DaViD´82

Neskrývaná červená knihovna v hávu dobrodružné podívané zaobalená do krás skotské Vysočiny. Je to v zásadě kýč, ale toho neotravného charakteru, který k žánru patří a má v něm své místo. Zápletka nosná je, obsazení sedne, mezi hlavními charaktery to celkem jiskří a díky nemalým produkčním hodnotám to vypadá i zvučí k světu; na papíře to prostě působí sympaticky. Na papíře. V tomto případě doslova i do písmene, jelikož na současném seriálovém poli těžko pohledat druhý seriál, který by tak dojížděl na své literární kořeny; resp. neschopnosti pochopit, že je audiovizuální adaptací a ne rozhlasovou hrou. Nevypráví se tu totiž obrazem. Vše (ne)podstatné se sděluje předčítáním předlohy skrze voice-over hlavní hrdinky. A to je kámen táhnoucí to ke dnu hned dvakrát; předčítání je to z knihy, u které je (i kdybyste to nevěděli) po pár větách zcela jasné, že to musela napsat žena píšící červenou knihovnu (takové ty echt melodramatické věty typu „Chtěla jsem, aby to byl sen, ale věděla jsem, že nebyl.") a navíc je to dovedeno ad absurdum, kdy vidíme postavu smutně koukající, u které víme z předchozího dění proč smutně kouká, ale voice-over nám sděluje, že smutně kouká a proč smutně kouká. On je vysvětlující hlas hrdinky dokonce i při sexuální scéně (žádné ironické průpovídky, ale moudra ve stylu "Sex byl naším mostem, který nás vždy spojoval"). To v kombinaci s poklidným průběhem postrádajícím tah na branku (zdejší pilot by většina seriálů zvládla za třetinu času bez ztráty jediné podstatné informace) vyvolává dojem, že by u toho jeden vyrostl. Postupem epizod se to sice pozvolna zlepšuje, ale tohohle prokletí se to zcela nezbaví nikdy. A pokud snad přeci jen ano, tak já u toho již nebudu.

Dle názvu a slibů tvůrců jsem čekal drsnou kriminálku stavící na genius loci Gothamu, která jen tak mimoděk někde v druhém plánu bude i o batmanovském mytosu, ale která v první řadě obstojí sama o sobě jako špinavá kriminálka s nosnou dospěle nesuperhrdinskou komiksovou nadstavbou. Pravý opak je však pravdou. Zrod Batmanových (ne)přátel hraje prim a Gotham i kriminální aspekty jsou tak nějak na druhé koleji; a přitom právě tyto pasáže jsou tím nejlepším, co seriál nabízí. Obě ty roviny si navzájem brání v rozletu. Kriminální pasáže sráží to, že úplně každý s kým přijde Gordon do styku je/bude "ten či onen z DC Universa" a osudy jednotlivých velkých hráčů zase sráží násilné naroubování na Gordonovu linii; to neplatí jedině o té mafiánské. Zároveň tu jsou silně stylizované postavy jak ze šestákových komiksů či seriálového Batmana z let šedesátých a vedle nich seriózní dospělá linka, která je brána zase echt vážně, dospěle a bez nadsázky. Snažící se to prostě honit příliš zajíců skrze navzájem si odporující styly a navíc je to po okraj přeplněné narážkami na DC postavy snad v každé větě; což není klad, protože něco tak nerafinovaně a debilně zakomponovaného se vidí málokdy (přitom Arrow/Flash tohle jako jednu z mála věcí umí s noblesou). Ovšem nedá se popřít, že se na to dá s vypnutým mozkem celkem i obstojně koukat, ale to je tak nějak vše. Což je při současném přetlaku kvalitních sérií (a to klidně i jen těch komiksových) naprosto nedostačující.

