vesper001

Vlastně to není příběh, ale soubor výpisků ze sebraných spisů Cimrmanových. Historické výroky a legendární momenty, které si člověk při sledování Mistrových her přeje vytesat do kamene, aby je nezapomněl, ale nemá šanci, protože jich je příliš mnoho a kamenů po ruce příliš málo. Člověka Cimrmanovým géniem nedotčeného snímek nepochybně položí a uspí, pro znalce však představuje potvrzení pravidla, že čím uleželejší, tím lepší.

U animáků se díky své profesi zmítám hned mezi dvěma pokušeními: být příliš kritická (protože vím, že a jak by to mohlo být lepší) nebo být příliš shovívavá (protože vím, jaká je to fuška). V Madagaskaru je hlavním tématem zebří krize středního věku, lví krize identity a urputná snaha tvůrců zplodit ve sterilním prostředí animačních programů humor srozumitelný pro děti a snesitelný pro dospělé. Výsledek je čistý průměr. Oceňuji nápaditost operací s Melmanovým krkem, fotorealistický mořský příboj a precizní práci s Alexovou hřívou a lemuřími chlupy – jenže lemuři jsou sami o sobě a všichni dohromady (a že je jich hromada!) zralí na kariéru v kožešnictví a stokrát opakovaný pohybový gag přestává být vtipný hned napodruhé. Škoda, že namísto druhého dílu Madagaskaru nevznikl film se čtyřmi tučňáčími zloprcky.

„O jednu bytost víc, o jednu bytost míň. A na duši padl černý stín.“ Filmová noční můra každého rodiče nenabízí řešení ani falešnou naději, ale mezi řádky sděluje pár věcí, které mohou být pro někoho s čerstvým zraněním ze ztráty hodně důležité. Že čas bolest nevyléčí – to se jen říká, ale není to pravda, – ale že podstatné je žít dál, i když někdo jiný umřel, a především, že člověk zasažený tragédií by neměl zůstat sám, protože ve dvou se to lépe táhne i v nejhorším balastu. Marcello i Catherine přežívají díky tomu, že vzájemná láska přemostila propast, která v jejich životě vyhloubila smrt milovaného dítěte. Tvůrci se nesnížili k citovému vydírání diváka, přestože se na některé momenty hodně špatně dívá (třeba na scénu, tvořící děsivou analogii s názvem, kdy Marcello sleduje jiného otce, běžícího s dítětem do nemocnice). Citlivě a ne zcela tradičně zpracované lidské trauma s ne zcela tradičním (ale skvělým!) hudebním podkladem. První film, při kterém jsem plakala už při úvodní písničce… Tohle se stává jen druhým ale nelze přímo označit za depresivní snímek. Je jen hodně upřímný a z pointy je patrné smíření s tím, že některé věci v životě nelze ovlivnit ani pochopit, i nepatrná naděje, že jednou bolest ze ztráty poleví a zůstane jen něžná vzpomínka. „Ona se nevrátí, viď? Nevrátí se?“ „Ne.“ (více zde)

Příběh „posledního člověka na zemi, který není sám“ se rozjíždí krásně nadupanou štvanicí vysoké zvěře ve sportovním Fordu uprostřed pustých ulic. Vypadá to, že dr. Neville ani po tisícovce dní na newyorské samotce ještě nepřišel o celý rozum – i když svou fenku Sam krmí zeleninou, klábosí s figurínami, a v podzemní laboratoři dělá pokusy na tvorech, co kdysi byli lidmi (nebo krysami). Potud dobré – i přes ta nutná déjà vu: vylidněný NYC vypadal podobně už v The Ultimate Warrior, postava Willa Smithe jakoby z oka vypadla hrdinovi z filmu Já, robot (inu stejný scénárista) a pigmentu zbavení „nakažení“, nacucaní adrenalinem a krví svých obětí, zase podezřele připomínají pekelné potvory z Constantina (inu stejný režisér a zřejmě i software). Budiž. Jenže pak v polovině filmu vezme logika roha, nastane kruté citové ždímání a Neville se začne chovat jako Janek s velkým Já. Odfláknutý závěr pak už ani nenaštve, neboť přináší úlevu od hrdinného doktora i morálních výbuchů. Skutečnou legendou (aspoň pro mě) zůstává psí slečna Sam. :)

