Stanislaus

Ptáci stěhováci ve své podstatě nevypráví nijak originální příběh - v centru jsou témata jako důležitost rodiny a poučné putování - a sází na veskrze prototypické postavy. Přesto jsem si projekci snímku fakt užil - a to hlavně díky humoru, který měl potenciál oslovit mladší i starší publikum. Vedle ústřední linie s kachní rodinkou mě oslovilo zakomponování menších epizodek v podobě setkání s jinými členy ptačí říše - při scénce s gerontosauřími volavkami jsem se královsky bavil. Postava hlavního záporáka byla, ehm, zvláštní, ale rozhodně jsem ocenil, že nemluvila. Nenápadné, milé a humorné překvapení!

Aristokratka ve varu na mě zapůsobila veskrze podobným způsobem jako o pět let starší jednička: Jde o úsměvnou, oddechovou komedii, v níž mě opět více bavilo trio pomocníků než trio "Kostek", přičemž na scénu nově přišedší Simona Lewandowska měla též jisté humorné kouzlo - možná prvoplánové, ale funkční. Moc se mi líbila svatební linie - ať už se jednalo o přípravu vdavek nebo dojemný příběh paní Tiché o "Helence". P.S. "Lásko má, já stůňu!"

To se mi snad zdá těží hlavně z neotřelého námětu a hereckého výkonu Nicolase Cage, jehož postava Paula se v rámci příběhu stává terčem jak nevídaného obdivu tak i kruté nenávisti, přičemž obě zcela protichůdné emocionální roviny se neopírají o reálný svět, nýbrž o ten snový - o to více absurdně pak působí vyústění celého filmu. Borgli si netradičním způsobem pohrává s tématem "cancel culture" a zakomponováním snových sekvencí nabírá jeho satira fantaskních až hororových rozměrů. Během filmu dojde na pár humorných sekvencí, avšak pocity z filmu jako celku jsou spíše mrazivého rázu. Vskutku netradiční kousek, který i přes pro mě rozpačitý závěr, donutí člověka k zamyšlení.

Na Anatomii pádu jsem byl dost zvědavý vzhledem k pozitivním ohlasům a úspěchům na všelijakých festivalech a po zhlédnutí mohu odsouhlasit, že se rozhodně jedná o povšimnutíhodný snímek, jenž v sobě umně mísí vztahové a soudní drama, a díky napínavému příběhu, v němž se postupně a účelně odkrývají jednotlivé dílky puzzle, dokáže po téměř celou dobu stopáže diváka nadmíru zaujmout. Anatomie pádu je předně hereckým koncertem Sandry Hüller, jejíž postava byla neuvěřitelně plastická, kde divák po většinu stopáže opravdu neví, k jakému "soudu" (vinná vs. nevinná) se přiklonit. Z dalších hereckých výkonů nutno ještě zmínit mladičkého představitele Daniela a úlisného Antoina Reinartze. Filmu bych vytknul poněkud zdlouhavý závěr a dále pak podobu rozhodujícího svědectví v případu - asi jsem čekal "něco víc", nicméně pokud se nad tím člověk z jistého úhlu pohledu zamyslí, může film v závěru působit nejednoznačně a otevřeně, což lze určitě hodnotit pozitivně. Tak či onak stojí rozhodně Anatomie pádu za zhlédnutí. P. S. (Spoiler alert!) Chudák (pokusný) pes!

Dan Levy se rozhodl poprvé usednout na režisérské křeslo a natočit film ze (svého?) života. Ze snímku sálají jisté tvůrčí ambice tak i režisérská nezkušenost: Je jasné, co svým filmem chtěl Levy říct, přičemž některé scény se vcelku povedly (bavila mě linie s Arnaudem Valois), přesto jsem měl pocit, že film se svým poselstvím a námětem spíše klouzal po povrchu, než aby se dostal hlouběji - na dřen - což by se i u podobného tématu nabízelo. Ve výsledku Lekce truchlení vyloženě nenudí, avšak v hlavě po projekci nijak dlouho nerezonuje.

Seriálová exkurze do světa Godzilly a spol. má dobrý rozjezd a ještě lepší dojezd s otevřenými vrátky pro další sezónu, nicméně celý projekt sráží pět šest prostředních epizod, které by se daly v pohodě sloučit do jednoho či dvou dílů, aniž by tím seriál po příběhové rovině nějak utrpěl. Kvalita filmových Godzill z posledních let není nijak závratná, nicméně snímky i přes klišé plkání obsahovaly hodně akce - to se však nedalo říct o některých epizodách Odkazu monster, v nichž se až moc mluvilo a bezcílně létalo sem a tam, aniž by se nějak výrazně posouval a obohacoval děj a svět titánů. Líbila se mi linie s časovými skoky a je škoda, že se rozjela až téměř v závěru série. Osobně jsem měl problém s obsazením některých postav, což je ale můj subjektivní problém - nicméně mi to celkem kazilo dojem. I přes ta negativa jsem však zvědavý, jakým směrem se tvůrci rozhodnou kráčet dál - dostane-li tedy projekt zelenou.

