NIRO

Jiří Sovák (Červenka) vzpomínal, že "Martin Frič mě angažoval do role vojáka, který vystoupí v jednom z obrazů z řady a řekne: 'hovno!' Předtím mi řekl: 'Vybral jsem si tě právě kvůli tomu. Nikdo z českých herců totiž neumí říct hovno tak, aby to nebylo sprostý.'"

Jiří Sovák vzpomínal (těžko říct, nakolik v žertu), jak se zrodil pověstný přiškrcený hlásek, který Jiřina Bohdalová propůjčovala Křemílkovi a Vochomůrkovi: "Byl jsem u toho. Točili jsme spolu film Přísně tajné premiéry. Na jedné scéně jsme se nemohli dohodnout. A protože jsme oba vzteklouni, pro ránu nejdeme daleko. Byli jsme spolu někde v roští, Jiřina mi vrazila facku, já ji za odměnu trochu přiškrtil. Frič na nás volal, co je s námi. A ona tím přiškrceným srandovním hláskem volala: 'Macu, my si tady s Jirkou něco vysvětlujeme!' Ta úžasná kombinace něžňoučkého dětského hlásku s hrubým násilím vyzněla nakonec příznivě pro celou československou kulturu. Jiřina si tu mutaci výborně osvojila a výsledek z namluvených pohádek znáte. Ovšem autorem jsem já a k autorství se hrdě hlásím!"

Jiří Sovák (Alois Randa) pro Slávku Kopeckou vzpomínal, že "když točím se zvířetem, vždycky si dám práci a věnuju se mu - aby si na mě zvyklo, aby slyšelo můj hlas, aby pak šla práce líp od ruky. Tak jsem chtěl taky kontaktovat Bohouše. Mám psy rád, ale Bohouše ne. Bohouš byl prase převlečené za bernardna. Z mordy mu trvale splývaly sliny. Závoje slin. Záclony. Museli jsme přerušovat natáčení, utírat mu tlamu - neuvěřitelné: pes přitom nijak neubejval. Kde se ten materiál v něm bral, to je u Boha. Říkal jsem mu: 'Bohoušku, já jsem ten pán, co ti bude nosit papáníčko. Bóžo, Bohoušku, podívej se na mě!' Bohouš tupě zíral, kam chtěl on, tak jsem ho popadl za ucho a točil ho k sobě. Zmohl se na blafnutí 'heeh!' a frkl mi snad třičtvrtěkilovou slinu přes prsa. Stál jsem jako ošerpovanej diplomat, musel jsem se převlíkat, majitel se smál a povídá: 'Vy se chcete kamarádit s Bohouškem? To se vám ale nikdy nemůže podařit. Víte, na co myslí? Myslí jen a jen na žrádlo!' Povídám: 'Proč mu tedy nedáte nažrat?' A on se smál: 'To bych dopadl! Víte, co by sežral, než by měl dost? Dvanáct kilo masa!' Navrhl jsem: 'Bohouši, ty máš lakomýho pána, pojď, půjdeme se projít!' Myslel jsem si, že se to zvíře v pohybu uvolní, bude hravé, skamarádíme se. Tak jsem ho vedl a říkám mu: 'Hele, tady je kuchyň, tady je ložnice...' A on jen čuměl a jeho oči říkaly: 'Tady jsem nežral, tady by se žralo, tady bych si dal!' Přestal jsem se o něj zajímat. Tři dny jsme pak točili, já nosil jídlo. Menšík jedl, Bohouš žral. Čtvrtej den koukám - Bohouše právě zvedali na křeslo, protože sám nevyskočil. Čtyři ho tam rvali. A Bohoušek funěl. Povídám Menšíkovi: 'Schválně, Laďo, zkusíme si, jestli ten blbec aspoň rozezná, kdo mu jídlo nosí a kdo s ním jí. Já vejdu a až budu u něj, vejdeš ty. Jestli ten blbec bude aspoň reagovat, jestli nás rozliší.' Bohouš seděl, a jak jsem vešel, zrychlil dech. Funěl jako lokomotiva. IQ vyletělo: viděl žrádlo. V tom vešel Menšík. Bohouš zle zavrčel. IQ měl, tím vrčením sděloval: 'Nevidím tě rád, hochu, kdybys tu nebyl, sežral bych to všechno sám!'"

