Tsuki

Vlastně nechápu, proč je tento dvoudílný speciál vůbec speciálem. Od speciálu bych čekala pouze něco zajímavého navíc, co už není až tak důležité. Zde však vidím hodně podstatné pokračování seriálu, které obsahuje nejen profesní vývoj dvou hlavních postav, ale především vývoj jejich vztahu. Překvapilo mě to svým dějem, skvěle jsem se bavila a oproti seriálu, kde jsem si nedokázala Čiakiho ani Nodame úplně zamilovat, tady jsem se jim nakonec dostala pod kůži. Jako postavy jsem si je oblíbila. Navíc se mi hodně zamlouvala jakási "mezinárodnost" celého tohoto díla - hodně se zde odehrává v Paříži a Praze, ale vrátíme se i do Japonska. A přicházejí nové postavy (Eiji Wentz není sice nijak zvlášť dobrý herec, ale i jeho postava mi tam nakonec přišla nepostradatelná). Zkrátka spojením různých míst, herců, událostí a hudby vzniklo něco skutečně zajímavého a zábavného, u čeho jsem se nemohla nebavit. Když nad tím přemýšlím takto, skoro bych byla schopná hodnotit pěti hvězdami, ale nějaké mouchy to přece jenom mělo. Pár scén mi přišlo podivně kýčovitých a hlavně se mi nelíbilo to "vkládání" japonštiny cizincům do úst - to sice mělo své opodstatnění (Japonci nechtějí číst spoustu titulků), ale měli v tom případě více zapracovat na tom, aby to těm cizincům do pusy sedělo. Někteří byli s "japonským dabingem" snesitelní, jiní však byli úplně mimo a vypadalo to, že pusu otvírají, jak se jim chce nebo že dokonce mluví svým jazykem. Taky mi v jistém smyslu přišlo nepříjemné se dívat na některé ty "zjevy" - bělochy, kteří svými hrubými až ošklivými rysy velmi kontrastovali s jemnými rysy Japonců (nechci nějak pomlouvat, ale takhle to na mě zkrátka působilo). Nějak jsem nepochopila, proč tam ten "Jean" byl ukázán jako nějaký vzor krásného bělocha (nevím, jak ostatním, ale mně přišel docela slizký :)), a to nemluvě o některých jiných. Ale na druhou stranu to aspoň působilo tím spíš zajímavě - I ten kluk s blonďatým afrem, kterého jsem se nejdříve dost lekla, ale pak mi došlo, že to má být asi nějaká divná narážka na postavu Masumiho (timpani). :) Když to všechno sečtu, tento speciál je sice asi o kapku lepší než samotný seriál, ale přesto se více méně kloním ke stejnému hodnocení. Na pět hvězd si mě to nezískalo, ale do pěti to nemá daleko, jelikož jsem se bavila královsky. :) ~(4,4★)~

Dějově mě to sice moc nezaujalo, ale nápad a originalitu to rozhodně mělo. Co se týče herců, líbila se mi spíš ta ženská polovina. Rachel Weisz do role docela dobře padla a Rinko Kikuchi byla příjemným osvěžením filmu. Zjišťuju, že jí role jako tato (nebo například role v druhé řadě Liar Game) sedí daleko více, než když jsem ji viděla v Norském dřevu. Role chudinek zkrátka nebudou její parketou. Dále jsem si také docela užila částěčné zasazení do Prahy. Chvílemi jsem se dost bavila, jindy trochu nudila, ale celkově lehce nadprůměrný zážitek. ~(3,4★)~