Minulý týden jsem se solidně svezl na japonské vlně: Po zhlédnutí nejnovější Godzilly jsem se vydal do světa Duchovních detektivů, jókaiů ... a "borce s dudlíkem", a i když nejsem úplně cílový divák a s předlohou jsem se setkal poprvé až v nabídce od Netflixu, jednalo se v případě Jú jú hakušo o svižnou jednohubku s řádnou porcí akce a sympatickou stopáží, kterou jsem si i přes onu nepřehlédnutelnou anime atmosféru a přehršel typicky japonského herectví veskrze užil. První cenu za nejotravnější (a takřka nejhůře odstranitelnou) postavu bezkonkurenčně získává Elder Toguro, na němž se i dost promítl nedostatečný budget na CGI, zatímco Genkai byla pro mě asi TOP postava.

Po původní Godzille z roku 1954 se jedná o mé druhé setkání s ryze japonskou produkcí v rámci kaiju filmů a je neuvěřitelné, že se nejznámější přerostlé filmové monstrum opírá již o sedm dekád trvající tradici. Aktuální zpracování v sobě nezapře své(ho) předchůdce, zároveň se však tvůrci snažili snímek technicky povznést na úroveň dnešního, po efektech lačnícího publika, přičemž výsledný produkt byl solidní ukázkou toho, jak lze za vskutku skromný budget natočit slušnou podívanou - nejvíce mě dostal první kontakt s monstrem, ale i další akční sekvence měly své kouzlo. Godzilla -1.0 ale není jen o ničivé přírodní zkáze, kterou ve filmu ztělesňuje gigantické monstrum, nýbrž je i solidně napsaným sociálním dramatem o dopadech války na jedince, o vyrovnávání se s (po)válečnými traumaty a o hledání nové naděje i smyslu života ve společnosti, zničené válkou a nyní i ničené Godzillou. Vztah mezi Koichim a Noriko, kteří společně s dívenkou Akiko tvořili jakousi "patchworkovou" rodinu, vzniknuvší z válečných trosek, mě zaujal - a v závěru i dojal - a je maličko škoda, že (nejen) tuto sociální rovinu trochu sráželo expresivní japonské herectví a vyjadřování emocí. Samotný plán na vypořádání se s Godzillou byl crazy, but cute ... but crazy, but cute - což ale asi k tomuto žánru patří. Silné čtyři hvězdičky!

K druhému Aquamanovi jsem na základě ne úplně lákavých trailerů přistupoval se střízlivým očekáváním a nakonec jsem odcházel z kina veskrze spokojený. Podmořské světy jsou ve filmech vděčným tématem a tvůrci nabídli opět jejich jiná zákoutí, která měla i přes silné CGI své kouzlo (nemohl jsem si v jedné scéně nevzpomenout na Jabba Hutta). "Bratrská" chemie mezi Momoou a Wilsonem úplně nefungovala, ale tento nedostatek naštěstí vykompenzovalo množství akce a soubojů s nepřáteli. Scény z Mrtvého města mi hodně připomínaly hru (a i film) Warcraft a je možná škoda, že se jim nedopřálo víc prostoru, zatímco u sekvencí s těmi kovovými "chobotnicemi" mi v hlavě nabíhal Strašpytlík. Hlavní záporák mi přišel spíše nevýrazný - asi tak jako mimika Nicole Kidman. Naopak jsem si ale užíval scénky s vylepšenou chobotnicí, která byla s přehledem největší(m) hrdin(k)ou celého filmu. Ve výsledku jde o jednohubku na právě jedno zhlédnutí, která se po projekci v hlavě moc dlouho neohřeje.

Tři zlaté dukáty mi přišly kvalitativně srovnatelné se štědrovečerním Klíčem svatého Petra, byť jde o dvě zcela odlišně pojaté pohádky. Film od našich východních sousedů má takřka romantický úvod (ve smyslu epochy, nikoli zamilovaného žánru): hned na začátku je v útrobách tajemné ruiny (hradu) postižena mladá šlechtična několikasetletým zakletím bez jakékoli jistoty na záchranu. Tvůrci se ve snímku viditelně snažili propojit dvě epochy, vzdálené od sebe tři sta let, přičemž jsem měl místy dojem, že v rámci modernějšího pojetí už trochu tlačili na pilu - ale zase na druhou stranu, v málokteré pohádce člověk vidí přes tři sta let starou šlechtičnou, jak řídí prastarý automobil. Tři zlaté dukáty těží především z vybraných lokací (viz Oravský hrad či klášter Rosa coeli) a venkovského koloritu, zatímco z hlediska postav/herců jsem už byl méně spokojený: nepřirozeně nabušený bača, nevýrazná zámecká paní, nepřesvědčivý padouch z hradu (zde mi sedla více penězchtivá teta z minulosti), nejapně nafoukaná vesnická fiflena atd. V závěru jsem byl ale vesměs spokojený a nebráním se v budoucnu opakované projekci.