NIRO

Roztržené obočí Machatého (Oldřich Kaiser) bylo vyrobeno z plastu, gumy a želatiny. Hans Assman, který mu jej coby doktor Blaschke měl sešívat, se ovšem obával, aby náhodou kolegovi neublížil a nepropíchnul mu s maskou i obočí skutečné. Uvažovalo se, že by jej v detailních záběrech zastoupil umělecký maskér Zdeněk Klika, ten měl ale oproti Assmanovi příliš štíhlé prsty. Situaci vyřešila náhoda, protože natáčení právě navštívil kamarád Ondřeje Vetchého (František Sláma), skutečný lékař. Nikomu nevadilo, že není chirurg, nýbrž gynekolog...

Pytle s pískem, z nichž je na letišti vytvořeno mnoho ochranných valů, byly autentické. Žádná "filmová kašírka", nýbrž zhruba pět tisíc pytlů se skutečným pískem, s jejichž poctivým ručním plněním štábu vypomohli i občané Hradčan. Svým způsobem to odpovídalo časům, kdy podobné pytle na plážích plnili angličtí civilisté.

Filmové letiště Fowlmere mělo dle architekta Jana Vlasáka původně vzniknout na záložním letišti Kámen u Pacova: "Líbila se nám zdejší krajina, která svým charakterem trochu připomínala Anglii. Lákavé bylo i to, že v Pacově skoro nic nestálo, takže bychom tam všechno vybudovali přesně podle našich představ." Ale po návštěvě bývalého vojenského prostoru v Hradčanech, nedaleko Mimoně, musel architekt situaci přehodnotit: "Rozbořené baráky, které tam zůstaly po sovětských jednotkách, mi pomohly určit rozmístění budov i správnou velikost letiště. Na Hradčanech vládla navíc úplně jiná atmosféra: bylo cítit, že tady se piloti opravdu připravovali k boji. Zvuk vojenských stíhaček jako by tu pořád ještě visel ve vzduchu." Krajina v těchto končinách ovšem ploché Anglii příliš neodpovídala. Když se nad tím zahraniční koproducenti pozastavovali, Jan Svěrák jim rozverně nabulíkoval, že jde o umělecký záměr - že kopce představují ňadra ženy, která se postaví mezi přátelství dvou mužů.

"Typický anglický domek," v němž žije Suzan (Tara Fitzgerald), se podařilo nalézt po rozsáhlém pátrání, do něhož se zapojili i diváci České televize. Ve skutečnosti dříve patřil baronu Rotschildovi, který v něm prý ovšem nikdy ani nepřespal.

Podobně jako při psaní Pelíšků (1999), i tentokrát si Petr Jarchovský vzpomněl na svého dědečka. Zatímco dříve posloužil coby částečná předloha postavy, ztvárněné Jiřím Kodetem, tentokrát scenárista využil jeho vzpomínek pro vytvoření německého úředníka Kepkeho (Martin Huba). Pro měsíčník Cinema tehdy napsal: "Můj dědeček prožil válku v německém lágru. Když byl v devětatřicátém roce na udání zatčen a ocitl se v německé věznici, plivl mu německý oficír do tváře a řekl mu, že jsou mu milejší tři němečtí vrazi než jeden politický vězeň z Československa a že si může být jist, že věznění nepřežije. Léta měl dědeček na dveřích samotky napsáno: Návrat nežádoucí. Těžko si lze představit, co mu běželo každou noc hlavou. Oficír, jistý Krauze, byl typ starého pruského soldáta, který těžce nese Versailleskou smlouvu a úpěnlivě věří v konečné vítězství Německa. Když mu na frontě v Africe zabili prvního syna, nechal nastoupit celý lágr a vzdávat dlouhé hodiny čest padlému hrdinovi. Když mu po čase zabili v Rusku syna druhého, nebylo po zdrceném otci náhle ve věznici ani vidu, ani slechu. Když však, v závěru váílky, padl, zastřelen na útěku, i mladičký třetí syn, nevydržel i tento kalený nacista drtivost tragédie, která mu nejprve vygumovala mozek a pak i rodinu, vzala za své a on, zoufalý, obcházel cely právě s přeživšími politickými vězni z okupované Evropy, omlouval se jim a oplakával své mrtvé syny. Voják, oficír zmizel a zbyl pouze osamělý otec, otec, který přišel doslova o vše. Když dědeček vzpomínal na léta strávená v německých kriminálech, a že na ně nerad vzpomínal, zmiňoval nejčastěji tento příběh, mnohem častěji než líčení útrap a hrůz, které musel od Němců vytrpět. Možá proto, že je o proměně, o uvědomění si absurdity války, o přiznání viny, o pokání."