Režisér Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" komentoval období, v němž film vzniknul a co jím vlastně chtěl říct k systému, který v zemi panoval: "Tvrdý bolševický režim, který panoval v padesátých letech, jsem prožil jako pionýr a pak jako svazák. Jak jsem si pamatoval, byl pro tu dobu charakteristický schizofrenní stav mysli většiny občanů, kteří museli jinak myslet a jinak mluvit. Vyrostl jsem v ní a myslel jsem si, že to tak asi musí být. S odstupem dvaceti let se mi režim jevil jen jako doba směšná - v pitomých zákazech, v nesmyslné a zbytečné krutosti. A řekl jsem si: pojďme si raději z těch padesátých let udělat legraci, jako z něčeho, co bylo a co se už nemůže opakovat. Znamenalo to zachovat úhel pohledu pana Hrabala, jeho ironii a zvlátní druh laskavosti k surovcům, poučenější a účinnější. Ne vyprávět o kruté době vážně, ale popisovat ji s nevinným úsměvem, který krutost lépe obnažuje. Atmosféra v Československu byla v té chvíli taková, že jsem si po sovětské invazi ještě několik měsíců snad ani neuměl představit, že by se mohly opakovat stejné chyby nebo že by snad náš film chtěli zakázat. Dokonce jsem si myslel - tak jsem byl hloupej -, že film bude správně pochopen jako varování před hloupostmi padesátých let, kdy všichni komunisti byli ještě mladí, horliví, zbrklí bezohlední a blbí; že tohle připomenutí padesátých let může mít i pro bolševika užitek. Věřil jsem, že komunisti přiznali svoje chyby a že se z nich poučili. Byl to můj omyl. Bolševici byli a chtěli zůstat stejně blbý. Myslím, že to je Fučíkův výrok: 'My komunisti jsme ukuti ze zvláštní hmoty.' - Rudolf Hrušínský k tomu dodával: 'A já vím z který!'"

Zatímco při práci na scénáři předchozí adaptace předlohy Bohumila Hrabala, Ostře sledovaných vlacích (1966) prý Jiřímu Menzelovi "pro dramatizaci stačilo přeházet jednotlivé situace, ale tady se musel najít jiný klíč, protože povídky v předloze byly dost nesourodé, spojovalo je jen prostředí a některé postavy." Věděl, že musí nalézt nit, na kterou pak jednotlivé postavy a jejich příběhy navlékne jako korálky. Nakonec nalezl klíč v politickém vtipu z padesátých let, v němž se po politickém školení v továrně přednášející zeptá, zda mají dělníci nějaké dotazy. Jeden vstane řekne: "To je hezký, že máme socialismus a budeme mít komunismus, ale kde je máslo, kde je maso a kde je chleba?" Přednášející zaskočeně odpoví, že o tom bude mluvit příště. Když proběhne následující školení a opět přijde na dotazy, jiný dělník řekne: "To je hezký, že máme socialismus a budeme mít komunismus, ale kde je máslo, kde je maso, kde je chleba a hlavně: kde je ten dělník, co se na to ptal posledně?"

Jednou z mnoha rozverných kratochvílí, kterými se štáb udržoval v dobré náladě, byla soutěž o to, kdo vymyslí nejlepší verš, v němž by nějakým způsobem figuroval kašpárek. Dle Jiřího Menzela tak vznikla "řada bizarních, většinou neslušných a nereprodukovatelných veršů, jako třeba 'Jak se Kašpar Mařce dvořil, dokud se mu neztopořil' nebo 'Jak Kašpárek v Ruzyni zatoužil i po tchyni.' (...) Ty nemravné verše si Jitka Zelenohorská zapisovala do malého sešitku a maminka jí ho našla."

