DaViD´82

Forrest MacNeil recenzuje život jaký je; zajímá vás jaké to je být rasistou, feťákem, účastníkem orgií, registrovaným uživatelem ČSFD, Batmanem či snad nedejbože Irem? Forrest to za vás podstoupí, zrecenzuje a dá vám tak vodítko, zda vám to stojí za to... V hávu formátu jaké mají skutečné relace podobného zaměření se tu tepou americké hodnoty horem spodem. Ostatně co čekat od pořadu ze stáje Comedy Central, kteří si z politické korektnosti dělají dobrý den již tak nějak programově, že? Každá z epizod se sestává ze dvou až tří "recenzí" a je tedy celkem jasné, že ne všechny si drží shodnou úroveň kvality; ostatně obrátky (dá-li se o něčem takovém s tímto formátem mluvit) to nabírá až od třetí epizody. Naštěstí v každém díle je vždy alespoň (více než) jeden segment, který ždíme zvolený koncept, jak jen to jde. A v tom je ostatně hlavní rozdíl oproti australské předloze, která má sice nápady, ale nejde až na dřeň (i když viděl jsem pouze dva díly čili je možné, že se časem vylepší). Problém však bude u mnohých v Andrew Dalym, na kterém to celé stojí a padá. On má totiž natolik specifický projev, že vás bude buďto svou živelností k vzteku iritovat či naopak neskonale bavit.

Technologie jsou dobrý sluha, ale špatný pán kradoucí duše, áno? Působí to dojmem, že Pfister je senilním starcem (přitom je to takový mladík), který by „všechny ty internety zakázal!“. A tento svůj světonázor se rozhodl světu sdělit skrze rádoby uvědomělý „techno“-thriller, kde o každodenních technologiích vládne představa, jakou by si vytvořil váš prapraprapředek, kdybyste se vrátili časem a snažili se mu vysvětlit, co že to vlastně je ten internet, cloudové úložiště, nahrávání/stahování apod. To vše je sice nechtěně směšné málokdy vídaným způsobem, ale jde paradoxně o ten vůbec nejmenší problém, kterým Transcendence trpí. Mnohem horší je, že Pfister v druhé polovině chytí poučovací slinu a tak navíc začne kázat i ohledně stavu společnosti, světa, obsahu vaší ledničky, všehomíra… Prostě všeho co mu zrovna během natáčení přišlo na mysl či přelétlo přes nos. Akorát je echt tupý v tom co říká i jak to říká. Když do tohoto „kvazimalickovského“ konceptu navíc naroubujete scény à la vyskakování po zuby ozbrojených ajťáků ve službách FBI z tunelů uprostřed pouště, aby udělali nějaké to ratatata směrem k nanozombíkům a deklamovali přitom moudra ve stylu "nepřibližuj se k němu nebo tě nakazí virem a uploaduje vědomí do svého cloudu" (to vše samozřejmě smrtelně vážně), tak nezbývá než si hlavu nevěřícně ukroutit a o stůl omlátit či se škodolibě pobavit na účet tvůrců. A to je ostatně jediná rovina, ve které Pfisterova prvotina funguje na výtečnou.

Máte-li doma (nej)menšího klučinu (pro holky to opravdu není), který nespustí oči z aut, náklaďáků, míchaček, jeřábů a bagrů, tak rozhodně můžete na poli seriálů pro nejmenší dopadnout i mnohem hůře a debilněji než zrovna s Bořkem, který nejmenším raubířům od nějakých cca 18 měsíců nabízí roztomilá a jasně odlišená „ten dělá to a ten zas tamto“ autíčka a těm starším kolem tří věku i nějaké to morální ponaučení, které na rozdíl od podobných pořadů pro tuto věkovou kategorii není zase až tak pitomě podané. Seriálu u nás nejvíce škodí afektovaný infantilní tuzemský dabing; ten je naprosto k nepřežití. Přitom originál je v tomto ohledu po všech stránkách normální.

Němě grotesková Beruška: Cesta tam a zase zpátky, ze které by Sekorovi s Tolkienem srdéčka zaplesala. A máte-li v sobě stále ještě alespoň ždibec vašeho dětského já, které by dokázalo ocenit tu smršť nemravokárně poučné hravé nápaditosti, tak na tom nebudete jinak.

Guilty pleasure jedné generace; sice v animované seriálové podobě, a byť je to dnes k nevíře, tak tato filmová verze byla svého času TA událost. Dnes z toho zbyl již pouze značně "wtf" snímek s kultovně nechtěně směšnou choreografií akčních scén, kdy se herci v kostýmech nemohli příliš hýbat a tak jen nazdařbůh máchají rukama/nohama a protivníci se jim snaží nabíhat do ran. A to ještě ne vždy s úspěchem, protože pro své kostýmy vidí stejné houby jako želváci... To se prostě neomrzí ani po bezmála čtvrtstoletí od natočení.