Z nějakého důvodu si mě to nezískalo na pět hvězd, ale i tak jsem si seriál hodně užila. V zásadě je Nodame Cantabile svým stylem hodně podobné jiným japonským seriálům, ale i tak atmosférou působí nějak jinak. Možná to bude zvláštním spojením japonského šíleného humoru a klasické hudby. V každém případě se mi tohle spojení líbilo. Zvláštní však je, že to na mě nepůsobilo tak, že bych se nahlas smála (jako u pár jiných japonských doramat), ale spíš tak, že jsem se u některých scén potichu hihňala, což se mi ještě u ničeho japonského nestalo. V něčem prostě musel být rozdíl. To, co dělá tenhle seriál tím, čím je, je určitě hudba, která byla úžasná (hned mě to navnadilo na to, abych si sedla ke svému klavíru a hrála). Mám takový dojem, že natočit takový typ doramatu, které se točí okolo hudby a orchestru, určitě nebylo lehké. Mangu jsem sice nečetla, ale zdá se, že bez hudební složky nemůže být manga úplně to pravé, avšak to jsou pouze mé osobní dohady. Co se týče jednotlivých dílů, některé sice působily slabším dojmem, jiné byly docela povedené, ale hlavně se mi hodně líbil konec a to i přes nějakou tu trošku trapnější dojemnou loučící scénu. A ohledně postav, ne že bych si obě hlavní postavy zamilovala (možná mi dokonce víc "seděly" některé z vedlejších postav), ale obě se mi svým charakterem docela líbily a ráda se podívám na navazující speciály i filmy, abych zjistila, jak si povedou dále. Zkrátka příjemný seriálový zážitek. ~(4,4★)~

Tak po dlooouhé době nějaký japonský film, který se mi vážně nelíbil. Myslím, že jediný japonský film, kterému jsem kdy dala jednu hvězdu, byl Izo. Teď se k němu bohužel přidal i film Yume jūya. A ta jedna hvězda je v podstatě jen za poslední příběh s Matsuyamou, kvůli kterému jsem se také na tento film podívala. Poslední příběh mi přišel jako jediný trochu srozumitelný a zajímavý (alespoň v porovnání s ostatními). Pak se mi ještě docela líbil epilog s Erikou Todou. Ale to je opravdu vše. Nejenže mi ostatní příběhy nedávaly vůbec smysl, ale hlavně jsem se hrozně nudila. Šlo to zkrátka úplně mimo mě. Možná by bylo lepší si nejdřív přečíst dílo Nacume Sósekiho, ale to jsem bohužel neudělala. A tenhle film mě od toho dokonce do budoucna odradil, přestože je dost možné, že kniha je daleko lepší (samozřejmě nemůžu soudit knihu podle filmu). Pro mě zkrátka naprosto nicneříkající - a nicneříkající filmy nemám ráda, ať už se tváří jakkoli zajímavě nebo umělecky. ~(1,3★)~

Nebýt nedořešeného vztahu s otcem, zasloužilo by si to možná ještě vyšší hodnocení. Na filmu Děcka jsou v pohodě je samozřejmě nejlepší zobrazení vztahů v rodině, které působí velmi opravdově. Celé podání tohoto snímku se mi velmi líbilo. Tedy až na ten konec. Otce mi bylo zkrátka líto, jelikož mu na konci už nebyl dán žádný prostor. Do rodiny byl natolik zatažen, že by si to jako důležitá postava filmu podle mého názoru zasloužil. ~(4,1★)~

V poslední době se točí nějak víc filmů o nezávazných vztazích. Tenhle přišel do kin skoro ve stejné době jako Láska a jiné závislosti a oba dva mě zaujaly svými plakáty, které vypadaly hodně podobně (polonáhý pár + postel). Do kina bych ani na jeden nešla, ale nyní jsem se na oba dva podívala. Jak jsem tak trochu čekala, ani jeden z nich nebyl až tak dobrý, i když Hlavně nezávazně je určitě lehký nádprůměr. Zatímco film Láska a jiné závislosti působil nemastně neslaně, tady u Hlavně nezávazně se mi docela líbilo zobrazení vztahu dvou hlavních postav, který působil tak nějak přirozeně přátelsky. Zdálo se, že si Natalie a Ashton docela padli do noty. Žádný zázrak se sice nekonal, ale ve výsledku to byl milý film lehce nad tři hvězdy. ~(3,1★)~

