lamps

Zvěsti o kontroverzích a excesech se za mě nepotvrdily, Saltburn je velmi klasicky vystavěné vyprávění postavené na zrcadlení dvou ústředních postav a také dvou třídních světů, které se po dvou třetinách obrací na hlavu a poodkryje pravé záměry (jež zcela vysvětlí až v závěrečné polorekapitulaci). Podmanivě stylizovaný film o tom, jak dogmatizované boháče jejich okolí podprahově využívá, jehož satirickou artikulaci povyšuje na hutnou psychologickou partii hlavně Barry Keoghan - nelepší herec své generace, který ještě dokáže velké věci. Tady mu navzdory nečitelnosti jeho postavy snadno propadneme, jelikož slouží také jako objektiv do světa přetvářejících se školních institucí a ne tak pozérského prostředí majetné smetánky, která si svou pozici alespoň přiznává. Motivace infiltrujícího se hrdiny sice nejsou úplně jasné, ale jednotlivé postavy tu stejně jsou jen nositeli vnějších významů a nelze je brát úplně vážně. Spojení temného dramatu, ironie a cynismu je každopádně moc povedené a rád se k tomu někdy vrátím. Nemluvě o tom, co i v menších situačních rolích svedou herci jako Richard E. Grant nebo Rosamund Pike.

Snydera nemusím a nejlépe mi pasuje k drahým videoklipům, ale z povahy se mi příčí těšit se na jeho opus magnum jen kvůli tomu, abych to frajersky setřel. Jenže Rebel Moon mi fakt moc nepomohl. První půlhodinka je přitom dost ok, Hopkinsův pacifistický robot je zajímavý a vypadá to, že hromadné vykrádání Snyder alespoň kočíruje v utlumenějším stylu. K originu protagonistky obšlehnutém od Gamory a celkovému vykreslení rebelské situace na bázi ,Star Wars mínus síla a charakterní postavy’ se přidává ještě ,Sedm statečných mínus charakterní postavy’. A v tu chvíli ztrácíte zájem, i když celkový koncept by mi ani nevadil. Stvořitele všichni sejmuli za opisování, ale tady je ukázkový příklad, jak vypadá vysokorozpočtová absence originality a formální organické jednoty. Je to zase sled komiksových stran, který by fungoval leda tehdy, kdyby to dělal Tarantino a do vcelku banálního příběhu vnesl svůj oddalovací narativ, zábavné postavy a nečekané zvraty. Tady není jediný vtípek, výprava je sterilní a jediné menší překvápko se váže na Hunnama. Tedy jasně nejcharakternějšího herce, jehož Snyder dokonale zazdí.

Geniální film, který to na dvou hodinách natírá nejen většinové hollywoodské konkurenci, ale také všem afroamerickým rapperům, kteří do schematických rytmů vypráví o tom, jak to mají v životě těžké, jak ‘haters gonna hate’ a jak se museli vydat vlastní cestou. Tohle je brutální menšinová a obecně coming of age odysea zabalená do těch nejatraktivnějších motivů komiksového žánru, který na osvobozující motivační myšlence ‘všichni můžeme být kýmkoli’ stojí. Dravé a hektické, ale maximálně přehledné. A s dokonale vybalancovanou mírou nerdovské komiky, hmatatelné osudovosti i civilních emocí.

Možná zásadní slasher osmdesátek, který zajeté schéma obrací naruby a triumfuje zvláštním vytěžením brakové psychologie. Už od druhé scény s dědou film nabere zneklidňující ráz a následky i kypření dětského traumatu zobrazuje možná vyumělkovaně s ohledem na subžánr, ale zato s až překvapivou účinností. Dobré dvě třetiny pak veškeré dusno překlápí v klasický béčkový cynismus, což je naštěstí dost zábava se sebejistou režií a kupou skvělých nápadů. Zářný důkaz, proč jsou tyhle 80s horory pro tolik lidí kultovní a pro řadu špičkových filmařů tak formativní. A navrch ještě černohumorné ambivalentní zakončení. 85 %

Velmi poctivé starosvětské drama o postavách svázaných s rodinným odkazem, které mě opakovaně zaskočilo tím, jak mění žánrové polohy a v pravidelných rozestupech kupí zásadní přepisující zvraty. Hned několik epizod na moři nebo s pašováním heroinu by vlastně vydalo na samostatný film, ale Helgeland si soudržnost v pohodě uhlídá až do trochu přeslazeného závěru. Skvělí herci mu dost pomáhají, a přestože u vrcholných scén schází tarantinovské vedení pozornosti, v komornosti je tentokrát nenápadný půvab. Podobné filmy, i když ještě přemýšlivější, dělá Scott Cooper, a nepřekvapuje mě, že i tady se objevuje Ben Foster.

