vesper001

Taky si často představuji, coby kdyby. Kdybych ne/řekla, ne/udělala to či ono, ne/byla tam či onde, všechno by bylo jinak. ANO. V tom je ten problém. O teorii chaosu a souvislosti motýlích křídel v Brazílii s tornádem v Texasu jsem četla už před časem, ale nikdy jsem nedomyslela, jaký to může být ve skutečnosti hukot. Obrovský. A pocit z filmu? Beznaděj. Když se to vezme kolem a kolem, každý další krok je z určitého úhlu pohledu chyba. Neudělat ho – taky chyba. I že teď někde jste a dýcháte, definitivně mění milion dalších věcí. Tohle je dobrý způsob, jak zmagořit. A teď mi prosím ještě vysvětlete: co má hrome znamenat ten český název?! I kdyby se to jmenovalo KDYBY, neznělo by to tak pitomě.

Daleká cesta za spravedlností. Sympatický odsouzený a chraplavý spasitel, oba ke svým údělům přišli jak slepí k houslím. Příběh se dlouho kodrcá prašnou cestou plnou hrbolů, až ke konci najede na prázdnou dálnici a pořádně práskne do koní. Pokud se probudíte, dodíváte se s pocitem, že ten film stál za to. Jen si jaksi nebudete s to vybavit, jak to začalo a pokračovalo, ale co už…

Dr. Chance má stejně zvláštní jméno jako Dr. House. A taky je diagnostik, jen obráceně. Oficiálně se zabývá duší (především svou) a neoficiálně těly (převážně jinými). Jak pomalu zabředává do zapeklitého případu bipolární blondýnky, přátelství s barbarem-mentorem D a rodinných trablů, stává se z kořisti s temnou minulostí dravcem, který pustí svou temnou stránku na svobodu. „Kde končí osobnost a začínají neurologické poruchy?“ No a co je hlavní – Hugh je pořád nekorektně fantastický. ♥

Budu spoilerovat, jo? Zloději paměti jsou... zloději paměti. Překvapení!

Kýč jak bič, koňská dávka patosu, ale závěr mě dojal.

Čekala jsem, že půjde hlavně o dvorské intriky, ve kterých se brzo ztratím jako batole v záplavě spodniček, královské manýry a ženské vrtochy, to všechno v hezkých kulisách, napudrovaných parukách a načechraných róbách, ale ve skutečnosti je to ten příběh vlastně jen a „jen“ o lásce. Nevhodné, nepohodlné, skandální, nepožehnané, ale lásce, která přežila smrt, lži, nenávist, odsouzení, zklamání i různá nedorozumění. Výpravné, dlouhé, hezky obsazené, romantické.

Tak trochu jiný film o holčičce a koni. Koník je totiž strakáč a hrdinka ho nejdřív ustájí v domě. Pak už jede klasickou dráhu. Po řadě takových filmů si říkám, jestli vůbec k těm kopytníkům smí někdo, kdo není roztomilý a nemá světlé lokýnky. A taky se mi začíná zajídat, jak tyhle sladké holčičky odbydou základní výcvik během čtvrt hodiny, skáčou už v polovině filmu, ve druhé třetině vyhrávají závody a rodea a na konci by člověk čekal, že pojedou k západu slunce stojíce s paraplíčkem na koňském hřbetě. Člověk, jehož ambice se za týdny tréninku posunuly jen od snahy nespadnout k touze nespadnout moc blbě, se při takových pohádkách občas cítí jako měkoň. ;)

Popelka alias Jablko mi byla sympatická, když měla šokující nadměrnou velikost L, dvě stejně vorvaní kamarádky, hákovala v kanceláři, trávila vášnivé noci s počítačem a občas chodila rozcuchaná. Pak přestala jíst oříšky, utáhla prince na moudra z Bravíčka, zakoupila nejohavnější štekle na světě a žila šťastně až do titulků. Umím si představit, jak tohle pouštějí za trest na odtučňovací klinice za tajně ocucanou mentolku. Tak kdo si dá tři ohryzky po Popelce?

Kýčovitá pitomost o bájném koni, který existuje a bláznivém starci, který je úplně normální, obsahuje jedinou myšlenku, ovšem zakydanou hodně hluboko pod senem a koňským trusem. A máte štěstí, dnes budu hodná, nenechám vás vyvážet kolečko za kolečkem a naservíruju vám tu moudrost na ekvipáži. Takže, milé děti: pytláctví je špatné. Nikomu to neříkejte, ať se vaši nepřátelé k tomuto poznatku protrpí hezky sami jako já.

Pubertu mám už snad za sebou, ale ze jména té kobylky mě taky přechází zrak. Příběh je klasický, ale obě hrdinky jsou moc hezké a navíc je tu pár pum a nejsou to boty. :)