Letem herním světem ve formě týdeníku, který má jedinou funkci; a to sice přístupnou formou představit "co herní týden dal". Autoři však sobě sama podrážejí nohy úvodní odstrašující epizodou; přes neustále švenkování kamerou se na to nedalo koukat a moderátorova rádoby cool pařanská póza/mluva se zase nedala poslouchat. Je smutné slyšet něco takového z úst děcka, je o to smutnější slyšet to ve stylizované podobě z úst inteligentní třicetileté bytosti. Naštěstí dal někdo tvůrcům výchovný pohlavek, který si vzali k srdci a tak to od druhého dílu je i navzdory přetrvávající "echt pražštině" přesně tím, čím to chce být. Tedy pořadem pro lidi, kteří si rádi tu a tam něco zahrají, ale nemají čas či chuť dění na herní scéně pravidelně sledovat. A ano, opravdu to tedy není pro někoho, kdo se na herní scéně orientuje, protože pro takového jedince to nemá sebemenší přidanou hodnotu. PS: "Druhá řada" z roku 2017 výrazně lepší; přešlo se na koncept jdoucí více pod povrch témat i záběru. Rázem to má opodstatnění. "První řada" 2014 - 2016: 3/5 "Druhá řada" od 2017: 5/5

Ve světě střídmých devadesátiminutových stopáží mohlo jít o zdařilý blockbuster nárokující si titul "nejlepší díl ságy"; materiál tu na to nesporně je. Ze záhadných důvodů to však neopodstatněně nabobtnalo do rozsahu rovnou dvou celovečeráků a tak tu na každou jednu povedenou minutu/scénu/hlášku připadají dvě až tři minuty/scény/hlášky, které jsou nudnou bezpředmětnou vatou (v tom lepším případě) či ad absurdum dovedenou bayovsky kýčovitou infantilitou (v tom horším a bohužel i častějším případě).

Sponzor Fresh Film Festu před projekcí i po ní nabízel panáka irské whiskey. Ovšem aby to divák pobral, musel by vyexovat celou láhev před a na zapomnění rovnou dvě i po. Přesně ten typ "artu pro art", který dělá artu špatné jméno. Snad jen černobílý obraz a dva gay kovbojové žeroucí puding absentují. Jinak jsou tu veškeré typické neduhy rádoby symbolických rádoby artovek; samozřejmě v čele se zpomaleným roztřeseným obrazem (h-o-l-č-i-č-k-a s-e p-l-o-u-ž-í l-o-u-k-o-u z-l-e-v-a d-o-p-r-a-v-a v e-ch-t z-p-o-m-a-l-e-n-é-m s-n-í-m-k-o-v-á-n-í a po celou dobu trnete, aby si nevzpomněla, že něco zapomněla a neploužila se ještě zpátky), který nemá žádnou jinou funkci než natáhnout stopáž o pěkných pár (desítek) minut.

Sice nepřiznaný, ale o to lepší „remake“ zámořské verze Kanclu, který si namísto kancelářských krys a vztahů na pracovišti bere na paškál místní samosprávu, byrokracii a tak vůbec. „Jakože dokumentární forma“ i „jakože bereme se smrtelně vážně“ styl humoru zůstaly zachovány. Navíc si to již pěkných pár sezón drží vysokou úroveň kvality (resp. ji stále navyšuje, jelikož první dvě sezóny jsou nejslabší, jakkoli ne špatné, spíše nevyrovnané). Přes veskrze sympatické obsazení plné nosných postav to však z velké části stojí na Amy Poehler, která si naštěstí svou ústřední neschopnou ambiciózní optimistickou političku „puntičkářsky dodržující veškeré pravidla, tak až je to otravné“ (a tak trochu naivní tupou blondýnku) nebývale užívá. A tam kde byl Carrel excentrický, je ona za všech okolností sympaticky civilní a v důsledku toho mnohem více vtipná. Každopádně jestliže již původní Kancly nikdy nebyly sitkomy k popukání, tak zde to platí dvojnásob. Je to nekonfliktní a v jádru vlastně mile přátelské a spíše konstantně zvedající koutky úst než vyvolávající salvy smíchu.

