Tsuki

Tušila jsem, že další film z pera někoho, kdo vytvořil Sám doma nebo Snídaňový klub, bude fajn, ale nakonec jsem se bavila možná ještě víc, než jsem čekala. Jde zkrátka o takovou příjemnou středoškolskou hříčku. Mnoho z toho se musí brát s lehkou nadsázkou, ale proč ne - jde ostatně o rozvernou komedii. A na člověka z toho dýchnou příjemná osmdesátá léta, taková ta atmosféra jakou mají filmy jako Návrat do budoucnosti a jemu podobné z tohoto období. Navíc mě pobavily i vedlejší role Jennifer Grey a Charlieho Sheena. Za mě tedy velmi příjemný, zábavný a milý zážitek. ~(4,0★)~

Skupinu Arashi a její členy mám sice ráda, ale tento dokument je naprostá katastrofa. Je mi záhadou, jak samotní Arashi mohli souhlasit s takovým mizerným zpracováním, vzhledem k tomu, že jde o dokument k výročí 20 let jejich činnosti a zároveň ku příležitosti jejich nastávající pauzy (přerušení činnosti). Navíc ze samotného dokumentu vidíme, že členové Arashi jsou hrozní dříči a že dejme tomu při plánování vlastního koncertního turné si dávají neskutečně záležet na formě a každém detailu koncertu. Což je přesně to, co tomuto dokumentu chybí - naprosto postrádá jakoukoli formu, koncepci! To je bohužel jeho největší problém. Dalším kamenem úrazu je to, že se nejedná o jeden dokumentární film, ale o celou sérii, což pak bez koncepce působí o to hůř. Jednotlivé díly jsou sice pojmenovány tak, aby to vypadalo, že každý má své vlastní téma a že to celé má nějakou osnovu, ale vlastně tomu tak není. Většinou jde o podivné slepence různých záběrů z toho, jak kamera sledovala Arashi během posledních dvou let (přičemž před rokem oznámili plánovanou pauzu - "hiatus"). Což mě vede k dalšímu zásadnímu problému - natočený materiál je sestříhaný tak příšerným způsobem, že se mi nechce věřit, že tohle režíroval a stříhal nějaký profesionál. Nad kvalitou zpracování opravdu zůstává rozum stát - díl třeba končí náhodným sestřihem nějaký záběrů a vše je utnuté tak náhle, že si divák říká, jestli to měl být konec nebo se mu kvůli technickým problémům jen přestalo přehrávat video. Celkově jsou často záběry pospojované tak chaotickým způsobem, že to nemá hlavu a patu. Postrádá to logický sled, dynamiku i tempo. Jako divák jsem pak z toho byla zmatená, rozpačitá a místy i znechucená. Tohle musela vytvořit banda amatérů, jinak si to nedokážu vysvětlit. A je to obrovská škoda, protože ten natočený materiál má svou obsahovou hodnotu a potenciál udělat z toho výborný dokument. Některá místa jsou opravdu zajímavá - třeba vidět to obrovské pracovní nasazení Arashi, jejich detailní plánování a secvičování turné (klobouk dolů nad tím, kolik si toho opravdu tvoří sami, přestože mají samozřejmě k ruce i velký tým lidí, techniků atd.), dále také některé jejich přátelské a humorné interakce, jejich téměř "bratrské" pouto, a vůbec celý ten náhled do zákulisí toho, co dělají... Ano, hodnotu to opravdu má, JENŽE (!) je to všechno zatížené obrovským balastem. Ta forma tomu neskutečně ubírá body. Mnoho z toho, co chce (asi) dokument říct a poukázat na to, je tam bohužel omílané až přespříliš. Mnohdy se vrací k tomu, co už bylo někde řečeno a ukazuje to znovu a znovu. Několikrát třeba vidíme nějakého člena povídat o tom, jak se cítí, když se má po dvaceti letech jejich skupina "rozpadnout". Často jsou tyto bezcílné monology dokonce nesestříhané, a jsou zkrátka dlouhé. A když se každý díl pořád ukazuje v té hrůzně poslepované formě to samé, tak už to přestává být zajímavé, ale spíš to působí otřepaně a klišovitě. Přitom by to stačilo jen nějak "učesat", vybrat