Reese je prostě přírodní úkaz. Ani sebestupidnější scénář jí nezabrání předvést slušný výkon, díky kterému vydržíte až do konce a nebudete to ani zpětně považovat za ztracený čas. V tomto případě navíc tvůrci ze seznamu žánrových klišé vybírali střídmě, klasickou love story pojali jako ujetou road movie a hrdince namísto sladkého image předepsali striptýz. Škoda, že stejnou péči nevěnovali i jejímu mužskému protějšku, který je na povrchu hnusný a uvnitř retardovaný. Jak k němu mohla bystrá Ivy pocítit něco jiného než soucit, zůstává záhadou.

Ashley je dítko štěstěny. Tedy pokud za štěstí považujete chytit taxíka, setřít správný los a udělat dojem na tlustého černocha v kožichu. Pak ale princezna políbí nesprávného žabáka a následuje třeskutá zábava v podobě krkolomných pádů, zásahů proudem, tekoucích praček a tisíce vysokofrekvenčních citoslovcí „oooh!“ a „aaah!“. A pokud vydržíte až do konce téhle taškařice, kdy Ashley konečně docvakne, že jediná šance na přežití je pravidelná výměna tělních tekutin s žabákem, budete litovat, že jste neutekli včas.

Tragikomedie s pozoruhodným morálním kreditem. Studentka Tracy je na zabití, ale poněvadž se k tomu nikdo nemá, všechny intriky jí hladce procházejí a vše spěje k raketové politické kariéře. Chudinka. Profesor McAllister je pro změnu trouba k pohledání, kterému se stane osudným nechuť k vynášení košů a příliš časté čištění cizích odpadů. Vsadím se, že po téhle sondě do americké nátury ztuhnul sebekritičtějším U.S. divákům keep smiling a docela jim to přeju.

V lecčem mi to připomínalo Červeného a černého. Gérard Philipe v roli vypočítavého fešáka, pro kterého jsou pletky oblíbenou volnočasovou aktivitou – až do chvíle, kdy se do jedné své „oběti“ zamiluje – není nepodobný egocentrickému a neméně krásnému Julienu Sorelovi, a postava Michèle Morgan se madame de Rénal podobá nejen vzhledově. Velké manévry se sice neberou tak vážně jako Stendhalovy filmové adaptace, ale přesto na příběhu lehkomyslného poručíka, který si tak dlouho hrál, až prohrál, nic moc komediálního neshledávám.

Posmutnělá romance, kterou logika poletuje jako spadané listí nebo umělé sněhové vločky v suvenýru z cest. Sandra Bullock je smutná a špatně učesaná doktorka a Keanu Reeves smutný architekt s psíma očima. Počasí je většinou chladné a sem tam někdo umře… Snaha o atypickou zápletku je sice chvályhodná, ale člověka tahle chladná love story na duchu rozhodně nepozvedne.

Druhá kriminální minisérie, kterou vedle Fabia Montale Delon natočil, dopadla o poznání hůře. Epizody nejsou jen dlouhé, ale i zdlouhavé, zkušenější divák má po většinu děje před postavami aspoň kilometrový náskok. Vytrvalý komisařův úžas nad informačními technologiemi a internetem je úsměvný, jinak ale ústřední postava postrádá ostré kontury, na jaké jsme u Delona zvyklí, i temperament, jaký by člověk u Itala čekal. K Mireille Darc byl čas nemilosrdný, mnohem přitažlivěji a sympatičtěji působí Delonova dlouholetá kolegyně Nicole Calfan (i přesto, že hraje těžce nemocnou), nebo jeho filmová dcera v podání Mélanie Maudran V konkurenci podobného počinu jiného veterána francouzského filmu – Rogera Hanina a jeho případů komisaře Navarra, jejichž schéma je v podstatě totožné – Frank Riva bohužel prohrává.