Režisér Jan Hřebejk později napsal několik poznámek k hudební složce filmu:
- "Chtěl jsem autentickou dobovou písničku, a protože Aleš měl ještě z dob studií nějaké noty předválečných německých pisní, přinesl jednu skladbu a u klavíru mi ji přehrál. Byla to píseň o gorile, která má vilu v Zoo - německý hit třicátých let. Hrozně jsem se tomu smál, protože to mělo přesně ten bezdůvodný optimismus, který kontrastuje s dobou. Písnička nás nadchla, ale nevěděli jsme, jestli existuje její nahrávka. Pak přivezl Aleš ze Švýcarska výběr songů, které nahrál Max Raabe - takový německý Ondřej Havelka - se svou kapelou. Tam Gorila byla a zněla úžasně. Báli jsme se, že nám stejně zůstane kvůli autorským právům nedostupná, ale světoobčan Březina se naštěstí s Raabem během koncertu v Basileji osobně domluvil."
- "Rád bych se zmínil o Mikuláši Bělíkovi, což je zvláštní člověk, archeolog a muzikant, který nám hrál na skleničky. Mám pro podobné instrumenty slabost, v jedné mé inscenaci se hraje například na pilu, ale musím přiznat, že skleničky jsme trochu okopčili. Přečetl jsem si totiž, že je používali v Přeletu nad kukaččím hnízdem a napadlo mě, že to vyzkoušíme. Myslím, že ve filmu fungují, nederou se kupředu a znějí jako zvláštně naříkající lidský hlas."
- "Distributor filmu Petr Zenkl, který vím, že mám rád nwyorskou kapelu Klezmatics, mi půjčil album, které nahráli s izraelskou zpěvačkou Chavou Albersteinovou. Chava zhudebnila verše nejvýznamějších židovských básníků dvacátého století a bylo to něco úžasného. Jedna písnička mě obzvlášť nadchla, a když jsem si ji nechal přeložit, zjistil jsem, že je to takový sen o volnosti a návratu Izraele. Byla to ta průzračná jednoduchost, která člověka zasáhne stejně, jako třeba nejlepší věci od Seiferta nebo Nezvala. Šťastná chvíle přišla a Klezmatics s Chavou Albersteinovou koncertovali v Praze. Pochopitelně jsme tam nechyběli a Chava slíbila, že to pro nás nahraje znovu. Dohodnutý termín natáčení v Praze ale zkrachoval, takže to nakonec natočila v Izraeli jen s kytarou, což možná vyznělo ještě lépe."

Ve Francii (kde byl film přijat úspěšně) použil překladatel ve scéně, kde dr. Skružný (Rudolf Hrušínský) recituje úryvek z "Máje", báseň Charlese Baudelaira.

Na komentář, že jde o další typicky americký příběh, vyprávěný Evropanem, britský režisér Sam Mendes reagoval: "Tak typicky americký zase není. Je univerzální. Ale chápu, co máte na mysli. Je pravda, že nejzajímavější fimy o Americe natočili neameričané. Mám na mysli především filmy jako jsou Schlesingerův Půlnoční kovboj, Truman Show Petera Weira, Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana anebo Paříž, Texas Wima Wenderse. Kdo přichází z ciziny, vnímá zemi jinýma očima a má pro kulturní zvláštnosti mnohem větší cit než lidé, kteří tam vyrostli. Což ostatně platí úplně stejně i naopak. James Ivory natočil některé z nejlepších filmů o mentalitě Britů a přitom pochází z Kalifornie: Soumrak dne natočil Američan, produkoval Ind, napsal Japonec a přesto je to dokonalý portrét anglosaské třídní společnosti."

Zkušený divadelník, ale filmově debutující režisér Sam Mendes se na práci s neznámým médiem pečlivě přpiravil: "Rozkreslil jsem si celý film, od začátku do konce, ve storyboardech. Stále znovu se tu totiž objevuje motiv, sledující lidi, kteří jsou uzavřeni za dveřmi, okny a fasádami. Americá krása je film o zajetí a o útěku z něj. Proto tolik záběrů, které nahlížejí zvenku do interiérů. Pohyby kamery jsou záměrně velmi střídmé - nejsem přítelem šílených jízd steadicamu. Chtěl jsem natočit klidné, koncentrované obrazy, které diváka neodvádějí od obsahu."

Matthew McConaughey (Jake Brigance) zmínil, že právě kvůli tomuto filmu poprvé poznal i méně příjemnou stránku slávy: "V pátek odpoledne, kdy měl film premiéru, jsem šel po Broadwayi mezi tisíci lidmi a nikdo si mě ani nevšimnul. V pondělí odpoledne jsem šel stejnou cestou a 990 lidí z té tisícovky se na mě dívalo. Nejdřív jsem se ve výlohách pořád kontroloval, jestli nejsem nějak umazaný nebo jestli nemám rozepnutý poklopec, ale nakonec mi došlo, že jsem se stal přes víkend skutečně slavným chlapíkem. 'To není tvůj dětský sen, to se skutečně děje,' říkal jsem si tehdy. Nejdřív to byl omračující pocit, ale za chvilku mi to už lezlo na nervy."

