Hmyz

Filmy Jana Švankmajera nejsou pro každého a bohužel já se k této skupince lidí řadím. Beru jej jako umělce, výtvarníka a animátora. Má osobitý styl a už je ze záběru na rozsypané zápalky na staré podlaze z prken poznáte jeho styl a vidění světa či reality aniž by jste věděli z úvodních titulků, že koukáte na jeho film. Mám rád tu krásu detailu, celek mi však často uniká. U jeho filmů mívám pocit, že si je točil pro sebe, aby něco niterně svého sdělil, aby uvolnil přetlak. To je práce všech umělců, záleží však jak srozumitelně to těm venku podají. U něj ne vždycky mám ten pocit, že jej chápu. A tak tu nebudu sázet řady hvězd a psát o vyvrcholeníé jeho tvorby tímto filmem jako jiní, kterým se to možná pochopit podařilo. Téma zpracování ďivadelní hry pánů Čapků bylo ale zajímavé i to, že jsme vlastně sledovali v rámci hlavního filmu i film o filmu... A trochu jsme měli možnost nakouknout do Švankmajerovy alchymistické kuchyňě, což také nebylo k zahození. Herci hráli parádně, hlavně pan Dulava se mi líbil. A pěkný byl i ten závěr, kdy se nikdo při zamykání domu nepozastavil nad tím, že ochotnictvo už není klompletní... Dávám tedy za 3 kuličky brouka potemníka. * * * (05.08.2018)

Jeník evidentně zatoužil po rekviem snad urputněji než jedna známá egoistická vypitá mrtvola po prezidentském pohřbu. A ostuda je z toho téměř srovnatelná. Dříve solidně čipernému a mile úchylnému dědkovi už totiž stařecká demence zjevně sežrala jak libido a všechny deviace, tak tvůrčí invenci a soudnost, tudíž si to na epitaf přisenilnil s naprosto neuseditelnou, totálně prázdnou, impotentní, otravnou a peklotyčně nudnou pičózou za každou cenu. Pičózou, za níž by ho bratři Čapkové, a já s nimi, akorát tak zhnuseně nechali pochcat Dášenkou, načež by ho přinutili sežrat entomologický výběr těch nejhnusnějších brouků, což by možná jeho osteoporóznímu egu alespoň trochu přiblížilo divákovy pocity z téhle útrpné alzheimerické sračky. Surrealistické jako sny o slintání si na bradu po lobotomii, plné tumoru natolik absurdního, že by si u něj musel hepatitickými prsty násilně zvedat koutky i certifikovaný narkoman, co normálně mívá nezastavitelné záchvaty smíchu při suchém pronesení slova „bagr“, a napěchované metaforami tak sofistikovanými, že by je kromě jako vždy mimózních artových hnědopichů dekryptovali pouze pacienti Centra pro léčbu geriatrických malformací. Prostě snad horší než downí balet podle Karafiáta a trestuhodné plýtvání skvělými herci. Sorryjako, mistře, ale měl jste odejít důstojně při Vyšilování. (28.05.2018)

Sú veci, ktoré človek počas svojho života netúži vidieť. Smrť svojho dieťaťa, výhru suseda v lotérii či pozadie Kamily Magálovej...Tak ale aj panička v rokoch túži po objatí mladého dravca a keď sa človeku nedostane v skutočnom živote, prečo po ňom nezatúžiť aspoň na filmovom plátne. V jednom z komentárov nižšie sa ktosi pýši tým, že prispel peniazmi na výrobu tohto filmu, ktorých sa nakoniec vyzbieralo takmer 300 tisíc eur. Ako by sa potešili deti v detských domovoch z hračiek, nového oblečenia či výletov, ktoré mohli byť za túto sumu nakúpené. Alebo geriatrické oddelenie z nového prístroja. Ťažko povedať, či chcel pán režisér napodobniť Mefisto z roku 1981 alebo sa pokúsil o niečo iné. Jednu vec však nemožno filmu uprieť. Divák dostal reálny obraz českej a čiastočne aj slovenskej kinematografie dotovanej európskou úniou. Škoda, že sa na sklonku kariéry kedysi výborný herci nechajú nahovoriť na čosi takéto. Avšak peniaze sú peniaze a ľudia, ktorí celý život nepracovali si na luxus zvykli a potrebujú ho aj za takúto cenu. Je smutné, že ľudia, ktorý nemajú problém takýto hnoj podporiť majú problém s bezdomovcami žobrajúcimi o pár drobných, aby mohli prežiť. Jeden moment má však vo filme inšpiroval. Sny protagonistov. Ja mám sen, že takýto filmový odpad už nikdy neuzrie svetlo sveta. Tá snaha komparzu pri prológu pána režiséra budiť dojem, ako na "pľaci" pilne pracujú....Ale bol spomenutý nástup Hitlera k moci, eurodotácie na film nebudú musieť byť vrátené...0%. (04.08.2018)

Švankmajerovu surrealistickou komedii jsem bohužel neviděl v kině. V lecčem je to esence prvků známých z jeho dřívějších filmů, ale navíc to máme včetně filmu o filmu a autorské předmluvy. Bratři Čapkové by se asi podivili, a dobře jim tak! U té předmluvy jsem ještě tápal, ale pak už jsem se vlastně bavil nepředvídatelností filmu. U posledního filmu bych si mohl dovolit i zabilancovat: Švankmajerovy filmy sice mám rád, ale z těch celovečerních to u mne vlastně žádný na nejvyšší hodnocení nedotáhl. Nechtěl by Mistr přidat ještě aspoň nějaký kraťas? (06.09.2019)

Kamarád mi kdysi líčil příhodu z dob vysokoškolského studia. U státnic byl přítomen i nestor univerzity, na kterém si vyžádal svou smutnou daň pan Alzheimer. Nikdo se neodvážil zpochybnit intelektuální výkon pana profesora, byť senilita byla zjevně patrná. Zjišťuji, že tak ohleduplný či sentimentální nejsem. Švankmajer provázel mé filmové zrání a znamenal pro mě mnohé, ale už jeho předchozí kousek mi přišel vyčpělý a tady se onen pocit ještě znásobil. S ohledem na způsob financování opravdu zamrzí konečný výsledek. Být jedním z fanoušků, kteří se na projekt skládali, považoval bych tuhle investici za ukázkově vyhozené peníze. Starému pánovi nevyčítám jeho chuť si ještě naposledy pohrát s filmovým materiálem, ale důstojné filmové rozloučení vypadá jinak. Těm, co chtějí zmapovat Švankmajerovu tvorbu, doporučím, aby se jeho posledním dvěma snímkům vyhnuli a skončili s Šílenými. Z úcty a ke starým zásluhám Švankmajera nechávám 30 % celkového dojmu. (05.06.2019)