andrii

Architekti iluzí v realitě lidí slz. Dál spolu překlenou prázdný klín, spuštěný v srdci křik?

Klání klanu nahnutých lánů, hmatatelných nálad.

Nezaplaší, nespláchnou vlny mysli. Nepoloží se na vyhřáté oblázky. Vyloží úklon, zkamenění, těžiště tíhy. Lad, který nezažili. Jen malé zašumění blízkosti, a pak vyschnuté šampaňské první noci. To, na čem záleží každé dvojici. Zasáhne vina loží. Nevynaloží dostatečné pochopení se. Pomalu v moll po molu odchází, "prší" na dva ostrůvky, dvě bytůstky, schoulené do sebe. Tak bolí rezervované polibky.

Madame Diane = Frank Underwood zdobných kroků. Duna, kráter v dómu met křehkých laskonek, premiantek. Freneticky drákulovská špička pas de deux.

Štětec proti štětci. Špachtle proti špachtli. Tuží se. Tahy bouřné brunátnosti, tušené pod víčky, zruší tužby nástěnné.

Dělí se o centrální triádu, při níž: A) obrodí myrtu, B) mře marné, C) namane se k maně, málem mamu mamonář.  Propadnuvší výrazu tras. Popadnou téma pražské, pod nohama strády. "Člověka ve stanici nitra." Metropolitní meteority dění. V prašném "provazišti" důlků a jam. Meritu osobních metálů. Těm zatleskat.

Nedá jim pražádnou příležitost. On a jeho krkavčí svita. V pohledech svítí nutná, neodložitelná smrt. Stinná s(kl)adba strun. Svět stáhne do sutin, ustálených jen v módu "domů" márových.

Síla meandrů mandlové modři svědčí jeho zraku. Méně už, když do něj dennodenně, sypou celou slánku, a ta řeže. Jeho mandát sálá, pase, vlní se lasem. Vede válku s oky, která se rozlila coby mlsná mastnota, mantra kolem, drtící selanku, nejen "slámek a slamáků."

Faustovská gravitace zavítá. Panna pokoušená energií krajiny Sapfó, co se vyzná, dopouští v nížinách vrcholného umění. Ta ví, jak se nezastavit. Zatavit magii alchymií, arytmií psaní(ček). Do étosu metaforického gravírování, metafyzického nazírání agónií identit.

Vábivý je čas salv, slávy lišácké. Čas na šálky románků, "s rýhou." Zaba(r)vit záležitosti Erósovy. Hojivých pelíšků, plašících "medailonky" mdlob, sešlosti intimit.