Antek

V prvé řadě je třeba vyjádřit obrovskou vděčnost za A24, která produkuje veskrze originální filmy a bez níž by bylo ve filmovém světě podstatně smutněji. I proto na sebe každý film z této stáje strhává velkou pozornost. Nejinak tomu bylo v případě „Everything Everywhere All at Once“, jehož uvedení vyvolalo tak neskutečný hype, že snad ani nebylo možné, aby tato očekávání naplnil. Tradičně přepálená asijská poetika se až sveřepě mlátí se západním vyprávěcím stylem. Divoký pelmel všemožných nápadů, které autoři střílejí s kadencí tuctu na vteřinu, vede pak k tomu, že namísto husí kůže vyvolává spíše pocit nudy. V tomhle případě by rozhodně svědčilo ubrat nohu z plynu a nechat větší prostor samotným postavám, než je jen zběsile přesouvat z místa na místo (v tomto případě z patra do patra), abychom před závěrečnými titulky dostali to nejjednodušší moralistické ponaučení ve stylu tradičních disneyovek. Jednička za formu, příště by bylo fajn věnovat tu samou pozornost obsahu.

Nečekejte žádný slaher, ale plíživé psycho o ženě, kterou někdo sleduje, ale nikdo ji nevěří. Je to komentář k MeeToo, ale také vydařený thriller, prošpikovaný znepokojivou atmosférou, kterou ještě umocňuje odcizený Bukurešť. Nad původními filmy, které by nebyly frančízou, pomalu a jistě zapadá slunce, takže bychom si každý podobný zářez měli naplno užít. Příliš dalších příležitostí zřejmě mít nebudeme. Takže vzhůru do Rumunska, kde kromě Drákuly žijí i jiná monstra. Třeba v protějším domě.

Další z „manželských“ thrillerů zlatých devadesátek, který se příliš nezaobírá logikou, ale zato pracuje na husté atmosféře strachu a nejistoty. Mladičká Julia Robert musí čelit zlu s tváří Patricka Bergina, který po ní jde s šíleným leskem v očích a terminátorovskou zarputilostí. Nejde o žádnou výpověď o domácím násilí (jako třeba Neviditelný od Whannella) – tady se jedná spíše o hallmarkovskou recepturu, která se v rukou schopného Josepha Rubena mění v napínavou naháněčku s intermezzy jako vystřiženými z románů Nicholase Sparske nebo Danielle Steel. Ideální pro sledování s vaší drahou polovičkou, která i díky tomu docení, jaký poklad vlastně doma má.

Další z „manželských“ thrillerů, kterých se tehdy vyrojila celá řada (se střídavou kvalitou). Pakula na to nejde špatně, má v ruce parádní hitchocovský námět (s kterým si vždy rád pohrával), jenomže pak přijde zlom a manželské hrátky se změní v béčkové tápání o nevinném muži, kdy sehraje více na náhodu a méně na logiku. Herecká sestava šlape dobře, ale nohy jí podráží nedopečený scénář, který chce být tak moc napínavý, až si nejsem jistý, jestli nemělo jít o komedii (podezření, které měl už Roger Ebert) a já to celé v podstatě nepochopil. Pokud ano, pak je to skvěle podvratný film.

Povážlivá část děje druhého Doktora Strange připomíná počítačové intro a jde tak na ruku Scorseseho přirovnání k zábavnímu parku. Raimiho poetika i tak občas probleskne (zvlášť v horrorovějších pasážích) a místy je Strange drsnější než drtivá většina marvelovské produkce. Už jsou pryč časy, kdy byla nová marvelovka filmovou událostí – v tom přehršli seriálů a filmů se pomalu a jistě proměňuje filiálka na komiksové filmy v nefalšovanou sériovou produkci, která lifruje stejné modely s kapku pozměněným faceliftem. Je to fajn, slupnete to bez větších zažívacích potíží, ale výživová hodnota se blíží k nule. Všichni víme, že fáze po Endgame je zatím víceméně bez ksichtu, ale snad nikdy to nebylo tak zřetelné. Uvidíme. Něco mi říká, že zlatý věk se pomalu schyluje ke svému konci. Potkalo to všechny větší značky (paradoxně k tomu právě Disney inklinuje nejvíce) a ani Marvel nebude výjimkou, pokud někdo včas nepřehodí výhybku, a nedá prostor autentičtějším autorským vizím (tak jako v komiksech samotných).