Matthew McConaughey (Ed Pekurny) odpověděl na otázku, zda se díky tomuto filmu nějak změnil jeho pohled na televizi a ostatní média: "Řeknu vám, co se změnilo - změnil se můj pohled na mě a na ostatní slavné lidi. Myslím, že ten film nás hodně zlidšťuje a mnohé vysvětluje. Z jeho první pracovní projekce jsem šel po Times Square, kde visel obří reklamní poutač s Whitney Houston a Mariah Carey. V mnohonásobně nadživotní velikosti. 'Teda, ty už nevěděj co by,' byla moje první přirozená reakce a pak jsem si najednou všimnul, že o kousek dál visím i já. Sice o hodně menší, ale taky nadživotní. Došlo mi, že to není marnivost, ale součást naší práce. Sláva a všechen ten mediální humbuk kolem je prostě součást našeho povolání. Jsme v tom nevinně."

Režisér Jan Hřebejk několik let po vzniku filmu vzpomínal na genezi jeho názvu: "Knížka Petra Šabacha se jmenuje Hovno hoří. Nechci říkat, že to je úplně nejlepší název pro potenciální štědrovečerní komedii, ale - po pravdě - cítili jsme, že titul, který obstál u knihy, film neunese. I když varianta, že by na sebe diváci pokřikovali: 'Už jsi viděl Hovno?' nebo 'Půjdem na Hovno?' nás docela bavila. Velkým zastáncem tohoto titulu byl kameraman Honza Malíř, který říkal, že stejně nic lepšího nevymyslíme. Zásadní slovo měl ale Petr Borovan z České televize, který nám vysvětlil, že vzhledem k tématu budou chtít film zařadit do vánočního týdne a na veřejnoprávní televizi (zatím) prostě nejde, aby se něco v osm večer na ČT1 jmenovalo Hovno hoří. (...) V další fázi jsme film nazvali Hospodské historky. Hospodská historka je totiž svou délkou, mírou tragikomiky a stylizace základem velké české literatury. Z Hospodských historek jsme odvodili název Pub fiction, jelikož člověk většinou začíná nějakými parodiemi známých titulů a když je blbej, tak u nich i skončí. Pub fiction se nikomu nelíbilo, ale přesto tohle slovní spojení nějakou dobu vězelo na první straně scénáře. A pak přišel Petr Jarchovský se Spolkem pohodlí. Jeho teta Jindřiška (...) byla totiž členkou takhle pojmenované hospodské sebeobranné party výtvarníků a recesistů z přelomu 60. a 70. let, v níž se ukovala spousta znamenitých hospodských historek. Jenže tuhle legendu spojenou s názvem by bylo potřeba každému individuálně vyložit, což pochopitelně není možné. Přesto i Spolek pohodlí figuroval na scénáři poměrně dlouho. A když už se všechno konečně začalo blížit realizaci, přišel producent Ondřej Trojan s názvem Pelíšky a prohlašoval, že ten film přece je o takových našich domovech a doupátkách. Já nebyl ani pro ani proti, jelikož jsem v té fázi řešil jiné věci, a tak jsme nechali Pelíšky dokonce natisknout na trička, do kterých byl oblečen štáb během natáčení. Jenže Jarchovský s tím šel za Šabachem a vydavatelem Láďou Horáčkem a ti nevěřili vlastním uším: 'Je to blbý a takový teploušský,' říkali. Uklidnili jsme je, že je to jen pracovní verze, a pokračovali v natáčení. (...) A jak už to tak bývá, u sebeblbějšího titulu se někdy stane, že si ho lidi zamilujou. (...) Náš film navíc titul zpětně ovlivnil, takže dneska ten název snad nevadí ani Horáčkovi se Šabachem."

Zlínský rodák Ilja David Cmíral (v titulcích uvedený jako Elia Cmiral) později komentoval své nasazení při skládání hudby: "Myslím, že je to zajímavý film a byla to pěkná práce, co víc si můžu přát. Já jsem to téma hodně prožíval, polepil jsem si studio těmi svitky s předpokládaným pravým Ježíšovým evangeliem ve staroaramejštině a za dva týdny mě ta práce tak pohltila, že jsem se domluvil se ženou, že odjedou se synem pryč. Ten film jsem dělal přes Vánoce a tak mě ta rodinná atmosféra rušila, že jsem je poslal na dva měsíce do Tokia a žil jsem na objednaných pizzách a čínském jídle."

