castor

Chce ho nechat, ať mluví sám. „Jenom aby nás to nedovedlo do hajzlu. Protože tady holce nedokáže říct ani bé, ale v Brně tancuje s holkama u jukeboxu…“ Ano, další vražda proběhla v moravské metropoli. Kus mladé dívky si navíc Láďa odřízl a v igelitové tašce odvezl domů. Holt hořčice a křen dokážou zázraky. Stále víc vnímáme/zkoumáme specifický vztah mezi kriminalistou Markovičem a vrahem Hojerem, výslech zabere značnou část epizody, ale tvůrci zvládají i nenápadnou konverzační scénu proměnit v napínavé momenty. „Humor“ se definitivně přesunul do černohumorné roviny. Petr Uhlík hraje Láďu skvěle. Velmi expresivně, těkavě, hodně tomu napomáhají i úhly kamery. Jen možná bacha, aby (nezapomínejme na Adikts) myslel na to, že jsou tady i role normálních lidí. Tohle už je totiž slušná nálepka.

A pak se Láďa rozvykládal… Atmosféra výslechu stojí na precizní režii i hereckých výkonech, poprvé se setkávají právě podezřelý Ladislav Hojer a vyšetřovatel Jiří Markovič. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nikdy neměl vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. A o mrtvé ženě z minula si myslel, že je mladší. Jedenapadesátiletou nejprve znásilnil a pak uškrtil. A nakonec prostoduchý Láďa poprosí Markoviče o tužku a papír. Bylo toho totiž víc… Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Petr Lněnička je kombinací Igora Bareše (tady i hlasově) a bývalého generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. Jinak je to samozřejmě pošmak!

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, podle kterého došlo k hrozivé násobné vraždě. Hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Násilný čin číslo jedna ale brzy „zmizí“ ze scény. Po dvou letech se k němu vrátíme, ale to se už rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. Startuje hledání pachatele. V centru dění legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. Civilní dialogy, dávka cynismu, dobová výprava, velmi dobří herci a absolutní reklama na rakovinu plic.

Někde jsem četl, jak Anne Hathaway udělala pár profesních „přešlapů“ (myšleno, že tam něco řekla a tam naopak neřekla) a diváctvo se vůči ní lehce vyhranilo. Její vystupování měli lidé považovat za příliš okatě snaživé a neupřímné. Nedokážu soudit, ale určitě není fér, aby oscarová hvězda od mládí stojící v čele úspěšných filmů přicházela o zajímavé role, což ovšem v posledních letech platí. Navíc holt každá není Meryl Streep, která i po čtyřicítce dostávala solidní nabídky. Každopádně Anne vždy rád uvidím, snad se nebude objevovat jen v „udržovacích“ projektech. Teď si střihla rozvedenou matku dospívající dcery, která se na hudebním festivalu (krapet zvláštně) seznámí se zpěvákem chlapecké kapely. Podstatně mladším, než je ona, samozřejmě. A na tom je to celé postavené, takže z hlediska příběhu výsledek rozhodně nepřekvapí. Navíc hlavní hrdinka vedle snaživého Nicholase Galitzineho nijak „šokantně“ nevypadá, mimo to stále umí spolehlivě vykouzlit svůj roztomilý kukuč a široký úsměv. Nějaký ten zádrhel má představovat úlisný exmanžel, zklamání dcery z toho, co máti tutlala či opakované scházení a rozcházení páru. A pak pochopitelně chvíle, kdy se románek dostane do zájmu bulvárních fotografů. Romantika je průměrná, zápletka prostá, navíc se musí roztáhnout do skoro dvou hodin. Veškeré radosti tak obstarává především nahoře propíraná a stále zatraceně spolehlivá Anne Hathaway.

