale snažil jsem se nabrat něco vědomostí o období, ve kterém se film odehrává. Hlavně mě zajímalo, co tehdy zkoumali opravdoví archeologové. A taky jsem se dozvěděl trochu víc o Arše úmluvy. Kromě toho jsem se potřeboval naučit s bičem - prostě jsem se asi dva týdny rozsekával na sračku dokud jsem nepřišel na kloub tomu načasování. Němel jsem čas jakkoli ovlivnit ten kostým, který je vlastně dost bizarní, když se nad ním zamyslíte: ten chlap nosí koženou bundu v obecně dost teplých končinách. Ale řekl jsem si, že když už má bič, může mít i bundu, protože to stejně, kurva, nedává smysl."

Režisér Jiří Menzel k úspěchu filmu v prostředí komunistického organizačního labyrintu napsal: "Existoval plán, kolik filmů se musí vyrobit ročně a kolik se za ně má utratit. Tvůrci byli vedeni k hospodárnosti výroby, ale ne ke kvalitě filmů. Někteří kolegové pochopili správně, že se od nich nechce, aby film byl dobrý, ale aby se při jeho tvorbě plnil a překračoval plán výroby. Za ušetřený čas, ušetřené peníze a ušetřenou filmovou surovinu se rozdávaly prémie, a tak se u nás filmy vyráběly jako cvičky. Za nějaký čas si filmoví papaláši povšimli, že se na české filmy nějak málo chodí, a aby povzbudili tvůrce k respektu k náštěvnosti českých filmů, odvodili soustavu prémií od tohoto ukazatele. Pokud film překročil počet sto tisíc diváků, vyplácela se podle nějakých tabulek prémie režisérovi a ostatním tvůrcům. Ta se s každým padesátitisícím divákem navíc zvyšovala. Problém ředitelům nastal, když Vesnička získala skoro čtyři a půl milionu diváků. Podle těch tabulek by nám měli vyplatit tolik, že by nic nezbylo na další filmy. Rozhodli se moudře. Nedali nám nic."

Jiří Menzel v knize "Rozmarná léta" vzpomínal, že "problém byl najít hezkou vesničku. Kvůli penězům a dojíždění jsme nechtěli točit daleko od Prahy, a tak jsme ji objížděli kolem dokola v čím dál tím větších kruzích a marně hledali použitelnou vesnici. Na rozdíl od Moravy nebo jižních Čech bylo okolí Prahy zdevastované. Všechno veřejné, co patřilo obcím, bylo zanedbané. Všude kopřivy, zarostlé příkopy, neudržované silnice, rozpadlá stavení, veřejné přístavby, narychlo postavené krabice pro samoobsluhy, čekárny na autobus, všechno strašně ošklivé. Jen tu a tam byly soukromé vily jak ze škatulky, ale o to víc byl ten obecní bordel vidět. Nakonec jsme Otíkovu vesničku našli až šedesát kilometrů od Prahy, v Křečovicích, rodné vísce Josefa Suka. Patřila do sedlčanské oblasti, kde měl za války vojenský prostor wehrmacht. V podstatě ta vesnička vypadala jako normální česká vesnice, nebyla moc hezká, ale ani ne zas moc zplundrovaná. Museli jsme jen udělat malé úpravy, dvorek pod hřbitovní zdí a podobně."

Na téma střetu pistolnické iluze se skutečnosti Clint Eastwood (William Munny) řekl: "Munny není skvělý v zacházení s puškou. Je OK, ale není to žádný prvotřídní střelec. To není western, kde hrdina sestřeluje klobouky lidem z hlavy, popřípadě se strefuje do letícího ptáka. Je to spíš skutečný život, kde nic není dokonalé. Ti chlapi jsou zabijáci jen proto, že to dělali předtím, ne proto, že mají lepší mušku než kdokoli jiný. Všichni ti vrazi, kteří se stali legendami, byli skutečně jen chlapi, kteří stříleli lidi zezadu. Ne aby stáli tváří v tvář nepříteli uprostřed ulice, jak to dělávali ve starých westernech. Ne, prostě stříleli lidi zezadu."