Jiří Menzel v kontextu se vznikem tohoto filmu složil poklonu svému mentorovi: "Říká se, že slušný člověk ctí svoje rodiče má ctít i své učitele. Ale i bez ohledu na tuto povinnost se cítím po celý život zavázán Otakaru Vávrovi za to, co díky němu umím. Když jsem byl postaven před své první velké úkoly - převést na plátno Hrabala a pak Vančuru -, věděl jsem, jak na to, díky Vávrovi. Jestliže mi v Americe nechtěli věřit, že Ostře sledované vlaky jsou můj první celovečerní film, bylo to proto, že Otakar Vávra nás připravil pro profesionální práci tak, že jsem hned při debutu věděl všechno, co bych jinak musel poznávat a získávat zkušenostmi několik let."

Mezi odbornými konzultanty filmu byl i legendární Thomas Keller, dlouhodobě považovaný za jednoho z nejlepších šéfkuchařů světa. V kontextu s dějem filmu je půvabné, že Keller je - kromě úžasné řemeslné zručnosti a proslulého perfekcionismu - proslulý mimo jiné i tím, že často používá novátorské postupy pro vytváření rafinovaných pokrmů, které v hostovi podprahově vyvolají vzpomínky na něco důvěrně známého. Pro vskutku vymazlenou verzi titulního pokrmu, kterou v závěrečné pasáži připravuje Rémy (Patton Oswalt), Keller zkombinoval tradiční provensálský recept na ratatouille s tureckou kuchyní inspirovaným "konfitem byaldi". Podle tohoto  "oficiálního" receptu, který Pixar s Kellerem zveřejnili, si jej můžete připravit i doma... máte-li ovšem odvahu pustit se do pořádné piplačky. Nejprve si samozřejmě připravte všechny PŘÍSADY:
- Zelenina: 1 cuketka, 1 japonský lilek, 1 žlutá tykev, všechny do 150 gramů, nakrájené na tenoučká, méně než dvoumilimetrová kolečka. 4 oválná rajčata, nakrájená stejným způsobem. 1/2 lžičky nasekaného česneku, 2 lžíce olivového oleje, 1/8 lžičky lístků tymiánu, košer sůl, čerstvě mletý pepř.
- Piperáda: 1/2 červené, 1/2 žluté a 1/2 oranžové papriky, všechny zbavené semínek, 2 lžíce extra panenského olivového oleje, 1 lžička jemně nasekaného česneku, 110 g jemně nasekané cibule, 3 rajčata o celkové váze přibližně 350 g, oloupaná, zbavená semínek a jemně nasekaná (šťávu uchovejte), 1 snítka tymiánu, 1 petrželová nať, 1/2 bobkového listu, košer sůl.
- Zálivka: 1 lžíce panenského olivového oleje, 1 lžíce balsamikového octa, hrst čerstvých bylinek (kerblík, tymián, květy tymiánu, košer sůl, čerstvě mletý černý pepř). Máte? Tak teď směle do toho a následujte tento POSTUP:
- Předehřejte troubu na 230 stupňů. Půlky paprik naskládejte řezem dolů na alobalem vyložený plech. Pečte asi patnáct minut, dokud se neuvolní slupky. Nechte vychladnout, oloupejte a jemně nasekejte.
- Do středně veliké pánve či kastrolu nalijte olej a nasypte česnek a cibuli. Na mírném ohni nechte asi 8 minut změknout, ale ne zhnědnout. Přidejte rajčata a rajčatovou šťávu, tymián, petržel a bobkový list. Zvolna duste asi 10 minut doměkka - mělo by zůstat jen malé množství tekutiny a směs by neměla hnědnout. Přidejte papriky a povařte je až změknou. Podle chuti osolte a vyjměte bylinky. Směs rozprostřete po dně zapékací pánvičky s průměrem 20 cm. Jednu lžíci směsi dejte stranou.
- Předehřejte troubu na 135 stupňů. Ve středu pánvičky s piperádou vytvořte z 8 koleček zeleniny kroužek. Druhy střídejte a plátky klaďte tak, aby se překrývaly. Obdobným způsobem vyložte celou nádobu soustřednými kružnicemi. Dbejte, aby se jednotlivé kružnice překrývaly a vrstva zeleniny se směrem ke středu nepatrně zvedala (není nutné spotřebovat všechnu zeleninu).
- V míse smíchejte česnek, olej a tymián, podle chuti osolte a opepřete. Rozsypejte po zelenině. Pánev přikryjte alobalem - kolem okrajů jej těsně upevněte. Pečte zhruba dvě hodiny, dokud nebude zelenina křehká (zkuste špičkou nože), sejměte alobal a pečte neodkryté ještě dalších 30 minut. Pokud zelenina začne hnědnout, znovu zakryjte alobalem. Zůstane-li v pánvi příliš veliké množství tekutiny, zredukujte ji na mírném plameni. (V této fázi můžete pokrm nechat vychladnout, zakrýt a uchovat v ledničce až dva dny. Podávejte studený nebo ohřátý v troubě při 175 stupních.)
- Zálivka: smíchejte zbylou piperádu, olej, ocet a bylinky, podle chuti osolte a opepřete.
- Nechte byaldi lehce znědnout na grilu. Naporcujte na čtvrtiny a pomocí ploché obracečky velmi opatrně přeneste na talíř a rozhrňte do vějíře. Pokapejte zálivkou. Podávejte teplé.

