lamps

Nejúžasnější věc, jakou jsem v kinech viděl za dlouhá léta. Asi od Fury Road, který se díky Furiose stává ještě lepším filmem a přirozeným akčním i pocitovým vyvrcholením osobní odysey i přesahující pětačtyřicetileté ságy, již Hardyho šichta znovu nakopla jako jistý legacy sequel. Tehdy ještě nešlo o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i Furiosa byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití. I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači s uprchlicemi, jež byly hlavními hybateli příběhu. Přímočará cesta tam a zase zpátky čerpala z tradice carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. V kinematografii přitom těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách… Furiosa je prequelem, jejichž komunikačním specifikem je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Dospívání hrdinky by mohlo být z pocitového hlediska a nálože traumatu i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijímají je. Zrcadlí se (opět v porovnání s FR) nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Nepoučitelná či naopak morálně uvědomělá lidská povaha se přitom vztahuje na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack, jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře. Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži… Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film. 95 %

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný.

Originální je určitě správné slovo a naštěstí si k němu píši ještě „soudržný“. Tenhle film mohl dopadnout lépe, ale rozhodně i mnohem, mnohem hůř. Pohlcení do 70. let je vypiplané určitě i estetikou, ale především kulturním pozadím, na úrovni explicitních, referenčních (přímo odkazují k věcem a místům, které něco znamenají) i symptomatických významů (myšlenka odvozená od obecných představ určité části společnosti). Od počátku talkshow záznamu v podstatě dýcháme dobový vzduch a máme spoustu otázek ohledně hlavního hrdiny, jeho napojení na Bohemian Grove a úmrtí manželky. Líbí se mi, že satira senzacechtivé televizní sítě je možná dost okatá, ale přece úzce souvisí a podporuje základní hororovou linii kolem protagonisty, jehož David Dastmalchian zahrál báječně – stoprocentně soustředěný a v mimice přesný výkon. Líbí se mi, jak to celé opravdu působí tak trochu cheesy a neškodně, stejně jako formát fiktivního pořadu, v němž moderátor pro vysokou sledovanost provádí psí kusy a vedle senzibila či démonem posedlé dívky si pozve i skeptika, jenž vše viděné a podezřelé arogantně vyvrací jak Babiš ve sněmovně. Úplně se mi nelíbí střídání barevného found footage materiálu s černobílými náhledy do zákulisí, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. Kvituji však trpělivě budovanou záhadu, výbuch hororové show i ambivalentní vyústění, jež nutí k přemýšlení tím interpretačně příjemným způsobem – znovu to chci vidět, jelikož si potřebuji srovnat celé schéma a jelikož nepochybuji, že k němu napodruhé pocítím ještě větší respekt a obdiv. A to všechno za 86 minut a s minimálním rozpočtem. Wow.

„Help, I'm steppin' into the twilight zone…“ Nejde srovnávat, ale užil jsem si to stokrát víc než druhou Dunu. Wingard propůjčuje téhle uřičené kaiju fantasmagorii sebevědomý formální ksicht a mně osobně dělá obrovskou laskavost – vždycky jsem si říkal, že japonskou monstrságu bych hrozně rád nakoukal a strašně moc bych ji chtěl mít rád, ale vizuální provedení je u starších kusů prostě tak katastrofální a směšné, že to nedokážu. A teď jsem dostal hollywoodský dárek s prvotřídními efekty, kde se dějí tak šílené a tak zábavné věci, že moje neskrývaně spokojená tvář v kině mohla být skvělým úlovkem pro skrytou kameru. Je to už skoro úplně odtržené od reálného světa, ale jeho zapojení a interakce s monstry, zasazování mezi ničené pamětihodnosti a technologický futurismus jsou současně kreativnější a svým způsobem i stylovější než kdy dříve. Pomáhá tomu už jen dobře vložené zapojení dokumentární formy, zpravodajství a nakonec i zoomování jak z archivu Monarchu. Tempo je neskutečně šláplé, a přestože postava konspirátora už je trochu pasé, lidské postavy vůbec nepřekáží. Vévodí stejně Kong, jehož etudy nabízí zase jiný zážitkový experiment a jeho polidštění rozprostírá plno nových možností, jež nyní chtě nechtě musím nazvat vzrušujícími. Podzemní říše vypadá jako nový zlatý důl pro těžbu dolarů ze světa tak neurvalého, že v rámci západního mainstreamu nemá dlouhodobě konkurenci. Antigravitační bitka Godzilly a Konga mě naprosto překvapila i vrchovatě uspokojila ty divácké choutky, jež mám hluboko zakódované a je zatraceně složité jim dopřát nějakou euforii. Edwardsova Godzilla mi šmakuje víc, ale tohle je dílo naprosto odpovídající svému kánonu i námětu a já za něj děkuju. „My beacon's been moved under moon and starWhere am I to go, now that I've gone too far?…“ 85 %

Z tohodle se budu nějakej čas oklepávat. Emocionálně mě to poničilo a závěr rozmetal na prach. Neznám předlohu a cítím jedno nejlepších televizních finále historie.

