Anthony

Bitva o Anglii a nálety na Londýn z pohledu devítiletého kluka vypadá jako velké dobrodružství. Autobiografický film Johna Boormana vás dostane svou nostalgickou atmosférou, kdy nálet je skvělým důvodem k přerušení školy. Mladý Sebastian Rice-Edwards je přirozený a přesvědčivý. Film získal Zlatý glóbus (nejlepší film) a byl nominován na Oscara za film, režii, scénář (také Boorman), kameru a výpravu.

Změny oproti předloze filmu jen pomohly. Singer je prostě génius, zatím jsem od něj neviděl špatný film. Pana McKellena mám čím dál raději, ale nemělo by se zapomenout ani na suverénní výkon Brada Renfroa (tehdy mu bylo 16) a získal za tento film cenu na MFF v Tokiu.

Vtipy jsou nevyrovnané - od výborných až po trapné. Těch lepších je ovšem tentokrát více. Navíc potěší množství známých tváří ve vedlejších či jen cameo rolích. Sice je to především o Smrtonosných zbraních, ale myslím, že více se povedly citace z jiných filmů - Mlčení jehňátek, Základní instinkt.

Zpětně se sám divím, že jsem film dokoukal do konce. Vůbec nic tu nefunguje - nekoná se žádné napětí a přijde-li akce, je velmi špatně natočená. Odporný je soundtrack, nezajímaví herci. Vůbec celý film vypadá, jako by ho natočila parta ochotníků a ne kdysi tak zajímavý režisér: Carpenter je hodně nespolehlivá značka - v jeho filmografii jsou filmy výborné (Věc), slušné (Starman), ale je v ní i dost průserů (Jsou mezi námi nebo toto).

Jugoslávská válka trochu jinak. Tři příběhy, které jsou spolu mistrovsky propojené, jsou nesmírně sugestivní výpovědí o nenávisti. Krásná hudba (skupina Anastasia), minimum dialogů a především úžasné hrátky s časem. Na konci mi díky nim běhal mráz po zádech a jen jsem si opakoval: "Dokonalé!" Film získal Zlatého lva v Benátkách (1994) a byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film - a měl ho dostat!! (a ne ten ospalý snímek Unaveni sluncem, u kterého jsem málem usnul)

Krásný film. Skvěle napsané postavy, které nejsou ani trochu jednoznačné (hodně zvláštní pohled na postavu Delroye Linda), výborní Caine, Maguire a Theron. A ještě když se do toho naplno pustí Rachel Portman (její nejlepší hudba). Jen mě trochu mrzelo, když opouštíme ústav a vydáváme se s hrdinou do světa - ten malý svět kolem Caina se mi líbil o něco více.

Jeden vyslýchá druhého - kromě několika flashbacků a ještě pár scén jsme po celý film zavřeni ve vyšetřovací místnosti na odlehlé zchátralé policejní stanici. Přesto se ani na chvíli nenudíme. Důraz je na mluvené slovo, ale to co dělá ten film zajímavým a strhujícím (přes tu jednotu místa) je zvláštní atmosféra, která jak se dozvíme, tu není samoúčelná. Tornatore film i napsal a stříhal (zvláště ve vzpomínkách jde o dost šílený střih), velice zajímavou hudbu složil Ennio Morricone - na konci tu písničku zpívá sám Gérard.

Joe Hallenbeck je jedna z nejlepších postav v tomto žánru. Hlavním hrdinou filmu je stroj na hlášky scénárista Shane Black, u něhož ani tak nejde o dějové peripetie jako o slovní přestřelky, které se tu prakticky nepřetržitě vedou - a hláškují všichni, včetně Willisovy dcery. To ovšem nesmí naše milá TV NOVA zničit ten film novým dabingem, v němž většinu hlášek doslova zadusila - původní dabing byl úplně o něčem jiném.

Mně se ten film líbil. Námět mi přijde zajímavý, stejně tak pohrávání si s klišé akčního žánru. Nejvíce se mi ale líbila konfrontace opravdového a filmového světa. Chvílemi legrace, chvílemi "skutečně akční" film (podobně je třeba kombinováno i Spiknutí s Gibsonem). Dost se mi líbila scéna přepadení Dannyho zlodějem natočená dost realisticky, tady se nejvíce ukázalo, že ve skutečném životě je vše trochu jinak. Prostě - na rozdíl od většiny ostatních si myslím, že se film povedl a dobře jsem se u něj bavil.

Nominace na Oscara za zvukové a vizuální efekty a Jerry Goldsmith za hudbu - to jsou v podstatě také hlavní složky filmu budující napětí. Především hrátky se světly jsou úžasné a když se na konci závěrečných titulků ozve dětský smích běhá mi mráz po zádech.