DaViD´82

Námět, obsazení, tvůrci, výprava i zvolený styl slibují velké věci. Jenomže tato naoko šestáková hammerovská Liga výjimečných, která by si z fleku mohla potykat s viktoriánskými díly Doctora Who, navzdory mnohým nesporným kvalitám zůstává spíše pouze u těch příslibů; jakkoli je sympaticky za všech okolností svébytná a svým literárním předobrazům až nebývale věrná. Nikdy se však nastálo nepřesune ze škatulky "papírových příslibů" do škatulky "naplněných příslibů", byť do ní často nakukuje. Právě tyto pasáže však dělají seriálu spíše medvědí službu, jelikož při nich je nejlépe vidět, jak zatraceně moc dobré to bývalo mohlo být. Což samozřejmě neznamená, že by to nebylo dostatečně dobré i tak.

To co je Nelítostný souboj pro kriminálky, to co je Temný rytíř pro komiksárny, to co je Tenkrát na Západě pro westerny či co je Osvícení pro horrory, tak přesně to je Raid 2 pro kontaktní akčňáky. Tedy žánrovka, která boří hranice "pokleslého" žánru. To co je na druhém dílu nejvíce překvapivé je děj. Ano skutečně děj, který minule nesloužil ani jako nutná výplňková vata; čistě z toho důvodu že raději zcela absentoval. Nyní tu je a rovnou takový, který by obstál i bez veškeré té vymazlené akční složky. Tentokrát totiž jde o rozmáchlou nekompromisní špinavou gangsterku hongkongského střihu, která dá vzpomenout na Volavku a podobné a v níž fungují motivace i emoce. Každopádně většina si to pustí stejně kvůli akční stránce. Na té je potěšující, že i přes veškerou neuvěřitelně ambiciózní (a řádně gore) intenzivní choreografii, nevídané davové scény i vypjaté bitky "z očí do očí", tak řádně bolí (postavy i diváka; speciálně pak finální souboj v běloskvoucí kuchyni) a je bez jakýchkoli obezliček; žádné tvrďácké hlášky či nadsázka, žádná rozklepaná kamera jdoucí ruku v ruce s kulometným střihem zakrývající nedostatky a nedopadlé rány, žádné dráty a okaté CGI, vše pěkně přehledně na dlouhé (ale opravdu dlouhé) záběry. Takže tam, kde mnohé scény v poněkud jednotvárné jedničce sice stály samy o sobě za vícenásobné shlédnutí, tak tady stojí za opakované shlédnutí rovnou celý dvouapůlhodinový snímek. A to je u filmu, kde se hlava nehlava mlátí kdekdo kde s kým to vůbec největší možné doporučení.

Neúměrně dlouhé a stále dokola totéž. Nejmenší u toho tudíž zákonitě ztrácejí pozornost, ale zase ve kterém jiném animáku mají možnost právě ti nejmenší vidět vyvrhování žraloka zaživa motorovou pilou?

Nejslabší z Cavayého naháněcích thrillerů a tak by se nabízelo něco jako "Mea Culpa, že jsem si to pustil". Ovšem nejslabší v tomto případě ani náhodou neznamená slabý. Jenom je to neurovnané, jako by autor pořádně nevěděl, zda se vydat spíše intimnějším stylem, který nastolil v Nevinné či naopak tím vražedně zběsilým z Limitu. A tak se nejprve snaží o soustředění se na postavy a jejich rozpoložení, což sice s přimhouřením očí funguje, ale rozložení sil "ten je takový a tamten onaký" pochopíte po deseti minutách. Navíc v první polovině není jasné o co půjde (neznáte-li synopsi), a co je v sázce je také zřejmé až těsně před zlomem, kdy konečně Lindon může k dosavadnímu zarytému mlčení a kožené bundě do repertoáru přihodit i pohled "šáhli jste mi na syna, šáhnu vám na život". A od toho momentu se to překlopí v nonstop akci. A málokdo je v současnosti takový machr na nápadité, v rámci žánru v realitě ukotvené, nekompromisní, různorodé, hlášek i CGI prosté, nerozklepané a přehledné akční scény jako právě Cavayé. Ochutnat z tohoto soudku dá již úvodní lahůdkovou bitkou "tři v autě", ale rozhodně to u ní nekončí; jen si na nášup je třeba počkat. A samozřejmě platí, že se postavy chovají poplatně žánru; tedy jako tupá hovada, ale to k tomu prostě patří, berte nebo nechte být.

Dark Souls? Vetřelci? Na Hromnice o den více? Hvězdná pěchota? Zdrojový kód? The Twilight Zone? Zachraňte vojína Ryana? Všechno vyjmenované (a ostatně zdaleka nejen to) v tom je jasně k rozpoznání. V zásadě je v tom tedy skoro vše, jen důstojný a pořádný závěr absentuje. Ovšem standardnímu blockbusterově povinnému finále "nic proti ničemu" naštěstí předchází dostatečně hravý i svébytný koktejl výše zmíněných prvků a nikoli pouhý koncentrát jinde bezpočtukrát viděného.