Seriál na půli cesty mezi skandinávským stylem a zámořským „okrskovým“ přístupem k žánru. Z prvního si to bere řešení jednoho případu napříč celou sezónou či soustředění se na všechny zúčastněné (podezřelí, vyšetřující, obhajující, žalující, příbuzní apod.) stejnou měrou jako na krimi linku. Z druhého pak způsob jakým jsou osobní dramata zúčastněných zpracována; poznáte v tom školu zachycující denní rutinu jedné policejní stanice à la The Shield či NYPD Blue. A pokus to není marný či do počtu, protože "americkým pohledem na věc" se daří eliminovat některé z neduhů (a jiné zase vytvářet) severských kriminálek. Především překombinovanost; zde se nejede syžet „co dva díly to nový podezřelý“ (zdravím The Killing) a ani „záporák, kterému zázračně na vlas vychází vše, co si naplánoval“ (zdravím Broen). Případ je to spíše civilní a v mnohém uvěřitelný. Což je i nevýhoda, protože je v důsledku toho standardní, předvídatelný a pravděpodobně tedy "kdo, jak, proč a jak ho usvědčit" prokouknete mnohem dříve (jakože klidně hned v úvodu) než byl záměr tvůrců. K jejich cti je třeba podotknout, že to na závěru nestojí; tady jde o cestu po které se k němu dojde. Ta však začíná tragickým pilotem, který se utápí v klišé, citovém vydírání a nezajímavosti. Další dvě epizody jsou již nepoměrně lepší, ale na vlastní nohy se to definitivně postaví až kolem poloviny série. Děkovat mohou tvůrci především Cromwellovi spolu s Feltonem bez jehož ztvárnění „splněného amerického snu“, který v sobě cosi temného, vypočítavého a znepokojivého má, by se to rozpadlo dříve než to vůbec začne fungovat. Ve výsledku jde o solidní kriminálku beze zbytku naplňující žánrové škatulky, ale nic více.

On je za každých okolností sarkasticky upřímný sobec s asociálním chováním (čti sympatický kretén ve stylu Hanka Moodyho či Bernarda Blacka), ona pak střelený diblík, co neví co chce a je pro každou špatnost. Jsou jako stvořeni pro sebe, ale ostatní s nimi v běžném životě jen stěží vyjdou. Prostě friends with benefits na společné cestě za (snad jednou) funkčním vztahem. Sitcom (v mnohém spíše britcom), který netlačí na pilu a je ve svém nekorektním přístupu k látce ohromně sympatický. Třeba již v tom, že je schopen o sexu při sexu dělat "humory", aniž by sklouzl k fekálnostem či laciným frázím. Ovšem i přes veškerý alternativní přístup to v jádru stále je hlavně a především vztahovka se vším všudy. Akorát hodně jadrná a od rány. Druhá sezóna je pak delší a méně vyrovnaná, ale krom výrazně slabších epizod nabízí i památné, které jsou tím (zatím) v seriálu vůbec nejlepším. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 |

Nejdistingovanější špionážní snímek vůbec. Ovšem pod veškerou tou odtažitou uhlazeností to vře. Alfredson díky soustředění se na "nepodstatné" detaily dokáže provést spletitým dějem, na který by jiné filmy potřebovaly dlouhé minuty dialogů a vysvětlující monolog navrch. Tady se zarytě mlčí a pouze výjimečně se pronese úsečná věta zdánlivě o ničem. A v tom je největší klad (a pro většinu zápor). Jste-li s filmem na jedné vlně, tak v mlčenlivých scénách, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje, budete jako na trní a propotíte sedačku, protože "vy víte, že ten ví, že tamten ví" a není tedy třeba to zmiňovat dialogem. Pokud na vlak filmu nenaskočíte či vám záhy ujede, tak vás čekají dlouhé minuty, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje v ruce a nic z toho. Ta hranice je tenká, ale odděluje jeden z nejsilnějších zážitků posledních let od jednoho z nejnudnějších zážitků posledních let. Není to tedy ani zdaleka film pro každého, ale minimálně kvůli té nebývale sebejisté i stylové "sedmdesátkové" režii stojí za vidění. I kvůli tomu, že jde o názornou ukázku, kterak adaptovat složitou a rozsáhlou knižní předlohu; není to otrocký převod a ani pouhá ilustrace, ale skutečná adaptace plně přizpůsobená filmové řeči.

Úvodní dvě třetiny, nesoucí se na vlně komorní heist žánrovky s nesourodým týmem záporáků, jsou vynikající, sebeshazovačné a v záplavě DC/Marvel animáků "zachraňme město/svět/vesmír/jsoucno" i osvěžující. Ovšem (ne)pochopitelně přebírá na samotný závěr otěže do té doby spíše absentující Batman a rázem se to mění ve standardní "spasme nevinné skrze množství bum, bum, prásk". A právě pro veškerou tu akci (mimochodem není vůbec zlá) se zapomíná na vše ostatní; a tak ty úvodní dvě třetiny vyznívají zcela do ztracena. Každopádně alespoň po celou dobu sympaticky dospěle nekompromisní (v mezích mainstreamového animáku se superhrdiny samozřejmě) a pro fanoušky filmovo-komiksového DC universa i Rocksteady her plné odkazů a pomrknutí.

Není to jako Tucet špinavců, ale chce to tuze moc být jako Tucet špinavců. Jenže místo aby si to našlo vlastní cestu, tak to pouze kopíruje svůj nedostižný vzor jedna k jedné. A byť je to v každém ohledu horší svého předobrazu, tak stále ještě jde o zábavný nerealistický válečný akčňák, který je výrazně lepší oficiálních pokračování Špinavců.