Jiří Sovák (Mikota) vzpomínal, že "pro jezdecké scény mi připravili dvojníka, nějakého zubaře, amatérského jezdce. (..) Ten kousek před kameru vždycky nějak popojedu, říkal jsem si. To, co umím, mi stačí. Ovšem od vojny už uplynulo mnoho let a já po celou tu dobu, žel, na koni neseděl." Před samotným natáčením ovšem narazila kosa na kámen: "Trenér mi povídá: 'Pane Sováku, pojďte si zkusit toho vašeho koně. Váš dvojník si včera přerazil obratel. Spadl ve stáji z koně rovnou na hrábě!' Nic jiného nezbývalo, točit se muselo a já tedy, bez zvláštních kurzů a cvičení, jezdil sám. Na koních. Ne na jednom, na dvou. Na ostrá natáčení v jiných exteriérech vybraného koně nepřeváželi kvůli prodražení. Musel tedy zaskakovat jiný, který mu byl podobný. Jmenoval se Brus a byl to blbec, koňský blbec. (...) Řekli mi: 'Tak si ho projeďte, abyste věděl jak a co, protože zítra začínáme.' (...) Než jsem vyrazil, povídá mi šéf stáje odborně: 'Dejte pozor, zahazuje levou přední!' Dělal jsem machra a povídám: 'To je dobrý.' Nevěděl jsem ovšem, do čeho jdu. Kůň vyrazil normálně, dal se do klusu, rozběhl se - a v tom si to rozmyslel, změnil nohu. Tam nahoře, na koni, se to projeví nevídaným škubancem. Nějak jsem to tenkrát zvládl, zkoušel jsem trap a zastavit, klus a zastavit... Jakmile jsem nabyl trochu jistoty, rozpálil jsem koně přes louku. Samozřejmě že on, potvora, přehodil v největším trapu rytmus. Změnil krok. Zůstal jsem mu viset pod nosem jako nudle. Sjel jsem po jeho krku, naštěstí ho měl dost dlouhý, ušlajfoval jsem to. Brus bral všechno stoicky, klidně se mnou odkráčel do své stáje. Teprve tam jsem se pustil, ovšem padl jsem rovnou do kobylinců. Od té doby jsem tvrdil, že mám 'zbrusa' nové zkušenosti."

Roztržené obočí Machatého (Oldřich Kaiser) bylo vyrobeno z plastu, gumy a želatiny. Hans Assman, který mu jej coby doktor Blaschke měl sešívat, se ovšem obával, aby náhodou kolegovi neublížil a nepropíchnul mu s maskou i obočí skutečné. Uvažovalo se, že by jej v detailních záběrech zastoupil umělecký maskér Zdeněk Klika, ten měl ale oproti Assmanovi příliš štíhlé prsty. Situaci vyřešila náhoda, protože natáčení právě navštívil kamarád Ondřeje Vetchého (František Sláma), skutečný lékař. Nikomu nevadilo, že není chirurg, nýbrž gynekolog...

Pytle s pískem, z nichž je na letišti vytvořeno mnoho ochranných valů, byly autentické. Žádná "filmová kašírka", nýbrž zhruba pět tisíc pytlů se skutečným pískem, s jejichž poctivým ručním plněním štábu vypomohli i občané Hradčan. Svým způsobem to odpovídalo časům, kdy podobné pytle na plážích plnili angličtí civilisté.