Prakticky neznámým vedlejším produktem filmu byl krátkometrážní snímeček Proměny krajiny (1974), který vznikl kvůli tomu, že štábu kvůli komplikovanému natáčení během stavebních prací na Dalešické přehradě začal docházet přidělený filmový materiál. Jiří Menzel si tedy promluvil s ředitelem Krátkého filmu Kamilem Pixou a ten mu podal pomocnou ruku v podobě materiálu ze zásob vlastního podniku. Menzel pak z nepoužitých záběrů, natočených pro Zlaté dno, seskládal pro Krátký film tento, podle vlastních slov, "malý, nepříliš zajímavý dokument."

Jiří Menzel později psal o tom, jak si při natáčení všiml jednoho z mnoha paradoxů, vytvořených komunistickým režimem: "Dalešickou přehradu dostal za úkol veliký stavební podnik, tuším, že se jmenoval Ingstav Brno. O tuhle zakázku nestál, ale musel ji proti své vůli přijmout. Šlo o vládní úkol a Ingstav ho začal využívat alespoň jako odkladiště nepohodlných lidí. To bylo v době po normalizačních čistkách, kdy měl každý nově dosazený ředitel podniku pod sebou někoho, kdo byl na jeho místě před ním a byl lepší. Aby se jim necítil ohrožen, odvelel ho na tu nežádoucí stavbu, na Dalešickou přehradu. A tak se tam tehdy sešli ti nejlepší, skuteční odborníci, většinou čerstvě vyloučení straníci. Zatímco jejich původní místa v ostatních střediscích Ingstavu zaplácli komunističtí kariéristé, tady se sešla báječná parta politicky nespolehlivých techniků a stavařů a inženýrů a ekonomů, kteří rozuměli své práci."

Zásadní roli při změně prostředí, v němž se film odehrává, hrál tehdejší ředitel Československého státního filmu Jiří Purš. Poté, co se Jiří Menzel s Jaromírem Šofrem vrátili z obhlídek stavby ropovodu kdesi u Veltrus, byl Menzel pozván k Puršovi, který chtěl vědět, jak jsou přípravy objednaného filmu daleko. Když režisér zklamaně konstatoval, že by měl natáčet kolem nudné, dlouhé díry v zemi, Purš si vzpomněl, že byl před časem se stranickou delegací na stavbě veliké přehrady na Moravě...

