VanTom

Režisér s emocemi ani dramatem nijak zvlášť pracovat neumí a ze startu opisuje jednu frázi o snu či rodině za druhou. Extrémní závod psích spřežení ale dá svou vyčerpávající náročnost účastníkům pocítit, přičemž cynický novinář Kevin Spacey jej výborně oživuje. V závěru už inspirující americký hrdina Železný Will hltá sladkou hollywoodskou limonádu po litrech (k "fotofiniši" autoři fakt zacházet nemuseli :)), s pomocí hezkých obrázků i energické orchestrální hudby však jeho "disneyovská" pohádka zanechává dobrý dojem.

Působivé drama o čtyřech dnech intenzivního drogového absťáku dovedně načrtává uvěřitelné emoce, vztahy a stavy zoufalé rodinné situace, do níž se nikdo nikdy nechce dostat. Z obou stran, kdy snad hůře to odnáší starostlivá matka, která své narkomanské dceři prostě další (a další) poslední šanci dát musí, přestože všichni kolem tuší, jak to skončí (v poněkud těžkopádně dramatizovaném závěru). Glenn Close ji uhrává suverénně, no Mila Kunis se přes vysoké nasazení svým limitům blíží.

Klasická mysteriózní kriminálka se spojením vzdělaného gentlemana z jiné doby (Ichabod Crane, důstojník armády z americké války za nezávislost) s pragmatickou, nevěřící policistkou přiřadila do ranku třeba k Luciferovi. Na předpokládanou epizodičnost úplně nenajela, protože poslání "dvou svědků" zabránit povstání čtyř jezdců apokalypsy se ukázalo velkým soustem samo o sobě. Jak případy vězely v minulosti, zašmodrchaná přediva vztahů, artefaktů, proroctví a záměrů (generálů, démonů, čarodějnic) pádícímu vyšetřování ve své brakové provázanosti spíš podrážela nohy; aneb dlouhá vysvětlování následovala kvapná řešení. Závěrečný cliffhanger ovšem na další sezónu nahlodal dost.

Příjemně pohodovou, inspirující cestu za splněním celoživotního snu vlastně neprovází žádné velké překážky – důležité je hlavně vytrvat a přihlášku třeba přiletět podat osobně i po jedenáctém odmítnutí. Možná proto někdy v prostřední třetině ztrácí astronautské snažení sympatického inženýra a pětinásobného otce na přesvědčivé zaujatosti, zejména tváří v tvář narůžovo lakovanému rodinnému, 100% oddanému zázemí (natolik pohádkově milující a chápavá, že až nevěrohodně dokonalá manželka (dokonalé Rosy Salazar)).

Obyčejné soudní kriminálce z armádního prostředí hodně přidává slušné obsazení, především tedy rozverného obhájce Morgana Freemana (plus Ashley Judd to hodně sluší). Plynule proběhne do "šokujícího" odhalení, se všemi thrillerovými zvraty a výhrůžkami přidanými jaksi bezzubě, z povinnosti.

Rozmáchlá historická freska realisticky, precizně a s citem pro detail vyobrazuje turbulentní dobu prvních styků evropských mořeplavců (barbarů) s japonskými domorodci (pohledem z druhé strany též barbary). Pomalu, důsledně rozplétá politické ambice lorda Toranagy (jako vždy magnetický Hirojuki Sanada) na pozadí střetu kultur, náboženství a zvyklostí, které mění dějiny. Přes vynikající produkční hodnoty se nesnaží lacině podbízet, ale plnohodnotně adaptuje dospělou (dobrodružně romantickou) předlohu.

Nemastný neslaný, takový "nízkotučný" horor nepřináší krom slabě využitého zasazení do Indie vůbec nic neotřelého nebo zajímavého. Pomalé uspávací "mrazení" budí hlasitě tuctovými duchařskými lekačkami, které všechny jako bych už viděl jinde. Sarah Wayne Callies to sekne a její zoufalá matka nakonec dostane, co si vykoledovala, za to aspoň slabé 2 *.

Charakter Lary se podobá tomu z prvních her (prostě taková "mačo ženská" / superatletka / supermodelka :)), přičemž Angelina Jolie představuje absolutní castingovou trefu. Přepálené kaskadérské skopičiny (jako z her) bych nevyčítal, slušná výprava vzbuzuje naději, jenomže filmová zápletka s konjunkcí je hloupá a nezajímavá. Špatná režie / střih akčních scén a mizerné CGI film stahují z neškodného výplachu pro nedospělé pařany do lehkého podprůměru, byť dneska už jsem smířlivější.

Nerovný boj s alkoholem jako běh na nekonečnou (maratónskou) trať je silné téma, které v české společnosti musí rezonovat. Já sám se rád napiju (piva), ale doufám – věřím si, že do tohoto nikdy nespadnu. Přitom je to tak jednoduché, jak na sugestivně vyprávěných osudech pacientů demonstrují melancholické Úsměvy smutných mužů. Sebelítost, řád, falešné odhodlání, selhání, to vše autoři skvěle zprostředkovávají – a obešli by se i bez té finální "rockyovské" rebélie chovanců z Přeletu. :)

Příjemná nečitelnost, kdo je (je-li) v excentricky snobském zámeckém přepychu anamorfní patologický lhář či sexuálně vyšinutý manipulátor v jednom, se s blížícím koncem žánrově drolí a pointa zanechává spíš prázdno, jelikož psychologické jemnokresby talentovaného pana Ripleyho nedosahuje. Fantastický Barry Keoghan a ambiciózní Emerald Fennell to dohánějí stylově opulentní dekadencí někdy až za hranou samoúčelnosti ("artový" formát 4:3) – kdesi mezi 3 až 4 *.