Filmové letiště Fowlmere mělo dle architekta Jana Vlasáka původně vzniknout na záložním letišti Kámen u Pacova: "Líbila se nám zdejší krajina, která svým charakterem trochu připomínala Anglii. Lákavé bylo i to, že v Pacově skoro nic nestálo, takže bychom tam všechno vybudovali přesně podle našich představ." Ale po návštěvě bývalého vojenského prostoru v Hradčanech, nedaleko Mimoně, musel architekt situaci přehodnotit: "Rozbořené baráky, které tam zůstaly po sovětských jednotkách, mi pomohly určit rozmístění budov i správnou velikost letiště. Na Hradčanech vládla navíc úplně jiná atmosféra: bylo cítit, že tady se piloti opravdu připravovali k boji. Zvuk vojenských stíhaček jako by tu pořád ještě visel ve vzduchu." Krajina v těchto končinách ovšem ploché Anglii příliš neodpovídala. Když se nad tím zahraniční koproducenti pozastavovali, Jan Svěrák jim rozverně nabulíkoval, že jde o umělecký záměr - že kopce představují ňadra ženy, která se postaví mezi přátelství dvou mužů.

"Typický anglický domek," v němž žije Suzan (Tara Fitzgerald), se podařilo nalézt po rozsáhlém pátrání, do něhož se zapojili i diváci České televize. Ve skutečnosti dříve patřil baronu Rotschildovi, který v něm prý ovšem nikdy ani nepřespal.

Podobně jako při psaní Pelíšků (1999), i tentokrát si Petr Jarchovský vzpomněl na svého dědečka. Zatímco dříve posloužil coby částečná předloha postavy, ztvárněné Jiřím Kodetem, tentokrát scenárista využil jeho vzpomínek pro vytvoření německého úředníka Kepkeho (Martin Huba). Pro měsíčník Cinema tehdy napsal: "Můj dědeček prožil válku v německém lágru. Když byl v devětatřicátém roce na udání zatčen a ocitl se v německé věznici, plivl mu německý oficír do tváře a řekl mu, že jsou mu milejší tři němečtí vrazi než jeden politický vězeň z Československa a že si může být jist, že věznění nepřežije. Léta měl dědeček na dveřích samotky napsáno: Návrat nežádoucí. Těžko si lze představit, co mu běželo každou noc hlavou. Oficír, jistý Krauze, byl typ starého pruského soldáta, který těžce nese Versailleskou smlouvu a úpěnlivě věří v konečné vítězství Německa. Když mu na frontě v Africe zabili prvního syna, nechal nastoupit celý lágr a vzdávat dlouhé hodiny čest padlému hrdinovi. Když mu po čase zabili v Rusku syna druhého, nebylo po zdrceném otci náhle ve věznici ani vidu, ani slechu. Když však, v závěru váílky, padl, zastřelen na útěku, i mladičký třetí syn, nevydržel i tento kalený nacista drtivost tragédie, která mu nejprve vygumovala mozek a pak i rodinu, vzala za své a on, zoufalý, obcházel cely právě s přeživšími politickými vězni z okupované Evropy, omlouval se jim a oplakával své mrtvé syny. Voják, oficír zmizel a zbyl pouze osamělý otec, otec, který přišel doslova o vše. Když dědeček vzpomínal na léta strávená v německých kriminálech, a že na ně nerad vzpomínal, zmiňoval nejčastěji tento příběh, mnohem častěji než líčení útrap a hrůz, které musel od Němců vytrpět. Možá proto, že je o proměně, o uvědomění si absurdity války, o přiznání viny, o pokání."