Původně plánovaný název "Frajeři na blátě" se v průběhu natáčení začal s obsahem filmu samovolně rozcházet. Jiří Menzel: "Mělo být všude bláto, a zrovna byl suchý rok. Bylo nádherné horké léto, místo bláta samý prach. Věděli jsme, že musíme hledat jiný titul. Frajeří se z filmu taky vytratili. Stavba pokračovala bez ohledu na nás a my jsme se museli přizpůsobovat podle toho, jak probíhala. Harmonogram jízd jejich náklaďáků, pohyb nákladní lanovky nad přehradou a mnoho dalších věcí nás nutilo vynalézat, měnit scénář za pochodu, řešit denně spoustu věcí. Byla to obrovská škola improvizace a musím přiznat, že bez ohledu na téma a velké obtíže nás práce těšila, a s odstupem času jsem dokonce pyšný, jak jsme to tehdy zvládli." Později Menzel navrhoval název "Nežebrám, nekradu," ale vedení Barrandova se nelíbil. Nakonec tedy přišel s poněkud krkolomným Kdo hledá zlaté dno, který se naopak moc nelíbil jemu, ale smířil se s ním.

Opovrhovaný, ve své době velmi mocný barrandovský dramaturg Ludvík Toman dlouho trval na tom, že Jan Hrušínský (Láďa Kratochvíl) bude moct hrát hlavní roli jen pokud si změní příjmení, aby se tak distancoval od svého otce, který byl v té době "v nemilosti".

Jiří Menzel ve své autobiografii "Rozmarná léta" vzpomínal, za jakých okolností práci na filmu přijal a jak za něj byl kritizován po revoluci: "V té době musel čumák do loužičky namočit prakticky každý, kdo měl trochu lepší zaměstnání, než házet lopatou. (...) Ty loužičky měly různou podobu, ale byly všude. Člověk zaujímal určitý postoj už jenom tím, že třeba při pohledu na nespravedlnost a všiváctví držel hubu. Ostatně podobným loužičkám je vystaven denně každý z nás bez ohledu na režim. Měl jsem dvojí možnost. Buď nedělat nic a nechat volné pole Sequensům a Balíkům, nebo se ponížit. Ponížil jsem se a za to jsem musel znovu strčit nos do loužičky po sametce, kdy jsem čelil výčitkám, že jsem se dopustil budovatelského filmu, přestože film budovatelský není. Kdo si myslí, že jsem udělal režimu poplatný film, měl by se na něj nejdřív podívat. (...) Nakonec jsem byl rád, že jsme ten film udělali. Nejen proto, že bych bez něj asi těžko mohl dál ve filmu pracovat a natočit jiné filmy. Přál bych si, aby se na ten film jednou konečně někdo podíval nezaujatýma očima. Už v době jeho vzniku vadil mnoha lidem nikoli jeho obsah, ale skutečnost, že se držitel Oscara nechal ponížit a natočil film ne sice prorežimní, ale takový, který nemohl režimu vadit. Film o ceně lidské práce. Nemůžu si pomoci, ale když dneska vidím, jak se ostošest točí filmy, ve kterých jsou za hrdiny kriminálníci a lidé podivní, myslím si, že film o šoférovi má přes svou nedokonalost určitou hodnotu."

Natáčelo se na Dalešické přehradě, pojmenované podle nedaleké obce, do níž se ovšem režisér Jiří Menzel během natáčení vůbec nedostal. Když ale o řadu let později hledal vhodný pivovar pro natáčení Postřižin (1980), našel jej právě v Dalešicích.