Tady chce být někdo režisér vizionář. Agresivně excesivní film, stylisticky až abnormálně sebeuvědomělý a přeplněný nepřirozenými záběry, které znemožňují jakékoli ponoření do prostoru a scénografické přilnutí k postavám. Jediný způsob, jak brát něco takového trochu vážně, je nahlížet na film jako na totální konspirační satiru, která všechnu autenticitu jen předstírá. Minimálně závěrečná scénka a celá linie s dcerkou a jejím oblíbeným seriálem jde tomuhle čtení vyloženě na ruku. Zvířátka se srocují, protože „ví víc než lidi“, lidi neví nic, protože nedrží při sobě. V mnoha aspektech je to znepokojivé a nestabilitu společnosti, již řídí vazby a systémy přístupné a srozumitelné jen hrstce nejmocnějších, to vlastně nepřefukuje. Rozhodně se ale přeceňují dramaturgické meze tohodle ironického námětu na skoro 140minutové dějové ploše, kdy Esmail opakovaně protahuje i sebevíc banální scény a strašně okatě jim cpe punc skoro až drastické důležitosti. Podobné filmy už vznikaly, a přestože mnohdy neměly až tak ambiciózní scénář splétající dohromady základní morálku, reflexi současného světa položeného na oltář technologií a sítě , katastrofické konspirace nebo mezilidské vztahy v neuchopitelné situaci, nabídly daleko víc žánrově rozptýlené zábavy (Bílý šum, trochu Greenland, Proroctví, Někdo klepe na dveře, Ulice Cloverfield 10). Nech svět světem rovněž nelze povýšit nad žánrovou satiru, i když se většinou tváří vznešeně a hlubokomyslně jak fasáda Wall Street. Najde se tu dost zajímavých nápadů a vlastně je fajn, že to má jinačí look. Ale v součtu jde hlavně o gimmick, jehož se po nějakém čase přejíte. Účel světí prostředky, a zatímco první zde obstojí na jedničku, druhé je dost nešťastně koncipované. 65 %

Až nezdravě fotogenická Eiza Gonzáles, která by Kapitána Phillipse mohla vyučovat, jak zvládat frenetické stresové situace a ještě se z nich poučit, si krade každý okamžik pro sebe. Ona je morální osou tohohle úžasně přímočarého a naivního akčňáku, jehož dva antagonisté v kradené ambulanci ujíždí před zákonem a trochu i před sebou samými. Větší část filmu jsem si vrněl nad áčkově ošetřeným a obsazeným akčním filmem v pohybu v roztomile béčkovém provedení, až závěr mě kvůli poddimenzovaným postavám, tupým zvratům, stagnující gradaci a šíleně patetickým emocím hrozně otravoval. Škoda toho, protože Bay mě dlouho takhle poctivě nebavil, dialogové perličky na odlehčení potěšily a zběsilé tempo avizující skoro Fury Road dokáže strhnout. Když se ale profi lupiči promenádují kolem policejních hlídek v chabě ostříkané zelené sanitce a nepřitáhne to vůbec žádnou pozornost, dramaticky jde tahle poloviční LAPD procedura do kopru. 65 %

Nic moc nového pod sluncem, ale jako shrnutí Fordova přínosu charakterizovaného hlavně bičem a fedorou to má štědrou nostalgickou hodnotu. Informace se na sebe rychle kupí a každá půlhodina aplikuje trochu jinou perspektivu, takže nedostaneme jen životopis plný dat. Dýchne na vás řemeslná poctivost a láska ke kinematografii a jejímu největšímu hrdinovi, jenž měl trochu štěstí, ale vždycky si všechno uměl sám zařídit a naaranžovat. Harrison byl vždycky král a tady mu nasazují pěknou korunu.

Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál. 85 %

Napoleon mě od začátku příjemně překvapoval a vlastně s tím nepřestal až do konce, i když karty se po první hodině jasně vyloží a víme, kam nás Ridley táhne a jaké prostředky si k tomu vybral. A já jim tentokrát podlehl. Napoleon je samozřejmě člověk takzvaně přeplý, jenž šplhá po mocenských příčlích s jistotou autistického stratéga. Říká, že miluje a slouží Francii, přičemž jeho politické plány na zajištění evropského míru dobytím celé Evropy nepůsobí zas tak hitlerovsky zlověstně a můžeme je emočně následovat jako zrození velkého hollywoodského vojevůdce. Jasně že takto obsáhlé životní období člověka, jehož osobnost dokázala pohnout dějinami jako žádná tehdejší, bude v dvouapůlhodinovém sestřihu nutně přizpůsobeném komerčním davům podáno zkratkovitě. Jenže minimálně v první polovině to Scott, Scarpa i oba střihači dělají tak souvisle, snadno následovatelně a s jednolitým formálním ksichtem, až je radost pohledět. Je to stylové, dostatečně výstižné v symbolech a detailech, v akční rovině epické a překvapivě drsné, a v osobní linii krásně… roztržité. Josefína se rychle stává těžištěm filmu, chlapa autisticky zamilovaného do ní i do boje za slávu a šíři francouzského lidu si omotá kolem prstu i za tu cenu, že ji nedokáže ani sexuálně uspokojit a do vztahu stále vulgárněji tahá politiku a řekněme pracovní poslání. Slavný dobyvatel v dopisech líčí své úspěchy a manévry, současně však básnicky vyznává lásku a doma škemrá o sex jako nadržený kůň. Ke konci už plynulost a provázanost všech perspektiv trochu opadne a chtělo by to ještě více času s Josefinou a větší hrst motivačních přísad Barryho Lyndona. A taky trochu víc politiky, která ustupuje nevyhnutelnému pádu antihrdiny, jehož poslání přetrhlo hráz udržitelnosti. Napoleonův život a osobnost tu následují okázalou a poctivě znázorněnou vývojovou trajektorii, že ji nakonec nemůže zazdít ani monotónní výkon Phoenixe. Tady herci stačí charisma, které musel mít i Napoleon. Jeho chtěnou velikost můžeme obdivovat, ale tvůrci se jí také vysmívají. Skrze Josefínu, s níž veliký vojevůdce ukázal svou lidskou maličkost a navzdory zvláštní osudové lásce jí způsobil mnohé újmy. A také optikou dějinné poučky, jejíž statistika počtu padlých má cenné údaje. Napoleon není sympaťák a líbí se mi, jak tenhle aspekt v hollywoodském velkofilmu o jednom z největších vojenských stratégů historie vybalancovali. A současně chápu, proč se to tolika lidem na základě téhle zkrácené verze příčí. 80 %