Režisér Jan Hřebejk později napsal několik poznámek k hudební složce filmu:
- "Chtěl jsem autentickou dobovou písničku, a protože Aleš měl ještě z dob studií nějaké noty předválečných německých pisní, přinesl jednu skladbu a u klavíru mi ji přehrál. Byla to píseň o gorile, která má vilu v Zoo - německý hit třicátých let. Hrozně jsem se tomu smál, protože to mělo přesně ten bezdůvodný optimismus, který kontrastuje s dobou. Písnička nás nadchla, ale nevěděli jsme, jestli existuje její nahrávka. Pak přivezl Aleš ze Švýcarska výběr songů, které nahrál Max Raabe - takový německý Ondřej Havelka - se svou kapelou. Tam Gorila byla a zněla úžasně. Báli jsme se, že nám stejně zůstane kvůli autorským právům nedostupná, ale světoobčan Březina se naštěstí s Raabem během koncertu v Basileji osobně domluvil."
- "Rád bych se zmínil o Mikuláši Bělíkovi, což je zvláštní člověk, archeolog a muzikant, který nám hrál na skleničky. Mám pro podobné instrumenty slabost, v jedné mé inscenaci se hraje například na pilu, ale musím přiznat, že skleničky jsme trochu okopčili. Přečetl jsem si totiž, že je používali v Přeletu nad kukaččím hnízdem a napadlo mě, že to vyzkoušíme. Myslím, že ve filmu fungují, nederou se kupředu a znějí jako zvláštně naříkající lidský hlas."
- "Distributor filmu Petr Zenkl, který vím, že mám rád nwyorskou kapelu Klezmatics, mi půjčil album, které nahráli s izraelskou zpěvačkou Chavou Albersteinovou. Chava zhudebnila verše nejvýznamějších židovských básníků dvacátého století a bylo to něco úžasného. Jedna písnička mě obzvlášť nadchla, a když jsem si ji nechal přeložit, zjistil jsem, že je to takový sen o volnosti a návratu Izraele. Byla to ta průzračná jednoduchost, která člověka zasáhne stejně, jako třeba nejlepší věci od Seiferta nebo Nezvala. Šťastná chvíle přišla a Klezmatics s Chavou Albersteinovou koncertovali v Praze. Pochopitelně jsme tam nechyběli a Chava slíbila, že to pro nás nahraje znovu. Dohodnutý termín natáčení v Praze ale zkrachoval, takže to nakonec natočila v Izraeli jen s kytarou, což možná vyznělo ještě lépe."

Ve Francii (kde byl film přijat úspěšně) použil překladatel ve scéně, kde dr. Skružný (Rudolf Hrušínský) recituje úryvek z "Máje", báseň Charlese Baudelaira.

Na komentář, že jde o další typicky americký příběh, vyprávěný Evropanem, britský režisér Sam Mendes reagoval: "Tak typicky americký zase není. Je univerzální. Ale chápu, co máte na mysli. Je pravda, že nejzajímavější fimy o Americe natočili neameričané. Mám na mysli především filmy jako jsou Schlesingerův Půlnoční kovboj, Truman Show Petera Weira, Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana anebo Paříž, Texas Wima Wenderse. Kdo přichází z ciziny, vnímá zemi jinýma očima a má pro kulturní zvláštnosti mnohem větší cit než lidé, kteří tam vyrostli. Což ostatně platí úplně stejně i naopak. James Ivory natočil některé z nejlepších filmů o mentalitě Britů a přitom pochází z Kalifornie: Soumrak dne natočil Američan, produkoval Ind, napsal Japonec a přesto je to dokonalý portrét anglosaské třídní společnosti."

Zkušený divadelník, ale filmově debutující režisér Sam Mendes se na práci s neznámým médiem pečlivě přpiravil: "Rozkreslil jsem si celý film, od začátku do konce, ve storyboardech. Stále znovu se tu totiž objevuje motiv, sledující lidi, kteří jsou uzavřeni za dveřmi, okny a fasádami. Americá krása je film o zajetí a o útěku z něj. Proto tolik záběrů, které nahlížejí zvenku do interiérů. Pohyby kamery jsou záměrně velmi střídmé - nejsem přítelem šílených jízd steadicamu. Chtěl jsem natočit klidné, koncentrované obrazy, které diváka neodvádějí od obsahu."

Matthew McConaughey (Jake Brigance) zmínil, že právě kvůli tomuto filmu poprvé poznal i méně příjemnou stránku slávy: "V pátek odpoledne, kdy měl film premiéru, jsem šel po Broadwayi mezi tisíci lidmi a nikdo si mě ani nevšimnul. V pondělí odpoledne jsem šel stejnou cestou a 990 lidí z té tisícovky se na mě dívalo. Nejdřív jsem se ve výlohách pořád kontroloval, jestli nejsem nějak umazaný nebo jestli nemám rozepnutý poklopec, ale nakonec mi došlo, že jsem se stal přes víkend skutečně slavným chlapíkem. 'To není tvůj dětský sen, to se skutečně děje,' říkal jsem si tehdy. Nejdřív to byl omračující pocit, ale za chvilku mi to už lezlo na nervy."