Nedivím se, že finále dávno nikoho nezajímá a když už, nějaká z komerčních stanic ho odvysílá na některém ze svých sesterských kanálů. Titulů (díky kterým vítězky vyšlou na nějakou světovou soutěž) skoro víc než samotných holek. Na co jim vlastně budou, ani nikdo pořádně neví. Holky (většina) budou v normálním životě určitě pohledné, před televizními kamerami po zásahu stylistů (a bohužel někdy i jiných specialistů) to ale mnohým neslušelo. Navíc se na podium furt cpaly bývalé vítězky a polovítězky, které nám chtěly něco zatraceně moudrého sdělit. Divné prostřihy, občas kamera hledala finalistku, chyběl humor, chyběl nějaký moment překvapení. Ještěže jde televize posouvat dopředu.

Dev Patel? Poměrně dlouho byl pro mě synonymem otravných filmů: vzpomínám na Posledního vládce větru, Chappieho, Báječný hotel Marigold nebo ždímající instantní drama Lion, za které dokonce získal oscarovou nominaci. A vlastně i Freida Pinto byla vedle něj v Milionáři z chatrče úplně jiná liga. Teď se nicméně proměnil v nelítostného frustrovaného bojovníka proti společenskému bezpráví. Hluboké jizvy na dlaních mu dennodenně připomínají matčinu vlídnou tvář, indickou realitu pak obsluhování bohatých v luxusních mrakodrapech, zatímco miliony jiných živoří na tvrdých podlahách slumu. Nejprve se nechává řezat v nelegálních zápasech, aby získal peníze, následně kývne na práci, kterou nikdo jiný nechce dělat. Krůček po krůčku se blíží ke svému cíli: pomstě. Něco se ovšem zvrtne a hlavní hrdina si musí udělat očistné, meditativní a náboženské kolečko, aby se vrátil ještě silnější… Jenže zároveň je to pasáž, která je rozvleklá a hůř se po ní vracíme do tempa. Přesto přijdou šťavnaté závěrečné hody, které po stránce choreografie a nápadité kamery skvěle fungují. Výsledek sice nic moc unikátního a přelomového nepřinese, ale Monkey Man je prostě jiný. Určitě potěší atmosférou indického velkoměsta, neuhlazenou choreografií i tím, že rozhodně to není nějaká akční sázka na jistotu. Patel moc dobře ví, co dělá, evidentně dřel před i za kamerou, produkčně si užil své, takže si u mě vlastně mnohé vyžehlil. Dietnější čtyři hvězdy.

V duchu předchozích dvou sérií s Ondřejem Novotným (který mimochodem některé soutěže komentuje ze záhrobí a se soutěžícími na místě evidentně vůbec není), přesto už se to začíná trochu zajídat. Hodně se napovídalo o tom, kterak je Survivor obrazem naší společnosti, kterak jsou účastníci zhýčkaní a mnozí se od začátku hry netají tím, že by jim vlastně doma v teple a s plným žaludkem bylo líp. Dobrovolně jich odešlo dost, holt hrst rýže a kokosu na den není žádné terno a snad se už počet sledujících na sociálních sítích zvýšil dostatečně. Přesto oceňuji snahu vyprodukovat ambicióznější a náročnější pořad než tematicky stále stejný a hloupý seriál. Vyhraje ta největší ulhaná svině nebo nějaký komplexnější balíček (zručný, sportovně založený, inteligentní, pokorný)? Pár kousků je tam fajn (Mikýř, Kristina, Sebastian, Pirát), řada hráčů ale zoufale toxických (hasič Filip), samozřejmě zase mnohé (zvolenými rozhovory/scénami) ovlivní produkce, která ve snaze hru zatraktivnit vymýšlí ultrahloupé a umělé výhody či soutěžící kupříkladu hlasují, zda jeden z nich zůstane, protože plival krev a byl dvě noci mimo spaní na tvrdé desce. Příště si produkce vycucá z prstu třeba to, že hráči, kteří mají na Kmenové radě nohu přes nohu, nemůžou hlasovat. Jindy vstoupíme obrazově do hádky, netušíme, co ji spustilo, neznáme okolnosti, pak zmizí nějaký hráč, nevíme, jestli se vrátí, co přesně se stalo. Do soutěží se nezapojují všichni, emočně labilní Jack proseděl většinu soubojů na lavičce, příště prosím u takových jantarů pokaždé vysvětlující titulky jeho nesouvislých myšlenek. Regulérnost soubojů občas diskutabilní. Samozřejmě přeháním, ale je to furt spíš taková nekomfortní sportovní dovolená bez slaniny a vajíček k snídani, kdy dotyční URČITĚ nemají možnost vyčistit si zuby nebo ostříhat nehty.