z toho to podstatné, kvalitně to sestříhat a dát tomu jednotnou formu s jasným cílem a sdělením. Trochu mě zkrátka mrzí, že takto se Arashi neukazuje v tom nejlepším světle. Zasloužili by si lepší dokument. Ale kdo ví, třeba právě takovou skutečně "deníkovou" a naprosto syrovou formu chtěli... těžko říct, za jakých okolností tato dokumentární série vzniká. Nesmím samozřejmě zapomenout zmínit, že série ještě nemá konec. Aktuálně vyšlo 6 dílů a během roku má Netflix přidávat další. Údajně jich má být celkem 20. Jsem sama zvědává, kam se tohle bude dál ubírat, protože momentálně to vypadá, že to nemá žádné směřování ani jasnou osnovu. V této fázi mám očekávání velmi nízká, ale uvidíme. Každopádně toto hodnocení není finální a ještě ho budu aktualizovat. Měla jsem pouze nutkání ohodnotit dosavadní kvalitu série, vzhledem k tomu, že k této dokumentární sérii tady na ČSFD ještě nikdo nic nenapsal (oproti IMDB, kde už něco málo je - několik hodnocení a jeden slovní komentář, který však nejspíš napsal fanoušek, jenž hodnotil pouze obsah nikoli formu). Update 3.9.2021: Tak jsem to nakonec viděla opravdu celé. A bohužel, nyní už zasvěceně můžu říct, že až do konce je to "VELKÉ ŠPATNÉ". Výtky, které jsem k tomu měla na začátku, mám až do samého konce. Nic se nezlepší, něco se neustálým omíláním toho samého dokonce ve výsledném dojmu ještě zhorší. Divák v tomto dokumentárním seriálu sleduje více než 12 hodin (!!!) záběrů, které nemají cíl, málokdy mají nějaké nové sdělení, a často jsou obsahově velmi prázdné. Tento materiál se měl sestříhat na klasický celovečerní film a bylo by to úplně dostačující, snad by to dokonce bylo nejen koukatelné, ale i dobré. Věřím, že ano. Ale touto formou a délkou rozhodně ne. Najde se zde opravdu jen málo světlých míst - těmi jsou některé díly týkající se osobních příběhů jednotlivých členů. Slušné byly díly o Aibovi, Sakuraiovi, a jakž takž o Ónovi (tento díl byl takový trochu smutnější - bylo z něj opravdu cítit, že být členem Arashi vlastně nikdy nebyla jeho opravdová volba, a že si to na něm vybralo svou daň). Kupodivu ale naopak osobní díly Ninomiyi a MatsuJuna byly naopak obsahově dost prázdné, dokonce až nudné. Velká škoda. Doteď je mi záhadou, jakým podivným způsobem tento dokumentární seriál vznikal. Posledních několik dílů už jsem na to koukala dost rezignovaně s myšlenkami typu "ach jo, už zase dlouhý záběr na někoho, jak jede v autě nebo přemýšlí a nic nedělá/neříká..." nebo "ach jo, už pomilionté posloucháme dlouhý monolog, jak se nějaký člen cítí před plánovanou pauzou a finálním koncertem.... co se jich tak třeba zeptat na nějakou jinou otázku, než pořád dokola, jak se cítí, když k tomu stejně už nemají co víc říct?" .... Hodnocení jsem nucena dokonce ještě o krapet snížit. A opravdu nijak nekřivdím samotným Arashi, ale horší dokument jsem nikdy v životě neviděla.    ~(1,8★)~

Další klasický film, který jsem ve své opožděnosti viděla pořádně až teď. Příběhově vlastně nic až tak mimořádného, ale ústřední dvojice to drží hodně nad vodou (výborná chemie!) a atmosféru samozřejmě hezky dotváří písničky Whitney Houston. Jen ten konec mi přišel takový náhlý a nepropracovaný. Nebylo mi z toho jasné, proč ti dva vlastně nemůžou být spolu. Divák to sice nějak pochopí (patří oba do jiného světa, bla bla bla...), ale když Rachel (Whitney) na konci odlétá letadlem pryč a není vlastně jasné kam a proč, tak to působí trochu jako klišé - taková sladkobolná napodobenina Casablancy. I přes nedotažený konec ale dobrý, mírně nadprůměrný film. Za mě na pomezí 3 a 4 hvězd. ~(3,5★)~