Mnoho drobností a dialogů má - jak je v Tarantinových filmech obvyklé - zárodky v režisérových povídáních s jeho kamarády. Například obyčejný mezinárodní "kulturní šok" z běžného rychlého občerstvení: "Jeden z nich byl zrovna ve Španělsku a vrátil se úplně bez sebe: 'Tacos jsou ve Španělsku fantastický. Když si tam objednáš jedno fazolový burrito, je velký jako u nás v Taco Bell Burrito Supreme!' Z toho jsem pak udělal Royal Cheese."

Bývalý hudební novinář Cameron Crowe komentoval, že "muzikanti se nikdy nerozčílí kvůli něčemu, co byste čekal, že se rozčílí. Naštvou se kvůli poznámce o košili, ne kvůli manželství, které se za velkých bolestí rozpadlo. Klidně vám řeknou: 'Jo, tohle je v pohodě, ale člověče, takovou košili bych na sebe v životě nevzal!'"

Jan Svěrák v rozhovoru se svým otcem Zdeňkem komentoval, že "když jsme se zahraničním koproducentem komentovali překlad Kolji do angličtiny, s hrůzou jsem zjistil, že všechna ta barva a půvab slov zmizely. Když maminka Loukovi říká. 'Podívej se, on tam začal a už má klientelu,' a ty odpovíš: 'On má klientelu a já mám prd,' tak je tam ten kontrast prvorepublikového slova 'klientela', které má svou váhu a divák ví, co se za ním skrývá, a toho krátkého, malého, krásně znějícího 'prd'. Překladatel z toho udělal 'He has his own Job and I have nothing,' tedy 'On má svou vlastní práci a já nic.'" Zdeněk Svěrák na to reagoval: "Proto já při sledování našich filmů s cizím publikem trpím. Vysušenej titulek nemůže zprostředkovat chuť a vůni slov. Je pouze přibližně přeloženým sdělením. To je nevýhoda nás řečovejch autorů. Jsou autoři příběhoví, kteří mají bohatý, důmyslně vystavěný děj plný překvapení. U nich na tom tak nesejde, ale my řečoví na překlad vždycky doplatíme."

Jan Svěrák pro časopis Premiere komentoval rozdělení tvůrčích pravomocí s Martinem Dostálem: "Martina jsem přizval, protože na rozdíl ode mne dokumenty točí. Ví, že je třeba mít spoustu obrazového materiálu, který se pak ve střižně hodí. Já bych tyhle obrázky často zapomněl natočit, protže hraný film se vypráví jinak. Martin se také nestydí ptát a tátovy historky ještě neslyšel. Takový posluchač, kterého můžete překvapit nebo rozesmát, je pro toho, kdo má vyprávět, k nezaplacení. Abychom předešli hádkám, dohodli jsme se předem, že poslední slovo budu mít já. Hádali jsme se ale stejně, protože dva režiséři na jeden film je prostě moc. Každý má svůj názor, oběma připadá, že film je jejich dítě, a jsou připravení bít se hlava nehlava."

Režisér Jan Svěrák na otázku čtenáře časopisu Premiere, ke kterému žákovi by se sám přirovnal (a zda by to byl Rosenheim) odpověděl: "To určitě ne. I když mě tyhle typy přitahují. S jedním takovým jsem kamarádil ve třetí třídě. Měl trojku z chování a byl jsem pyšný, že jsem takovému pašákovi rozbil hlavu, když jsme házeli cihly do Botiče. V Obecné škole bych se neviděl ani jako tichošlápek Eda, ani jako jeho kamarád Tonda... ten byl zase už moc divoký - skákat z mostu nebo lézt pod katedru bych si asi netroufl. Našli byste mne asi v řadě u dveří někde kolem Lakatoše. Něco bych si tam maloval, cvrnkal spolužákům do uší, házel vlaštovky, občas něco vykřikl, aby se třída zasmála, ale to by bylo asi tak všechno."