VanTom

Práci s vykreslením postav (jednostranně zarytého Harrisona Forda a elegantně úchvatné Kristin Scott Thomas, potýkajících se rovnou s dvěma tragickými zprávami) podrývá těžce melodramatický sentiment, s poněkud nevěrohodnou zbrklostí vedoucí jejich vztah od šoku a žalu k "terapijnímu" milostnému poměru. Navíc se k sobě vůbec nehodí. Okleštěnou pracovně kriminální zápletku nešlo nejspíš vyškrtnout kvůli eskalaci v závěru, který naštěstí poté vyzněl relativně vkusně – nadějeplně.

Příjemně civilní "dohánění puberty" zakřiknuté dívky (s dlouhodobě nemocným bratrem ve vegetativním stavu a rozhozenou matkou (přesvědčivě strhaná Laura Linney), která se s tím nevyrovnává) sice vyspěle, avšak spíše zdlouhavě a nepříliš strhujícím způsobem nahlíží její snahu otevřít se bezstarostným, nedospělým podnětům odpovídajícím jejímu věku. Ve finále zatlačí na emoce, nicméně úplně to nestačí (plus několik linek nedotahuje).

Rozhodně se nad tímto odpočinkovým superhrdinským výplachem nevyplácí přemýšlet, nicméně postavy má (většinou) slušně napsané a rychle se s nimi skamarádíte. Hlavně kvůli nim jsem zůstal do konce, sláva mi! :-) Protože, upřímně, často si tahle vztahová / příbuzenská, akčně komiksová telenovela s mou shovívavostí i trpělivostí zahrávala, padouši repetitivně sráželi Olivera (a město, které zklamali buď oni, on, nebo ono je) na psychické dno a po vyčerpání 5 let flashbacků se pomátla s flashforwardy. Ale jak říkám, přeci jen konzistentnější kvalita mě u Arrowa s přestávkami udržela – na rozdíl od Flashe, Supergirl, LoT. Více v komentářích k jednotlivým sériím.