Příjemné, hřejivé pohlazení po duši. Líbilo se mi, že film nakonec nebyl pouze o malém klukovi a jeho handicapu, ale že se zaobíral do velké míry i postavami okolo něj a vztahy mezi nimi. To bylo ostatně to, na co film chtěl poukázat - že se svět netočí jen okolo jednoho člověka a jeho problémů, ale že je třeba být zároveň vnímavý a ohleduplný vůči ostatním, protože každý má své vlastní trable a zaslouží si trochu pochopení. Možná by na někoho byla ta míra "laskavosti", kterou film ukazuje, trochu moc, protože se tam nakonec neukáže žádná veskrze negativní postava (právě naopak jsou postavy vykresleny v dobrém). Mně to ale takto vyhovovalo a necítila jsem z toho žádný nátlak na city (rozhodně se film nesnaží být prvoplánově dojemný), spíš mi to v téhle formě přišlo zkrátka přirozené. O tom je ostatně život, nikdo se primárně nerodí jako špatný člověk, jen nás okolnosti můžou vést ke špatným volbám. Takže za mě rozhodně palec nahoru. Víc takových filmů! ~(4,4★)~

Trojice Kurosawa-Mifune-Shimura poprvé spolu. Na to, že jde právě o jeden z ranějších Kurosawových snímků, je to rozhodně jeden ze skvostů mezi jeho filmy. Příběh samotný není nijak složitý, v podstatě sledujeme vyvíjející se vztah mezi laskavým avšak svérázným doktorem ("opilý anděl") a tvrdohlavým cholerickým yakuzákem. Shimura a Mifune se v těchto rolích skvěle doplňovali a jejich výměny byly místy jak komické, tak dojemné. Zkrátka dvojice k pohledání. Příběh má navíc i své prosté sdělení o tom, že silou vůle člověk může změnit svůj život. Za mě proto plní vše, co bych od Kurosawova filmu očekávala. Navíc oproti některým jeho pozdějším filmům má tento rozumnou stopáž, která není přestřelená, což pro mě bylo taky příjemné. A jako třešničku na dortu bylo celkově zajímavé sledovat mladého Mifuneho v jedné z jeho prvních rolí. ~(4,1★)~

Speciál přímo navazující na seriál z roku 1998, ovšem v televizi byl odvysílán o rok později (na konci června 1999). Zároveň tento speciál předchází celovečernímu filmu, který šel do kin půl roku na to, v prosinci 1999. Jelikož se mi seriál líbil a postavu Onizuky jsem si oblíbila, docela jsem se na speciál těšila. Popravdě ale nemá moc vysokou kvalitu a nepřináší nic moc nového. Onizuka je na výpomoc přeložený na dívčí střední školu, kde se opakuje podobná situace jako v seriálu - studentky ho jako třídního neberou vážně, načež na něj parta tří holek ušije boudu a dočasně si z něj udělají poskoka, než zjistí, že je přece jenom dobrý člověk a že se mu dá důvěřovat. Onizuka pak řeší jejich problémy a pokusí se jedné z nich pomoct dostat se z těžkého rozchodu. Nad rámec podobné tématiky, co byla v seriálu, toho ale už moc neuvidíme. Snad jen krom toho, že se dál rozvíjí vztah Onizuky s Fuyutsuki-sensei. Začnou spolu chodit a Fuyutsuki-sensei se snaží přesvědčit svého otce, aby jejich vztah uznal. Její otec je však logicky proti a Onizuku má za nezodpovědného gaunera. Na konci speciálu mě samotnou překvapilo, jak se situace najednou vyřešila. V rozporu s tím, jak otec Fuyutsuki celou dobu Onizukou pohrdá, najednou na konci zcela bez zjevného důvodu obrátí a jejich vztah uzná. Působilo to divně, tak nějak nedotaženě. Takových nedotažených momentů tam bylo bohužel víc... Proto speciál jako celek působí zkrátka míň kvalitně než seriál samotný. Nemá toho moc co nabídnout a je tak nějak víc odbitý. Na druhou stranu je ale fajn setkat se znovu s množstvím postav, které známe ze seriálu. Takže vysloveně nespokojená jsem nebyla. Docela příjemně strávených 90 minut sledování (stopáž je opravdu asi o 15 min kratší než se píše tady v popise), ale napodruhé bych už to asi nikdy vidět nemusela. Uvidíme ještě, co ten celovečerní film... ~(3,3★)~