Pokud znáte duo Penn & Teller, tak se zpočátku neubráníte dojmu, že půjde o mystifikační dokument, protože pokud toto kouzelnicko-recesistické duo přichází s dokumentem "o objasnění doposud záhadného Vermeerova jedinečného stylu skrze záznam počínání miliardářského výtvarnou múzou nepolíbeného vynálezce s bláznivou teorií, která od základu mění pohled na tvorbu jednoho z největších malířů všech dob, a zároveň si tento miliardářský výtvarnou múzou nepolíbený vynálezce v Texasu staví v garáži Potěmkinovu vesnici, aby mohl následně svou teorii prokázat několikaměsíční piplačkou během reprodukce Hodiny hudby", tak to dvakrát velkou důvěru nevzbuzuje. Nota bene když jde o zachycení malování obrazu; tedy v zásadě pro účely dokumentu velmi nevděčné a nudné činnosti. Bylo by jim tedy více než podobné udělat si z diváků šprťouchlata, ale... Ale ne, je to skutečný dokument a navíc takový, který poňoukne i největší patlaly mezi námi k vytáhnutí černobílé fotografie, pořízení dentálního zrcátka na tyčce, štetců, barev a zkoušce, zda to skutečně funguje. Každopádně krom možného (znovu?)objevení zajímavé omalovánkové techniky, jde především o silný příběh Tima Jenisona, který neváhal obětovat pěkných pár let života hnidopišské práci na projektu se značně nejistým výsledkem. A bez grantu. I když s miliardami v zádech.

Označení "britské Fargo" je sice stejně tak zavádějící jako i zjednodušující, ale znáte to... Na každém šprochu pravdy trochu. Vzájemná příbuznost totiž není jen v konceptu samotném či v zasazení do každodenní rutiny zapadákova, ale i v té rovině, že se tu jde až na samou dřeň veškerých postav, které působí "jako vaši sousedi". A právě z toho důvodu je zdejší uvěřitelné dění "zla v každém z nás" tak mrazivě znepokojivé. Odvážná (a rozporuplná) je změna stylu i žánru během finálních dvou epizod, kdy se nekompromisní psycho krimi thriller mění ve vypjaté komorní psychologické drama, ve kterém již pro krimi linii není místo. Na škodu to ovšem není, protože tady nejde v prvním (a ostatně ani ve druhém) plánu o zločin jako takový, ale o postavy v jeho víru chyceném. | S1: 5/5 | S2: 5/5 |

Devadesát minut ryzího žánrového "hitchovského" nadšení. Proč tedy pouze za tři? Protože to nemá pohříchu pouze devadesát minut, ale i závěrečnou patnáctiminutovku, nad kterou zůstává i nezdravý rozum stát; a natož pak ten zdravý. Od proslovu prostě všechno špatně. Všechno.

Hollywoodští pejskové a kočičky upekli dort, ve kterém chtěli mít vše(chny) a to rovnou napříč universy, časem i prostorem. A ve výsledku se nedostává žádáného prostoru a času na plátně ničemu a nikomu. Vše je totiž tak hrrr, že naprosto zaniká dosud největší klad filmových X-menů. A to sice práce s postavami, jejich vývojem, strachy, vzájemnými vztahy a z toho pramenícími emocemi. Tady jsou všichni bez výjimky odsunuti do rolí velká slova deklamujících chladných panáků, které z toho deklamování tu a tam vyruší nějaká ta povinná blockbusterová akce. Ta navíc působí vždy dost samoúčelně naroubovaná; což neznamená, že je sama o sobě špatná, protože není. Singer si ukousl příliš velké sousto, což je škoda o to více, že z toho tu a tam probleskuje (povětšinou díky obsazení), jak dobré to mohlo být, kdyby si někdo zodpovědný uvědomil, že méně je někdy mnohem více.

V rámci snímků o nefunkčnosti kárného systému s přístupem "silnější pes mrdá" ten vůbec nejsilnější pes na žánrovém dvorku. O to znepokojivější (a úměrně tomu i působivější), že je o mladistvé svoloči, která sice potřebuje tvrdou ruku, nekompromisní řád a disciplínu, ale již ne šikanu, ponižování, prznění a takové ty jiné milé věci. Beznaděj zdejšího začarovaného kruhu "vzpurní sígři versus zamindrákovaní dozorci" (vrcholná je v tomto ohledu především scéna Archerova přátelského pokecu s jedním z bachařů), kdy se již nápravný systém stává parodií sebe sama natolik, že plodí a učí tomu, proti čemu byl v první řadě vytvořen, snad nikde jinde nebyl zachycen tak naturalisticky, depresivně, mrazivě a přitom nemravokárně.