DaViD´82

Hamlet (je tu vše; matka našeptávačka Gertruda/Gemma, strýc travič Claudius/Clay, Ofélie/Tara, Hamlet/Jax sám i promlouvající duch v podobě taťkova deníku a celá ta svita/gang kolem; snad jen Rosencrantz a Guildenstern absentují) naroubovaný na svět a byznys plán zločinného motorkářského „jakože Hells Angels“ gangu? Proč ne, zvlášť když jde od stanice FX o přiznanou náhražku za jejich již skončený The Shield (stále nejdrsnější a ostatně i nejlepší kriminálku vůbec) v podobě také drsně drsné kriminálky, akorát pohledem z druhé strany barikády. Potud vše dobře a čistě na papíře to v kombinaci s válkami irsko-mexicko-náckovských gangů, bezstarostným motorkářským „live free“ navzdory všem(u), přechcávání oficiálních autorit či problémy s pašováním zbraní působí sakra dobře. Problém ovšem je, že mnohdy opravdu pouze působí a že to takové i častěji není. Důvodem je absurdně přestřelené macho drsňáctví a laciná snaha šokovat za každou cenu. Zatímco v jiných seriálech podobné vzorce chování postav lze chápat, jakkoli ne nutně i schvalovat, tak tady je nejde ani chápat; postavy dělají to co si scenárista v dané situaci usmyslel jakože drsné, jakože šokující a jakože syrové bez ohledu na situaci či dění. Většinou nevěříte, že by se ta postava tak zachovala a jde jen o pózu. A není to jen o těch motorkářích, ale o všech; typicky agentka z první série. Echt drsná způsobem, který o té postavě nic nevypovídá a je taková nikoli proto, že by ji k tomu okolnosti dohnaly, ale čistě proto, že takto se dle pisálků chová drsná žena ve světě drsných mužů… Přesto se to bez újmy vidět dá, ale nic to nedá. Obsazení je ovšem výtečné a dělá pro ploché postavy první poslední, nejednou se prokáže, že koncept sám o sobě je dobrý i nosný a že být lépe uchopen, tak to mohlo být přesně tím, na co si to pouze hraje. Najdou se samozřejmě i momenty, kdy to přesně takové i je. O to více zamrzí, když se to záhy vrátí do té pozérské ulity. S1 3/5: (pod)Průměrná esence všech výše uvedených problémů, která se částečně vykupuje až excelentním triem finálních epizod. Ty dávají jistou naději, že by do budoucna přeci jen nemuselo jít o ztrátu času. Tou však první sezóna spíše je než není.

Co bylo dříve; vejce, slepice či kohout? Škola hrou aneb úvod do světa problematiky časových paradoxů v názorné praxi, ve které tvůrci nedělají z diváka tupce a velmi záhy opustí hru na velkou pointu, protože oni vědí, že vy stejně víte; ostatně... Již jen ten název, že? Jediným problémem je, že celý ten důmyslně vymyšlený i zprostředkovaný "paradox kruhem" (či Novikův princip sebekonzistence chcete-li) tu popírá sebe sama (!následují mírné spoilery!) těmi zpropadenými novinovými výstřižky. Protože pokud mohou v minulosti existovat novinové články z budoucnosti, která nenastala, tak celá ta neměnná předurčenost výše uvedených paradoxů v osobní linii je jaksi postavená na hlavu, ne?

Jako „existenciální“ noir kriminálka spíše nedostatečné, jako podmanivé až hypnoticky atmosférické zachycení genia loci jedné "ostravsko-mostecké" čínské na kost zmrzlé a sněhem zaváté báňské provincie neopakovatelné až geniální.

Škoda, že to není stejně tak dobře dohrané, jako je to rozehrané (a to i navzdory za vlasy přitaženému výchozímu bodu). Jenže vše co je na první půli navzdory tématu nemelodramatické, věrohodně ukotvené v realitě a naturalistické z ranku "ač tohle či tamto rozhodnutí (ne)schvaluji, tak plně chápu, proč se k němu ta která postava odhodlala a jak k němu došla", tak je druhá polovina srážená faktem, že postavy se mnohdy stávají spíše loutkami, které jsou vedeny skrze přes koleno lámaná "filmová" rozhodnutí, která šustí papírem až uši zaléhají. Ostatně i půda pro finální rozhodnutí se začně připravovat až na poslední chvíli a nikoli v průběhu celé stopáže. A nic z toho by nutně nemusel být až takový problém (přeci jen je to stále působivě podané i obdivuhodně odehrané; a není to jen o strhané Marion), kdyby však právě tyto aspekty nebyly zcela proti tomu, o co se to do té doby více než úspěšně snaží.

Není to v žádném ohledu vyloženě špatné, ale mohlo to být o tolik lepší, kdyby se to dokázalo rozhodnout, zda to chce být nekompromisní špinavou (proti)válečnou ukázkou hrůz a nesmyslnosti válečného bytí i bití se, tankové porno poplatné desítkám miliónů hráčů World of Tanks či stylizovanou akčňárnou "nás málo, jich mnógo", která je někde na pomezí Třístovky a sovětských propagandistických válečných snímků let padesátých. A aby té rozháranosti nebylo málo, tak to v polovině předěluje tarantinovská patnáctiminutovka, která působí jak nepoužitá scéna z Hanebných panchartů. A v každém z těch stylů to tu více tu méně funguje, ale dohromady to jako jeden celek neštymuje ani na chvíli.

Jak je první polovina svébytná, žánrově netradiční, mezi charaktery jiskřící a dokonale vygradovaná cca patnáctiminutovou mlčenlivou scénou loupež/koncert, tak je ta druhá již vesměs standardní (jakkoli na svou dobu homosexuálním podtextem odvážná), utahaná, přešlapující na místě a jediné co její existenci přeci jen ospravedlňuje, je až úplný závěr.

Jakožto snímek brojící proti apartheidu je to pravda poněkud naivní. Ovšem ona to není nic více než kulisa (jakkoli okatě naroubovaná kam se dá) pro hitchcockovský thriller držící se všech pravidel i klišé žánru; máme tu tedy muže z davu, který nemá o ničem ani páru a kterého mají všichni jako pěšáka na své šachovnici zájmů. A v této rovině to již přeci jen funguje o poznání lépe především díky tomu, že to umí být napínavé (bohužel spíše v první polovině), dynamika "nevěřím ti, ale potřebuji tě" dua Caine/Poitier nepostrádá grády a hlavní záporák má náležité charisma i respekt, aniž by se uchyloval k prvoplánově "zlounským" krokům. Ve výsledku solidní, ale právem časem zapomenutá žánrovka, ve které namísto obvyklé motivace nevinna/pomsta/peníze jde o ideály.

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film.

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit.

Ani nápaditá práce se scénou a nepřekvapivě plně v roli ponořená Gillian (jejíž největší přínos tkví v prostém faktu, že role Blanche při vší té hysterii, umluvenosti a afektovanosti mississippského protahovaného přízvuku se může velmi lehce zvrtnout v nesnesitelně otravnou; což se Gillian nestane ani na moment) nedokáží přebít naprosto neopodstatněnou délku a Bena Fostera, který sice není vyloženě špatný, ale spíše než jako rovnocenný herecký protihráč k Andersonové působí jako její sparing partner, který nezvládá jí diktované tempo inscenace.