vesper001

Melvillovsky chladné, odtažité a pomalu plynoucí drama o osudech několika obyčejných lidí, které válka dohnala k odvaze (a) k sebeobětování. Zrůdná německá mašinérie dala vzniknout francouzskému odboji a v lidech zcela obyčejných aktivovala jejich pravou přirozenost – v dobrém, ale i v tom nejhorším smyslu. Chesterton někde napsal, že odvaha neznamená nemít srdce v kalhotách, ale nedat najevo, že tam je. Strach je ve světě „skrytých hrdinů“ Armády stínů všudypřítomný a tušení zlého konce se pozvolna mění v jistotu, ale oni mají srdce dál na správných místech. I když každý trochu jinde. Brutalita zůstává naznačenou, ale tím je ve výsledku mnohem otřesnější, než její dnes běžná explicitní zobrazení, a přestože jde o snímek skrznaskrz temný, v závěru člověk necítí beznaděj, ale spíš jakousi pochmurnou hrdost. To ovšem nic nemění na faktu, že mě za ty dvě a čtvrt hodiny lehce zahřál jen drobný výstup Serge Reggianiho, a po skončení zůstaly v srdci stíny.

Lykantropie jako nemoc i historická skutečnost mě velmi zajímá a stejnou měrou mi jdou na nervy filmařská znásilnění vlkodlačího tématu. Scénář Vlků sice měl jistý potenciál – vlkodlaky dělí na „nemocné“, toužící po vykoupení, a „narkomany“, kteří se dobře baví; jedni žijí jako spořádaní občané, druzí jsou motorkáři (*). Tím ale klady končí. Okaté dítě v ohrožení vede hitparádu megaklišé, a vůdce zlých sice dramaticky pohazuje kadeřemi, jenže naneštěstí vypadá, jakoby po nocích raději navštěvoval Modrou ústřici, než vyl na měsíc. Triky a výprava jsou k pláči a o hereckých výkonech nemůže být vůbec řeč. V panoptiku prapodivných figurek v yettiovských maskách je obzvlášť nesnesitelná postava matky roku, kolem které musí skoro hodinu lítat kulky a chlupy, než jí dojde, že její potomek je spasitel dvojí krve a fakt, že o něčem v životě neslyšela, nebo tomu nevěří, neznamená, že to neexistuje. Což vlastně platí i tak všeobecně. ;)

Snímek plyne jako proud klidné říčky, která ví, že nemá kam spěchat. Divák se postupně seznámí se dvěma venkovskými rodinami, z nichž každá má své radosti i starosti a jak už to tak bývá, dcerka z jedné se zamiluje do synka ze druhé… Jenže tohle není žádná teen comedy a tak se schéma „kluk potká holku – kluk zblbne – a žijí blbě až do smrti“ nekoná. Příběh je v podstatě banální, ale jak už tu bylo řečeno, film stojí za to vidět kvůli neuvěřitelnému výkonu Reese Witherspoon, vedle kterého ustupují všechny postavy nejen do pozadí, ale herecky i do průměru (v případě Emily Warfield podprůměru). Takže ta čtvrtá * je pro ni.

Pod žhavým pouštním sluncem šlapou Ventura s Belmondem na plyn v příběhu o zákrutách mužského přátelství, které je schopno povznést se i nad vztahy s opačným pohlavím a sny o životě se 100 00 $ v kapse. Western, dobrodružná komedie i road movie dohromady, navíc s Bernardem Blierem, který snad nikdy nehrál milejší postavu. Oprášila jsem svůj dávný sen o řidičském oprávnění C+E. :)

Bohužel veskrze průměrná záležitost s nesympatickými mužskými protagonisty a sympatickou Reese Witherspoon. Víc než o thriller jde o nesmělou koketerii s krimi, která zavání upocenou snahou o překvapivé zvraty. Podrazák na dlažbě Alessandro Nivola ještě jakžtakž ujde, hystericky fňukajícímu Joshi Brolinovi ale jeho potíže ze srdce přejete. Dědičné jsou zřejmě nejen herecké vlohy, ale i jejich pravý opak.

V oblasti Seagalovek jsem byla až doposud tabula rasa, a k Nemilosrdné spravedlnosti jsem se odhodlala jen kvůli doporučení jednoho známého benga, který ji považuje za něco jako druhý díl Občana Kanea. No nevím… :) Hlavní postavou je ultraostrý superpolda s italskými kořeny a asijským švábem na mozku, jehož práce obnáší především vytloukání zubů kulečníkovou koulí, ustřelování končetin a zachraňování štěňátek. Zápletka je – nejspíš s ohledem na cílové publikum – zcela nekomplikovaná: Seagal má na čele napsáno „je třeba zabít Richieho“ a cca každou půl hodinu to docvakne i některé z vedlejších postav a ta poté drsně prohlásí: „musíme najít Richieho“ (a předhodit ho Seagalovi). A dotyčný Richie se celý film projíždí po Brooklynu a vesele fetuje. Dabing je skoro stejně směšný jako Seagalův copánek, ale pravé peklo SS rozpoutá ve chvíli, kdy odloží brokovnici a pokusí se hrát. „Byl jste pro mne jako otec...“ Au! :D

Nechápu, proč Coca-Cola investuje 40 % svého zisku do reklamy. Stačilo by, aby tohle dávali v televizi každý týden a nasával by ji úplně každý.

Nechci mluvit jako teta Kateřina, ale pýcha fakt obvykle předchází pád a někdy je to pád na dno Atlantiku a někdy ze 135 pater. Navíc to strašlivé dilema: oba mají modré oči a v těch očích napsáno „já jsem dobrej chlap“. Takový chlap, co tváří v tvář beznadějné situaci řekne „do pr….“ a pak udělá správnou věc… P.S.: pro jistotu jsem fandila svému oblíbenému kluzákovi Robertu Vaughnovi, abych si tři hodiny nemusela klást otázku, kdo z těch dvou borců přežije. Věta „sejdeme se dole“ mi už nikdy nebude znít stejně. 9/10

Nejlepší komedie, jakou jsem za poslední dobu viděla. Noblesní humor, originální zápletka, nadčasová satira a jako bonus francouzská herecká extraliga ve vrcholné formě. Paralelní svět komunity „Krys“, nápad s prohozením vody, plynu a telefonu mě fascinuje a Charles Denner navíc jakoby Napoleonovi Sarkozymu a pražským budovatelům z oka vypadl.

První půlhodinu postavy jen bezradně tápou ode zdi ke zdi a nic zajímavého ani zvlášť zábavného se neděje (i když pánové to asi uvidí jinak ;). Ale ve chvíli, kdy Sam s Paulem ukují mazaný plán na velkou bankovní loupež, se začnete smát, a nepřestanete ani po titulcích. Lupiči-amatéři sice zločinnou akci pečlivě nacvičí („Žádnou paniku!“ „Proč žádnou paniku?!“) a v po zuby se (v hračkářství) vyzbrojí, záměr sbalit prachy a vypadnout se ale nakonec vyvine hodně překvapivě. Vedle Daniela Auteuila se mi líbil François Perrot v charakteristické roli uhlazeného ředitele a především a hlavně Georges Géret jako maniakální komisař Bouvard s rozkošnou zálibou střílet na všechno, co se hýbe. :)