Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Pohádka

Recenze (1 176)

plakát

Pohádka o putování (1982) 

Možná křivdím srovnatelnému Rážovu "Poslední propadne peklu", kterému jsem dal o hvězdičku míň, ač v některých ohledech jde o lepší film, ale tady je přinejmenším lépe vybalancováno pro děti - ne tak docela pro děti - pro dospělé a vůbec celý tvar je konzistentnější. Orlandův sovětský rádobyfilosofický vědecký materialismus mi dost lezl na nervy, ale oni tu velkolepou pozemskou všelidskost Rusáci prostě umějí a koho finální scéna nechytne za srdce, ten ho nemá, přestože jde jenom o konstrukci letadla (prostě Rusáci). Zkažený bráška je krásný jak Caligula a postava Marty je nádherná od začátku do konce. I dnes mimořádně aktuální (a divím se, že tehdy nezakázaná) je "těžba ohně" z útrob draka - země.

plakát

Dukla 61 (2018) (TV film) 

Že ten po všech stránkách vynikající první díl filmu bezprostředně po závěrečné scéně zabijeme mluvícími hlavami pamětníků (při vší úctě nicneříkajícími), to napadlo autory, nebo nějakého troubu z ČT? Celkově to nicméně vypadá, že Ondříček po několika výtvorech různé kvality vyzrál v režiséra, který umí udělat film jako ze známých českých tvůrců málokdo, resp. skoro nikdo, a který si (konečně!) umí vybrat tvůrčí kolektiv. Scénář, reálie, scéna, dramatický sled, Taclík(!) s Issovou, oběma mladými i všichni další. Skvěle pojatá hudba, jak dějová, tak doprovodná. Na tv film skvělá kamera a střih. A ačkoli jsme podobný příběh mohli ve všech jeho složkách stokrát vidět např. v běžné americké produkci, teprve tady ho vidím vyprávěna tak, že se mě opravdu může dotýkat, což samozřejmě není dáno jen objektivní kvalitou, ale také konkrétním vztahem mezi divákem a dílem - především ale musí jít o film, ke ktrému je mi vůbec možno si nějaký vztah (nezaměňovat prosím se "vztahem k postavám") vytvořit. Dukla61 je takovým filmem. (A Enšpígle, když už jsme u toho šajnu, tak ne, Issová nepřehrává, to jen možná tobě chybí srovnávací materiál z reálného světa.)

plakát

Poslední propadne peklu (1982) 

Něco mezi téměř dobrým a téměř skvělým filmem, jak je ostatně u Ráži zvykem: Poměrně zdařile a silně vystižené "gró" příběhu, obstojná atmosféra, některé skvělé scény, ale celek zabitý jak principálem kočovné divadelní společnosti. K onomu "téměř" tentokrát přispívají zejména faktory signifikantní pro dobu vzniku, a to nejen způsob vyprávění (postižený snad i tím, že to částečně má být pohádka pro děti), ale také nezaměnitelně ječivý hlas M. Kudláčkové a od úvodního komentáře při každé příležitosti se projevující nereflektovaný český nacionální socialismus, definovaný pojmy "Němec" a "boháč" jako synonymy zla. Přitom ale historická doba příběhu je zobrazena uvěřitelně (arci ve velmi určitém a omezeném výseku), také šarvátky sehrány poctivě (až na poněkud kavalírsky noblesní šermování). Herecky je to v pohodě, ačkoli vyloženě excelujícího hráče, který by svou postavu patřičně zdůraznil, zde postrádáme. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, jak různí vždy a všude vyčnívající až trčící herci (např. Munzar, Haničinec) jsou zde k dobru věci poslušně skryti v postavě (což se žel nestalo třeba u Somra, který se poněkud míjí žánrem, s čímž má ovšem problém i režisér). Obzvláště dobře působí estonský představitel německého kapitána O´Ya nebo představitel žebráka Kašehrnka. Koncepčně je zajímavé, jak se děj stále vrací k stejným osobám a místu, ačkoli by vlastně měl jít dál. Jako nějaký bludný kořen, zádrhel na cestě (zde z Prahy do Krumlova) - lahvička? Myslím, že filmů odehrávajících se v českých zemích 1. pol. 17. stol. máme proklatě málo a konstatuji, že Poslední propadne peklu stojí za vidění. Je dost velká šance, že vás chytne mnohem víc než mne.

plakát

Vajíčko (1968) (TV film) 

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna.

plakát

F. L. Věk (1970) (seriál) 

Ne, že bych se nemohl lacině vozit na některých obsahových či formálních náležitostech této klasické ságy, ale kolik jiných českých seriálů, které dosahují na zde nastavenou laťku, mi můžete jmenovat? (Mimochodem: titulková melodie je převzatý starý evangelický šlágr a u nás v kostele jsme na ni při večeři Páně zpívali "Mocný Bože, při Kristovu zachovej nás lásky slovu".)

plakát

Ubohý pan Kufalt (1981) (TV film) 

Vkládal jsem do pana Kufalta velké naděje, ale stejně jako pana továrníka Zahneho, i mne hluboce zklamal. Od první chvíle, co byl uveden do Domova míru, vypadal, že to dotáhne na velkolepý společenský typ, jenže postupně se změnil v amatérského hochštaplera a sňatkového podvodníka, který vinou série několika náhodilých chybných rozhodnutí (většinou jiných osob) prostě jen dostojí původnímu fatalistickému názvu předlohy. Tudíž se smiřuju s tím, že to nakonec vlastně bylo jen o společenských poměrech. Ubohý pan Kufalt! Sehráno to bylo pěkně, vedle Munzara a Hrušínského zvláště Řanda, Haničinec, Racek, Janžurová. Neříkám, že si to nějakou hvězdu navíc nezaslouží, ale já budu spíš šetřit.

plakát

Bližní na tapetě: Nactiutrhač (1969) (TV film) 

Ten třídní podtext je tam tak vyložený, že v devětešedesátem a s Lanďákem v titulní roli je to opravdu na pováženou. (Nebo se tehdy jen neumělo jinak vyjádřit příslušné mravopočestnostní protiklady?) Na druhou stranu nebylo vůbec marné být s tím agresivním buranským urážením (jak ho uměl právě jen Lanďák) konfrontován na konci zcela jinak než na začátku. Člověk sice nějaké takové vysvětlení celou dobu čeká, ale přesto je rád, že si předem nepřečetl debilní nadběhnutí Českou televizí prezentovaného Obsahu.

plakát

Prezident Blaník (2018) 

Pro mě, jednoho z prvních nadšených Tondových obdivovatelů a rozhodného podporovatele jeho kandidatury, je dosti nepříjemné být tak nesmlouvavě konfrontován s jeho limity.

plakát

Krmelec U Muflona (2017) (seriál) 

Takže už víme, co dělají zajíc a medvěd, když zrovna nejsou aktéry některého z vtipů o zvířátkách. A taky už víme, proč se v žádném vtipu neobjevuje muflon. Pozitivní je, že poměry v Krmelci zůstávají po celou dobu neměnné a dění striktně stereotypní. Dále je třeba pochválit jednak vstupní píseň, jednak vytříbený výběr a výkon představitelů a představitelek (byť často mně neznámých) epizodních rolí, o těch hlavních nemluvě.