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici.

Náramně jsem se bavil. Není pochyb o tom, že Boggy Creek je pro hororový subžánr vydávající se za realitu vlivný film. Moc pěkně zachycuje fascinaci člověkem nepolíbenou přírodou, která se rozkládá přímo před naším prahem a jejíž znepokojivá melancholie přímo vnucuje představu, že tam číhá cosi nepřirozeného a děsivého. Po zhlédnutí nakonec máte pocit, že jestli by měl někde nějaký Sasquatch fakt žít, tak rozhodně v těchhle arkansaských bažinách, které Pierce nasnímal skoro poeticky. Zvlášť úvod spoléhající na zvukovou stránku je super a publikum naladí na to, aby rozebíralo obraz a v jednotlivých zákrutech pátralo po stínu, který tam nepatří. Není to found footage, ale docu dramatizace opatřená exploatačními manýry své doby, které bohužel oslabují napětí. Pár záběrů teleobjektivem na chlupatou bytost má parádní atmosféru, ale čím víc se ten maník v masce na scéně potácí a zahajuje home invasion, tím víc to jde do kopru. I tak je to ale osobitá nezávislárna z období, kdy horor pojímal svou nejatraktivnější formu. A s tím souvisí i to, že občas se u toho i hlasitě zařehtáte – pozdrav „kočce, která umřela šokem“ a také „třináctiletému chlapci, jenž vyrůstal jako zálesák a lovec a nikdy nezmešká příležitost skolit si jelena.“ Potažmo Bigfoota, jste-li z městečka Fouke, které chci odteď jednoznačně navštívit. 70 %

Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto přirozené a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří o ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.

Dokument jsem registroval už v době uvedení, ale nevědomky jsem se přidal k celému světu a jeho protagonistu dalších 12 let ignoroval. Nedávno jsem Rodrigueze objevil díky Spotify a teď mi hraje tak často, že mi snad zadře jablečný software… Píseň Crucify Your Mind je jedna z nejgeniálnějších kdy nahraných věcí, jejímu rytmu, údernému riffu a poetice ani Bob Dylan nestačí. A když jsem se teď konečně dopátral Sugar Mana, chtě nechtě jsem se pral se slzami a definitivně se přemluvil ke koupi gramofonu, který debutově poctím albem Cold Fact. Dokument není kdovíjaký a až moc zanechává opar tajemnosti, který titulní detektivové jdoucí po stopě prchlivé hudební legendy prorážejí. Zbývá mnoho věcí, o nichž se chceme dozvědět víc (ať už to, co se sakra dělo s penězi za alba prodaná v JAR, nebo o následcích provalené jihoafrické slávy). Skončí se formou sladké pohádky, ale přece je to rozprávka ve vší své nepravděpodobnosti naprosto uvěřitelná a soběstačná. Rodriguez vyformoval sebe i velkou část jedné po právu nespokojené jihoafrické generace svými písněmi, které nosí srdce na dlani. A když se s ním seznámíme v několika rozhovorech, archivních záběrech a upřímně nadšených výpovědích lidí, jimž jeho hudba změnila život, nic víc k tomu nepotřebujeme. Příběh malého, skromného a pracovitého muže, jehož v domovské zemi přehlížené dílo si žilo vlastním transatlantickým životem, je zkrátka krásný, trochu hořký a inspirativní. Nadčasová hudba si své fanoušky nakonec vždy najde, a když je její autor takhle přízemní (v tom nejlepším smyslu slova) frajer, její konzumace je rázem ještě sladší.

Waititiho crowd pleasure aneb dosud nejpřístupnější film novozélandského mimoně. I tak je ale prošpikovaný jeho charakterem, legračními a tentokrát fakt božími ostrovany a příběhem, který lehkou komedii umí pozvednout tou nejupřímnější lidskostí. Pokud chcete, můžete se spolu s Fassbenderovým protagonistou duševně rehabilitovat a můžete mít radost z toho, jak ten film končí nevyhnutelně a přece nakažlivě. Fotbal prostupuje tlak a stres, který zdraví a životu obecně nesvědčí - a když se tomu vysmějeme, můžeme dokázat nejen na hřišti zázraky. 75 %