Bush13

Depresivní lehce tragikomická roadmovie s místy poměrně nehereckými výkony, bez kladných hrdinů, obalená takovou tou ušlechtilou nudou a hezkým omerzuovským vizuálem.

Někdo věří prodejcům hrnců za desetitisíce, někdo věří Babišovi, někdo sňatkovým podvodníkům, někdo rodině a prachům. Posledně jmenovaní jsou v tomto případě nejvíc a vlastně jediní "legit", takový autoritativní manažer v podání Miroslava Donutila je pak krásně zahraným archetypem. Film je i přes slabé hodnocení bezesporu dobře natočen, s estetickou kamerou a dobře a pomalu dávkovaným napětím. Jediné, čemu moc nerozumím, jsou poetické ptačí vložky s rolí vypravěče případně s hlásáním podivných klišé podobajícím se asijským moudrostem či trapným motivačním citátům, které zaznívají ve chvílích, které řeší spíše cosi materiálního a přízemního: peníze a seznam "okřídlených" žen.

Šikovně vizuálně vyskládaný polohraný dokument o tom, proč si někdo může po právu zpívat: "Bejval sem dobrej... Fakt dobrej..."

Film, který se nepáře se zápletkou a odpálí ji v prvních minutách - týpek Robert unešený ze zpěvu jedné servírky nemyslí na nic jiného a chce s ní spolupracovat... případně ji sbalit, ojet, to je ale celkem jedno. Já se jeho fascinaci tímto božským hlasem ovšem absolutně nedivím, je to hlas Justyny Święs, zpěvačky geniálních The Dumplings. Když jsem tento úkaz spatřil poprvé naživo na Colours of Ostrava, vznikla z toho láska, která trvá dodnes. I v tomto romanticky laděném filmu plném slaďoučkých cukrdlinek se rodí láska, a to značně komplikovaná. Protože hlavní hrdinka je komplikovaná. Vlastně divná. Někdy skoro na příslovečnou pěst. Zprvu chápu, že se introvertní člověk odmítá prostituovat před neznámými lidmi a že práská dveřmi. Nicméně, když se urazí už po sto dvacáté sedmé, přičemž se chudák Robert poníženě, leč upřímně jde po sto dvacáté sedmé omluvit, klepu si na čelo a protáčím panenkami. A ač se může zdát, že je film primárně o této složitém romantickém vztahu spojeném neodlučitelně s hudbou, důležité jsou i akcenty a témata uměleckých ambic, umělecké profese a rodinných vztahů. Parádně zobrazená je naprostá nesnesitelnost stárnoucí herecké superhvězdy, dosebezahleděného jájínka a otce Roberta, naprostá nesnesitelnost varšavské povrchní hipsterské smetánky a naprostá nesnesitelnost přemoudřelých a konvenčních nahrávacích společností, které dají peníze na umění, ale umění zkriplené za účelem dalšího výdělku. Obecně velmi zajímavý film střídající většinovou černobílou formu s barevným světem mobilních telefonů zabíjí hlavně kýčovitý konec.

Robert Więckiewicz, tentokrát v roli frajírka a člověka hluboce přesvědčeného o svých správných konzervativních postupech v podnikání, který je ale zároveň pod tlakem rodinného očekávání a jiných názorů. Ve chvíli, kdy dojde k drsné, i když na můj vkus trochu nepravděpodobné, tragédii, hluboké napětí by se dalo krájet. Celou dobu člověk čeká jen na to, kdy se z hlavní postavy, Alfreda, stane polský John Wick a trochu to vykosí. Jenže o to tu primárně nejde, místo party grázlů a výrostků je největším nepřítelem rodina a vlastní svědomí.

Výborná a vtipná komedie o tom, co všechno se může nedorozuměním pokazit vlastně během dvou dnů. Nebohý Michał v podání skvělého Marcina Dorocińského, který myslí víceméně všechno dobře, ale potřebuje brát ohledy na pošahané nároky či postoje ostatních, takže sem tam musí jaksi "milosrdně" lhát, či se vykrucovat, je něco, co zasluhuje mou nejvyšší úroveň empatie. Jasně, některé scény jsou filmově přitažené za groteskní vlasy, ale to vůbec nevadí, když se člověk směje a v původním zřídle veškerého toho vtipného chaosu vidí jakousi autentičnost.

Taková metahříčka, která bohužel ukazuje, že stárnoucí a nerudný mistr je možná lehce za zenitem. Celkem povedené nápady, animace, soundtrack, náznak myšlenek a herecké obsazení nedokáží zachránit celkovou vyprázdněnost a nudu.

Název filmu je naprosto klamavá reklama, neb je to všechno naopak bardzo směšné. Jeden nešťastný, leč velmi vtipný životní osud, nevídané množství nahých polských hereček poloviny 90. let, příjemný absurdní humor a Koterského scenáristický rukopis, který se mi děsně líbí - postavy se neustále přeříkávají, respektive opravují se ve své mluvené řeči, což je na hranici určité přirozenosti a značné vtipnosti. A Cezary Pazura? To je takový polský Jim Carrey.

Původní Na stojáka byl velice zábavný formát, ve kterém excelovali lidé typu Hanáka, Nebřenského, Vychodilové, Matonohy, Chmely. Po letech povstali noví, někteří zůstali a stále pobaví, ale spíše jde často o přehlídku stupidity a jednoduchosti. Jako obdivuji nesmírně, že se někdo odváží postavit před mikrofon a plný sál s účelem bavit - respekt. Ale někteří vypadají tak, že kdyby neexistoval penis, neumí vypotit nic "vtipného". Takový cringe-king Dominik Heřman Lev budiž toho buranským důkazem. Připomíná mi to ten meme, kterak bavič v rámci stand-up comedy prohlásí do mikrofonu "women" a pokrčí s šibalským úsměvem rameny. Dav ryčí, řve se slzami v očích a plácá se do stehen. Taky krčím rameny.

Krkonošské pohádky s Peterkou a bez ironie naprosto nepřekonatelnou výpravou jsou prima sérií, ve které krom jednoho dílu, kdy si dělal zálusk na nebohé vydry, fandím šikanovanému Trautenberkovi. I tady je Krakonoš naprosto nesympatický panovačný horský gestapák. Přesto nerozumím těm nafrněným odsuzujícím komentářům (intelektuálně nafrněný mohu být samozřejmě pouze já), protože v rámci žánru jde o celkem překvapivě příjemnou a dobře vypadající pohádku na vánoční večer.