Vlastně nevím, proč bych filmu srážela hodnocení. Jde pouze o to, že historické snímky nejsou zrovna typy filmů, kterým bych běžně dávala vysoká hodnocení. Ale ať o Králově řeči přemýšlím jakkoliv, pět hvězd si zaslouží a z mého pohledu je to hodně povedené ztvárnění událostí, ke kterým skutečně došlo. Je to příběh o králi Jiřím VI., je to příběh o jeho životě, povaze... ale hlavně je to příběh o upřímnosti, důvěře a přátelství. A to je přesně to, co se mi líbilo. Pak samozřejmě také výkon Colina Firtha, který mě hodně překvapil a očividně si s rolí koktavého krále poradil víc než dobře. Ale to netřeba rozebírat, protože právě jeho výkon nejspíš u Královy řeči vyzdvihuje každý. Dále se mi líbila postava Lionela Logua, přestože Geoffreyho Rushe obecně nijak nemusím. Králova řeč na mě tedy sice nezapůsobila tak jako mé nejoblíbenější filmy a rozhodně se nestane mou srdcovkou, ale je to velmi silný a výmluvný film. ~(4,5★)~

Pořád ještě chyběl malý kousek k pěti hvězdičkám. I když se oproti první části Relikvií smrti vytratila přílišná roztahanost, která mi předtím trochu vadila, a nahradila ji pořádná akce s dobrými efekty, u které se snad ani člověk nudit nemůže, přesto se i poslední z Potterů zařadil mezi spíše čtyřhvězdičkové počiny (a mimochodem, i když to není podstatné, oficiální plakát je snad nejhorší ze všech - nudný a Harry tam působí jak nějaký Terminátor, což vypadá trochu hloupě). Čtyři hvězdičky u mě ostatně vládly u všech dílů, kromě třetího a čtvrtého. Na Harryho jsem celých těch deset let chodila do kina zkrátka protože miluju celý ten knižní příběh. S Harrym Potterem jsem v podstatě vyrostla a všechny knihy mi přirostly k srdci. Ty jsou pro mě pětihvězdičkové. Filmy pak pro mě znamenají spíše příjemně strávený čas, kdy sleduju, jak je to všechno převedeno na filmové plátno. Musím však říct, že poslední film byl velmi důstojným a povedeným završením. Stejně jako kniha sice skončil trochu trapným závěrem "po devatenáctil letech", ale jsem ráda, že právě tohle vynecháno nebylo, protože i na to jsem natěšeně čekala. Z filmu mám obecně hodně dobrý pocit. Jen je škoda, že tím všechno končí - deset let, kdy jsem vždycky věděla, že přijde další díl, na který zaručeně půjdu do kina. ~(4,4★)~

Zrovna nedávno jsem přemýšlela o tom, že jsem v poslední době neviděla žádný skutečně dobrý americký film. A konečně záblesk něčeho pořádného. Romantika ve sci-fi hávu a s nápadem. Ten nápad je to důležité - jinak bychom se dívali na klasický romantický film. Myslím, že originalita a nápad často americkým filmům chybí. Ale sem tam se najde něco lepšího. Trochu mi to v určitém směru připomnělo Inception, ale je pravda, že Inception mělo nápadů a propracovanosti ještě více, což mé hodnocení zvýšilo. A Matt Damon, stejně jako Leonardo Dicaprio, je s přibývajícím věkem čím dál větší sympaťák. Dále mě také zaujala hudba, která hrála v pozadí - tak nějak to působilo jako ze soundtracku k Řadě nešťastných příhod, což bylo hodně zajímavé. ~(4,1★)~

Jsem neuvěřitelně ráda, že většina japonských filmů má co říct. Včetně tohohle, který se dokonce zabývá hodně závažnou tématikou systému japonského soudnictví, a to zajímavým a mírně napínavým způsobem. S japonskými soudy samozřejmě nemám zkušenost, ale celé se to zdálo hodně uvěřitelné a skoro bych se nedivila, jestli to tak v Japonsku vážně funguje. Japonci se v mnoha ohledech chovají podle různých pravidel (pro západního člověka často nesmyslných) a vláda v Japonsku vládne pevnou rukou. Vztahy a různé konexe jsou mnohdy zásadní. Není pak divu, že všechno nefunguje přirozeně a jednoduše. A o tom tento film je. Japonské filmy a seriály můžou mít jakékoliv myšlenky či poselství, hlavní však je, že nějaké pořádné myšlenky mají. U amerických filmů mi tahle tendence přijde v poslední době slabší a když už film má nějakou myšlenku, často je to nějaká stokrát ohraná a nezajímavá. Proto si obecně japonských filmů cením. ~(4,2★)~