Matthew McConaughey (Ed Pekurny) odpověděl na otázku, zda se díky tomuto filmu nějak změnil jeho pohled na televizi a ostatní média: "Řeknu vám, co se změnilo - změnil se můj pohled na mě a na ostatní slavné lidi. Myslím, že ten film nás hodně zlidšťuje a mnohé vysvětluje. Z jeho první pracovní projekce jsem šel po Times Square, kde visel obří reklamní poutač s Whitney Houston a Mariah Carey. V mnohonásobně nadživotní velikosti. 'Teda, ty už nevěděj co by,' byla moje první přirozená reakce a pak jsem si najednou všimnul, že o kousek dál visím i já. Sice o hodně menší, ale taky nadživotní. Došlo mi, že to není marnivost, ale součást naší práce. Sláva a všechen ten mediální humbuk kolem je prostě součást našeho povolání. Jsme v tom nevinně."

Režisér Jan Hřebejk několik let po vzniku filmu vzpomínal na genezi jeho názvu: "Knížka Petra Šabacha se jmenuje Hovno hoří. Nechci říkat, že to je úplně nejlepší název pro potenciální štědrovečerní komedii, ale - po pravdě - cítili jsme, že titul, který obstál u knihy, film neunese. I když varianta, že by na sebe diváci pokřikovali: 'Už jsi viděl Hovno?' nebo 'Půjdem na Hovno?' nás docela bavila. Velkým zastáncem tohoto titulu byl kameraman Honza Malíř, který říkal, že stejně nic lepšího nevymyslíme. Zásadní slovo měl ale Petr Borovan z České televize, který nám vysvětlil, že vzhledem k tématu budou chtít film zařadit do vánočního týdne a na veřejnoprávní televizi (zatím) prostě nejde, aby se něco v osm večer na ČT1 jmenovalo Hovno hoří. (...) V další fázi jsme film nazvali Hospodské historky. Hospodská historka je totiž svou délkou, mírou tragikomiky a stylizace základem velké české literatury. Z Hospodských historek jsme odvodili název Pub fiction, jelikož člověk většinou začíná nějakými parodiemi známých titulů a když je blbej, tak u nich i skončí. Pub fiction se nikomu nelíbilo, ale přesto tohle slovní spojení nějakou dobu vězelo na první straně scénáře. A pak přišel Petr Jarchovský se Spolkem pohodlí. Jeho teta Jindřiška (...) byla totiž členkou takhle pojmenované hospodské sebeobranné party výtvarníků a recesistů z přelomu 60. a 70. let, v níž se ukovala spousta znamenitých hospodských historek. Jenže tuhle legendu spojenou s názvem by bylo potřeba každému individuálně vyložit, což pochopitelně není možné. Přesto i Spolek pohodlí figuroval na scénáři poměrně dlouho. A když už se všechno konečně začalo blížit realizaci, přišel producent Ondřej Trojan s názvem Pelíšky a prohlašoval, že ten film přece je o takových našich domovech a doupátkách. Já nebyl ani pro ani proti, jelikož jsem v té fázi řešil jiné věci, a tak jsme nechali Pelíšky dokonce natisknout na trička, do kterých byl oblečen štáb během natáčení. Jenže Jarchovský s tím šel za Šabachem a vydavatelem Láďou Horáčkem a ti nevěřili vlastním uším: 'Je to blbý a takový teploušský,' říkali. Uklidnili jsme je, že je to jen pracovní verze, a pokračovali v natáčení. (...) A jak už to tak bývá, u sebeblbějšího titulu se někdy stane, že si ho lidi zamilujou. (...) Náš film navíc titul zpětně ovlivnil, takže dneska ten název snad nevadí ani Horáčkovi se Šabachem."