Poprvé to se stopem moc dobře nevyšlo, napodruhé se náctiletá Breezy dostala do auta cynického a rozvedeného bručouna. O nějaký čas později vyzkouší u něj doma obří sprchový kout, vzápětí vidí na vlastní oči oceán a rozradostní ji fakt, že se postaral o autem sraženého psa. Výsledkem je netradiční romance (náctiletá svobodomyslná dívka a o tři dekády starší realitní makléř ošlehaný a unavený životem), u které je ještě netradičnější jméno režiséra. Clint Eastwood totiž odložil klobouk a bouchačku a předložil příběh o tom, kterak se jedno platonické přátelství začíná prohlubovat. Jenže jak už to známe, brzy započnou pomluvy za zády a křivé pohledy od známých… Clint si natočil svou verzi Lolity a už tehdy ukázal, že umí i „jinak“.

Výborná výprava, úchvatné scenérie a zejména trikoví kouzelníci z novozélandského studia Weta. Jejich hrdinové z jedniček a nul, to je prostě hluboká poklona. Jenže co dál? Pražádný humor, mizerné emoce, průměrná atmosféra, rozkolísané tempo, bez momentu překvapení a hlavně tu máme postapokalyptický svět (o mnoho generací později), který si musel mnohé prožít, přitom tady je předložený v absolutně nesurovém rodinném balení. Chlupáč Noa je sympaťák, ale Andy Serkis a jeho vůdcovský Caesar, to bylo jednoduše ikonické spojení. Každopádně jeho odkaz přežívá také v aktuálním světě, kde vládnou primáti. Žijí v různých oddělených klanech, jeden napadne druhý, tlupa je zajata opičím tyranem, ústřední hrdina přežije a čeká ho (nejen ve snaze zavděčit se silnému otci) záchranná odysea. A v čase (v dalších dílech) pochopitelně cesta k sebevědomému vůdci klanu. Zatímco lidská žena (a dobře ji hrající Freya Allan) potěší, u orangutana Raky jsem byl rád, co se mu na mostě přihodilo. I další postavy jsou poměrně nezajímavé nebo nedostávají tolik prostoru, kolik by měly. Technicky naprosto v pořádku, příběhově nikoliv, i když základy pro další potenciální filmy samozřejmě máme. Wes Ball se mohl po sérii pro náctileté (Labyrint) dostat na dospěláckou akci, ale krapet to odmítl. Důstojné, ale měl se do toho pořádně obout. Tři až čtyři hvězdy.

Leonardo DiCaprio (ve svém předhvězdném období) a David Thewlis ukážou pindíky, Romane Bohringer odhalí všechno. A Agnieszka Holland překvapí poměrně uloudanou a nikterak objevnou režií. Verlaine a Rimbaud. Moc dobře je známe ze středoškolských osnov. Dvě persony, hodně chlastu, hodně sexu, hodně vzteku. Starší (a slabošský) Verlaine dostane od talentovaného mladíka (a nevychovaného sobce) dopis s básněmi, je uchvácen, pozve ho k sobě do Paříže, vypukne mezi nimi vášnivý i zvláštní vztah, který má neblahý vliv na Verlainovo manželství i celou osobnost. Dialogy jsou hutné, scény pomalé, zapamatovatelné momenty chybí. A ač skvěle zahranou, tak tuhle slabošsko-otravně-zakomplexovaně-vzpurnou dvojku by člověk v reálném životě potkal nechtěl.