Co za věci to děláme pro "lepší svět"... Do morku kostí ze staré školy a typicky "le carréovské"; tedy nedivácké, odtažité, reálné, minimasticky prezentované v pouhých náznacích a nikdy doslovné. A přesto mrazivě aktuální.

First World Problems skrze prázdné tlachání vo hovně. Akorát tu pasáž "prázdné tlachání" vzali tihle nerdi příliš doslovně, protože jakkoli tomu nápady ani nadsázka neschází, tak se hrubě nedostává nekompromisní péče střihače, který by z toho vydoloval pouze to zdařilé. A toho je po hříchu tak málo, že třeba hned komplet první sezóna by se vešla do stopáže jed(i)né epizody.

Forrest MacNeil recenzuje život jaký je; zajímá vás jaké to je být rasistou, feťákem, účastníkem orgií, registrovaným uživatelem ČSFD, Batmanem či snad nedejbože Irem? Forrest to za vás podstoupí, zrecenzuje a dá vám tak vodítko, zda vám to stojí za to... V hávu formátu jaké mají skutečné relace podobného zaměření se tu tepou americké hodnoty horem spodem. Ostatně co čekat od pořadu ze stáje Comedy Central, kteří si z politické korektnosti dělají dobrý den již tak nějak programově, že? Každá z epizod se sestává ze dvou až tří "recenzí" a je tedy celkem jasné, že ne všechny si drží shodnou úroveň kvality; ostatně obrátky (dá-li se o něčem takovém s tímto formátem mluvit) to nabírá až od třetí epizody. Naštěstí v každém díle je vždy alespoň (více než) jeden segment, který ždíme zvolený koncept, jak jen to jde. A v tom je ostatně hlavní rozdíl oproti australské předloze, která má sice nápady, ale nejde až na dřeň (i když viděl jsem pouze dva díly čili je možné, že se časem vylepší). Problém však bude u mnohých v Andrew Dalym, na kterém to celé stojí a padá. On má totiž natolik specifický projev, že vás bude buďto svou živelností k vzteku iritovat či naopak neskonale bavit.

Technologie jsou dobrý sluha, ale špatný pán kradoucí duše, áno? Působí to dojmem, že Pfister je senilním starcem (přitom je to takový mladík), který by „všechny ty internety zakázal!“. A tento svůj světonázor se rozhodl světu sdělit skrze rádoby uvědomělý „techno“-thriller, kde o každodenních technologiích vládne představa, jakou by si vytvořil váš prapraprapředek, kdybyste se vrátili časem a snažili se mu vysvětlit, co že to vlastně je ten internet, cloudové úložiště, nahrávání/stahování apod. To vše je sice nechtěně směšné málokdy vídaným způsobem, ale jde paradoxně o ten vůbec nejmenší problém, kterým Transcendence trpí. Mnohem horší je, že Pfister v druhé polovině chytí poučovací slinu a tak navíc začne kázat i ohledně stavu společnosti, světa, obsahu vaší ledničky, všehomíra… Prostě všeho co mu zrovna během natáčení přišlo na mysl či přelétlo přes nos. Akorát je echt tupý v tom co říká i jak to říká. Když do tohoto „kvazimalickovského“ konceptu navíc naroubujete scény à la vyskakování po zuby ozbrojených ajťáků ve službách FBI z tunelů uprostřed pouště, aby udělali nějaké to ratatata směrem k nanozombíkům a deklamovali přitom moudra ve stylu "nepřibližuj se k němu nebo tě nakazí virem a uploaduje vědomí do svého cloudu" (to vše samozřejmě smrtelně vážně), tak nezbývá než si hlavu nevěřícně ukroutit a o stůl omlátit či se škodolibě pobavit na účet tvůrců. A to je ostatně jediná rovina, ve které Pfisterova prvotina funguje na výtečnou.