V Hollywoodu tehdy prakticky neznámý hudební skladatel českého původu Ilja David Cmíral (v titulcích uvedený jako Elia Cmiral) později vyprávěl, jak se k tak zásadní práci dostal: "Z Ronina odešel Jerry Goldsmith a produkce zadala hudebnímu řediteli MGM, aby dal dohromady seznam skladatelů první ligy, kteří jsou okamžitě k dispozici. On tam napsal tři jména a pak mě, protože znal moji muziku a líbila se mu, i když to byla hudba, která by k takovému filmu vůbec nešla. Ale měl kuráž na to, aby na ten seznam napsal úplně neznámého člověka, který za sebou neměl žádné výsledky, nic." Kupodivu nepřišel v úvahu až poté, co ona trojice odmítla: "Všichni mohli! Měl jsem schůzku s režisérem Johnem Frankenheimerem jako první a požádal jsem ho, ať mi dá kousek filmu, že mu nezávazně složím takové demo. Udělal jsem ho, líbilo se mu, všechny ostatní schůzky odvolali a za dva dny jsem seděl s Frankenheimerem ve střižně. Ronin je film asi za 65 milionů. U kategorie filmů od řekněme 25 milionů nahoru nemá žádný skladatel bez předchozích výsledků šanci. Když nemáš výsledky, nedostaneš film, když nedostaneš film, nemáš výsledky. Není z toho úniku, člověk si musí najít nějakou skulinku. Na seminářích se mě studenti ptají jakou skulinku. To může být něco podobného, jako jsem zažil já s Roninem, můžete třeba randit s dcerou producenta, chodit hrát golf nebo do tělocvičny, je to všechno o tom být ve správnou dobu na správném místě. Proto jim vždycky říkám jednu věc: Rozmyslete si, jestli to skutečně chcete dělat. Ten sen se může stát skutečností a pak jednoho dne budete plakat, protože tenhle život je strašně tvrdý. Ta práce je dobře zaplacená, ale nemilosrdná. Hudba se vymění, film není úspěšný. Je to velký boj dostat se mezi ty vyvolené a nejde přitom jenom o muziku. Hlavně je to politika a pak někde na konci eventuálně trošku té hudby. Hrozná loterie. Tím ale nechci nikoho deprimovat, říkat, že to není možné, protože výhry jsou veliké. Když jsem seděl ve studiu v Londýně a osmdesátičlený orchestr se sborem hrál moji muziku, no tak to by člověk brečel. Týden jsem natáčel s jedním z nejlepších orchestrů na světě. Taková odměna pak stojí za všechno to odříkání a dřinu."

Tom Cruise (Ethan Hunt) později žertoval, že při natáčení v enormní výšce na budově Burdž Chalífa nebál, protože mu řekli: "Neboj, i kdyby se něco podělalo, nebude to bolet. Omdlíš mnohem dřív, než dopadneš na zem."

John Carpenter později na Halloween vzpomínal jako na nejpříjemnější natáčení své bohaté kariéry: "Byli jsme parta děcek, které si prostě hrály s filmem. Od té doby se tomu nikdy nic ani nepřiblížilo, vždycky to aspoň na nějaký způsob bolelo. (...) V mých vzpomínkách je nás asi patnáct a v pauze sedíme na trávníku a všichni společně obědváme. Nikdo nemá co ztratit, nikdo si na nic nehraje, všichni jsme hladoví. Netušíme, jak to dopadne. (...) A ono mi to jednak dalo kariéru, pak mi to taky dalo kariéru a ještě mi to i dalo kariéru."

Autor původního filmu John Carpenter tento remake suše okomentoval: "Měl jsem z toho velikou radost. Nemusel jsem hnout ani prstem a znovu jsem dostal zaplaceno."

V určitých fázích vývoje se zdálo, že půjde o první film série, který nebude režírovaný ženou. Na vůdčím postu se totiž průběžně vystřídali zkušení tvůrci Paul Feig a Peter Cattaneo.

Režisér Paul Verhoeven připisuje překvapivou skutečnost, že film mohl natočit zcela podle svých představ, tomu, že ve studiu právě probíhalo mnoho zásadních třenic a výměn funkcí a pravomocí: "Nikdo si nás nevšímal, protože nikdo nebyl u moci dost dlouho."

Když během příprav na film Žoldák: Legie zkázy (1998) pustil Paul Anderson Kurtu Russellovi tou dobou už komerčně neúspěšný Horizont události, herec mu řekl: "Zapomeň na to, kolik to vydělává. Za dvacet let budeš rád, že jsi to natočil." V rozhovoru u příležitosti pětadvacátého výročí vzniku filmu si na to Anderson vzpomněl a dodal, že není jen rád, ale velmi hrdý.