castor

Místy doslovné, místy zbytečně uhlazené. Polský klenot Agnieszka Holland si udělala další (události po upálení Jana Palacha) výlet do naší historie. Protřepal lahvičkou s močí a léčil miliony lidí, mezi jeho klientelu patřila kupříkladu i Olga Scheinpflugová, Max Švabinský nebo prezident Antonín Zápotocký, jeho profesi ovšem utnul vykonstruovaný proces, kdy se stal jednou z mnoha obětí komunistického režimu. Bylinkář, podvodník, prodavač usušených rostlin, léčitel? Vnímáme jeho bolest, chladné reakce, pečlivost a důslednost, válečné šrámy, důkazy o nečekané agresi, křesťanském přesvědčení i intimní náklonost ke svému asistentovi (jeho povahový kontrast). Tak či onak, je především mužem, který chce stůj co stůj plnit své životní poslání v podobě léčení lidí. Velká poklona hercům, Trojanům především. Ivan je opět výborný, přesný, vrstevnatý. Možná těžší part měl pak jeho syn Josef, který k mnoha situacím přistupoval s kamennou grimasou, přesto divák vnímá, jak intenzivně se to v něm bije. Své negativní projevy ještě neuměl ovládat, svým odhodláním (nátlak na bylinkářku, kterou hraje skvěle Jaroslava Pokorná) si uzavřel cestu nejen ke své rodině. Tady očekávám Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Stejně jako u jeho otce v hlavní kategorii. Rozhodně bych ovšem celkově přivítal přitlačení na emocionální pilu. A scénárista Epstein měl být v několika situacích nápaditější.

„Už jsi viděla bojového psa, jak dostane povel? O nic se nestará. O ničem nepřemýšlí. Vrhá se a zabíjí. A je mu jedno, jestli si při tom rozbije hlavu. Jsme jako ti psi. Stejně tak jsme byli vycvičeni,“ reaguje člen týmu na dotaz kolegyně po únosu a vyslýchání šejka. Právě i mučení šejka (se stejnou brutalitou jako u teroristů) vyvolalo protestné hlasy. Abu Ahmad začíná mít problémy mezi svými. Já mezitím přemýšlím, jestli je větší kočka doktorka Shirin nebo členka týmu Nurit. Začíná vyjednávání mezi dvěma skupinami („Pryč jsou dny, kdy Židé vrátili tisíc vězňů za jednoho!“), ovšem emoce stále příliš nefungují. Stejně jako (dosti amatérské) speciální efekty. Na řadu přichází záložní plán.

Izraelsko-palestinský konflikt platí za jednu z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. století. Co se autenticity prostředí týče, zaslouží si tvůrci palec nahoru. Žid, který mu zabil bratra. Boaz, Doronův švagr, je v zajetí a vyhlídky nejsou zrovna nejlepší. Postupně (po odhalení identity) se z něj stává cenné zboží, navíc ho čeká operace, o kterou rozhodně nestál. Na programu je neodsouhlasená akce, kterou povede bez další podpory Doron. Každopádně se nedivím, že po odvysílání seriálu se ozývaly protestné hlasy z obou stran.

K některým postavám se dostáváme hlouběji, ale nijak zajímavé to není. Krapet postrádám emoce. Navíc charisma a herecké polohy některých postav (i samotného Dorona) bych si představoval „zajímavější“. Právě Doron žádá na druhém „rande“ lékařku Shirin o odpuštění, že minule musel pláchnout. Jeho manželka zároveň nechce dál držet tajemství. Hon na Abu Ahmada pokračuje, v týmu je zpět i Boaz, jen moc nechápu, že hoši chodí do akce bez ochranné neprůstřelné vesty.

Klub v Tel Avivu. Mrtví a zranění. Boaz je zlomený. Mimochodem jeho představitele Tomera Kapona známe i z comicsového fláku The Boys. Dorona čeká rande, ovšem na kávě sedí s nesprávným lékařem. Panter se potkává po více než roce s manželkou. Zatím jde o vcelku věrohodný obraz vzájemných vztahů mezi oběma národy a o intenzivním udržování křehké rovnováhy. Vata jde prozatím naštěstí stranou. Nicméně charisma a herecké polohy některých postav (i samotného Dorona) bych si představoval „zajímavější“.

Židé vešli do domu jeho matky a zabili na vlastní svatbě jeho bratra. Abu Ahmad (Panter) chce odplatu v podobě bombového útoku, který se mám odehrát v telavivském klubu. Agilní pohůnek Walid nabídne vdovu Amal. Tým hledá Pantera v nemocnici, ten už má ale se svou rekonvalescencí jiné plány. Dostáváme se víc do jádra palestinských teroristů, divácký zájem se zatím drží na slušných číslech. Ostatně izraelsko-palestinský konflikt platí za jednu z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. století.

Speciální izraelská jednotka Mista´arvim na svatbě mladšího bratra obávaného teroristy zastřelí ženicha, navíc samotný Panter prchá. Navrátivší se Doron porušil rozkaz a vydal se za ním na vlastní pěst. Návratem k jednotce naštval nejen manželku, ale zbrklými kroky na svatbě i svého šéfa a pochopitelně i nevěstu, ze které se záhy stala vdova. Ta se stůj, co stůj chce stát shahidem – mučedníkem, který zemře pro svou víru.

Doron Kavillio mohl dál špuntovat láhve svého malého vinařství, ovšem bývalý kolega ho přesvědčí, aby se vrátil z odpočinku k jednorázové akci. Bývalý špičkový izraelský agent má ovšem k úkolu speciální vztah. Jako jediný zná totiž tvář teroristy přezdívaného Panter, který měl být mrtvý, ale není. Do akce se navíc ponoří víc, než je zdrávo. Speciální izraelská jednotka se dostane na svatbu jeho mladšího bratra, udělá pár chyb a bráška Bashir umírá. A obávaný Panter prchá. Kolotoč událostí se roztáčí. Vata jde zatím naštěstí stranou.

Animáků, u kterých rodiče nemusejí podřimovat, moc není. Předně teda přiznávám, že nejsem příznivcem těchhle „roztomilých“ barvitých taškařic, ač kupříkladu V hlavě nebo Coco stavím hodně vysoko. Šlo o látky atraktivní pro všechny generace, milé, inteligentní, ambiciózní, svižné, nápadité. Já, padouch je jednodušší záležitost, místy úsměvná, nicméně cílící od začátku do konce na nejmladší publikum. Pro ně je to nadávkované a já to respektuju. Oceňuju, že se prakticky pořád něco děje. A když to sklouzne (pro odrostlejšího diváka) k ještě větší nudě, na scénu naskočí roztomilí Mimoňové, kteří prostě umí.

Do nebe měla při přepadení missourské banky poslat devítiletou holčičku. A nemělo jít o jedinou duši, které vzala život. Bankovní lupička Allison ovšem tvrdí něco jiného. A mladé ucho, které se stará nejen o její prostřelenou nohu, váhá. Může za to rostoucí náklonost k ženě, na kterou je vypsaná tučná odměna. To vše v těžkých dobách, kdy se ještě mnoho let po smrti psance Billyho the Kida vyprávěly historky o jeho pistolnické „kariéře“. Pár vizuálně výraznějších momentů to sice má, ale jinak jde o průměrné retro, které se navíc zoufale táhne a diváka neudrží v napětí. Režisér Miles Joris-Peyrafitte se evidentně bude dál pohybovat na poli atmosférických nezávislých dramat. Tady se mu povedlo nalákat jedno herecké eso: Margot Robbie. Kdo by se do ní nezakoukal?