Kde jsou ty časy, kdy Hvězdné války byly popkulturním milníkem v podobě původní trilogie a celý ten vesmír nebyl tak zmapovaný. Když přišla prequelová trilogie, všichni jsme se těšili, abychom nakonec dostali kvalitativně kolísající filmy, které jakžtakž uzavřeli dějový oblouk (ani Lucas sám otěže kontinuity úplně neudržel - i když to se mu vlastně nedaří už od původního čtvrtého dílu). Bylo to mírné zklamání, ale bez prequelů bychom nedostali největšího rytíře Jedi v podání nejlepšího ze SW herců. Ewan McGregor zůstává i nadále skvělý a svým charismatem utáhne i některé těžkopádné příběhové smyčky. Nechci žehrat na logiku, SW nejsou pořád ničím jiným než pohádkou, a tak jsem připravený leccos odpustit a neřešit. Větší problém nastává s natočením některých scén (honička v lese je za tu krátkou dobu snad už kultovní) a emotivními vrcholy, které zkrátka nemají takový dopad, jaký by mohly mít. Vzpomínám na husí kůži, která mi naskočila při závěrečném střetu Obi-Wana a Anakina v Pomstě Sithů. Takto silné momenty ovšem nečekejte, spíše jenom takové lehké bublání pod povrchem. V rukou šikovnějších tvůrců mohlo jít o další milník, takhle je to pouze nutná výplň, která určitě má své místo, ale taky spoustu prasklin a nedodělků. Nemluvě o tragickém castingu malé princezny Lei. Pokud přijde druhá série, budu u toho, ale s daleko opatrnějšími očekáváními.

Některé nápady by měly zůstat jenom na papíře. Alexe Garlanda nepřestanu nikdy adorovat, protože jeho Pláž považuju za jednu z nejlepších knih vůbec, ale tohle moc nevyšlo. Garland nezapře výrazné vizuální cítění, a tak se na „Men“ moc pěkně kouká, ale když dojde na příběh, je to o poznání horší. Ze začátku to přitom nevypadá vůbec špatně: postupně se rozkrývající trauma z minulosti, rozhlehlé panské sídlo a nekonečné lesy. Jenomže pak přijde řada experimentů, mišmaš bizarních nápadů a fantasmagorické rozuzlení, jehož recyklování je monotónně ubíjející. Jádro pudla zřejmě tkví i v tom, že Garland je další z řady intelektuálů, co se shlédli v pokleslém žánru, a mají potřebu ho využívat k hlubšímu sdělení. Chápu, každý tvůrce se zřejmě jednou (v tom lepším případě) za svou uměleckou dráhu do podobné pasti dostane (asi jako když Jordan Peele připravoval „Us“), ale ne každému je přáno to udělat dobře. A tohle je zářný příklad, kdy se to úplně nepovedlo, i když mě takové konstatování upřímně bolí. Jedeme dál. A čekáme na další přídavek, Alexi.

Pohlreich na steroidech. Není tam žádný střih, skrytý přechod nebo jiná finta. Prostě jeden dlouhý záběr, který dokáže opsat osu kolem jednotlivých lidských osudů a zároveň proniknout do mumraje jedné slibné restaurace. Je to thriller bez mrtvol, ale nervy při něm budete mít napnuté k prasknutí. Stephen Graham jede naplno, vaří, nadává, neustále někam telefonuje a k tomu se ještě snaží hasit jeden problém za druhým (i když sám problémem je). Tohle je filmová lahůdka, kterou je radost objevit. Asi jako když nadšené prase najde fakt špičkového lanýže (abychom zůstali u té kuchařské terminologie). Prostě povinnost a jeden z nej filmů roku.

Hranice mezi vizionářstvím a podvodem je někdy zatraceně tenká. Amerika je zemí nebývalých možností, a to platí i pro možnosti podvádění. Fyre začal jako cool a hodně ambiciózní myšlenka, ale postupně se proměnil ve fiasko, kterou část světa sledovala s otevřenou pusou. Kdyby za tím člověk necítil lidské neštěstí, možná by se i smál (protože slíbit někomu luxusní bejvák, a pak ho narvat do nouzového stanu – to chce vážně odvahu a značnou dávku cynismu). Dokument zvládá ten nečekaný kolotoč podfuků, náhod a postav prodat až nečekaně přehledně a přitápí pod kotlem do poslední minuty, takže FYRE nikdy nevyhasne. Naopak. Až zřetelně dokáže poodhalit, jak se dá alespoň na chvilku žít Americký sen. A že ne vždycky to musí být úplně košer.

Minimálně do sedmého dílu je „Inventing Anna“ vizuálně atraktivním zkoumáním jednoho neskutečného podvodu, který se až bolestně dotkl newyorské smetánky. Není to náročné, ale ne hloupé – jednoduše přímočará instagram story, využívající moderních přístupů a svižného střihu. Jenomže pak nastoupí „vysvětlovací“ díly, a tady už to povážlivě drhne. Chápu, pro dramatickou gradaci se jevilo jako dobrý nápad udělat její konání pochopitelnějším a Annu samotnou sympatičtější. Jenomže tato podvodnice nebyla žádným Robinem Hoodem, ale vyčůranou chytračkou, která okradla půlku New Yorku, a rozhodně jí bylo jedno, komu při tom ublíží. Prostě sociopatka par excellence (stačí se podívat na pár rozhovorů). Takže ta práce vykreslit ji jako v jádru dobrou holku úplně nevychází. Navíc už se jedná o notně protahovaný epilog, který sledovatelnost sráží někam k průměru (možná i pod). Kdyby si tvůrci zachovali koule jako Scorsese při Vlkovi z Wall Street, udělali by určitě lépe. Ale i tak bych tuhle sérii doporučil, už jenom kvůli samotnému příběhovému základu, který se jeví vyfabulovaně (ale vyfabulovaného je v něm minimum) a který je tím lepší, čím méně o něm víte.