Byl by skoro hřích nedat tomuto seriálu 5 hvězd, jelikož je nejenom výborně zpracovaný, ale především má svým obsahem obrovský význam pro lidstvo. Říká se, že by se lidé měli poučit z minulosti, ale jak jde čas kupředu a střídají se generace, je velmi snadné na minulost zapomenout… A proto jsem za tento seriál vděčná. Protože připomíná něco, na co by se zapomenout nemělo - hrozný lidský omyl, který zapříčinil největší jadernou katastrofu způsobenou člověkem. Je smutné, že tímto omylem byla lidská arogance, kariérismus a ignorantství. Pýcha člověka i národa jako celku, která v tomto případně zapříčinila smrt a utrpení tisíců lidí. A strašné je, že to mohlo zajít ještě dále a vyhubit a zničit obrovskou část naší planety, nebýt toho, že se objevilo pár rozumných lidí, kteří zakročili ve chvíli, kdy ještě nebylo úplně pozdě. Před zhlédnutím tohoto seriálu jsem o Černobylu nevěděla mnoho a jsem za tento vhled opravdu ráda. Seriál nám připomíná, že není radno zahrávat si s přírodou, ale když už to děláme, je třeba si vůči přírodě a jejím zákonům zachovávat respekt a pokoru. Člověk není všemocný ani vševědoucí, koneckonců lidstvo si zatím stále s radiací a radioaktivním odpadem neumí poradit a nedokáže radiaci odbourat... Tím spíš by se jaderná energie neměla brát na lehkou váhu. Seriál nám navíc reálně ukazuje, jak mocná a destruktivní radiace je. Přiznám se, že mě to při sledování i po něm děsilo do morku kostí. Tak moc mě pravděpodobně nevyděsil ani žádný horor (a to horory špatně snáším). To děsivé na tom samozřejmě je to, že jde o skutečnost. Seriál se ji pokusil zachytit co nejvěrněji a zároveň se mu povedlo svým kvalitním a citlivým zpracováním mít skutečně ten finální "ráz", přenést jasné sdělení. "Jaká je cena lží?" - tak zní slogan seriálu, nad kterým je třeba se zamyslet. Za lží se skrývá chování a přístup člověka, před kterým tento příběh varuje. A snad bude příběh Černobylské katastrofy s dostatečnou rázností varovat lidstvo i nadále... ~(4,5★)~

Nemůžu si to odpustit - konečně jednou taky pořádný český film, který má zároveň vypovídací hodnotu! V tom balastu českých filmů posledních let se něco hodnotného hledá jen těžko. Takže jsem byla příjemně překvapená. Tématika boje s alkoholismem je přece jenom stále aktuální a nebezpečí alkoholu by se nemělo tak snadno podceňovat, obzvlášť v naší společnosti, kde je alkohol běžně přijímaný oproti jiným návykovým látkám. Úsměvy smutných mužů možná nejsou vysloveně mistrným dílem jako třeba Ikarův pád a někomu by mohl vadit i ten "útržkovitý" styl záběrů, ale jako vhled do toho, co alkohol může způsobit, jak dokáže rozbít lidské vztahy i rodinu a jak těžké je s touto závislostí bojovat, funguje výborně. Navíc můžeme sledovat množství kvalitních hereckých výkonů v čele s Davidem Švehlíkem, který zastal hlavní roli. Je fajn pro jednou vidět nějaké nové kvalitní české dílo, jehož tvorba měla opravdu význam. ~(4,0★)~

Na můj vkus sice zbytečně moc dlouhý, ale zato cenný snímek z lékařského prostředí. Kurosawa tímto filmem opět trochu předběhl dobu, a to i přestože je příběh samotný zasazený do konce období Edo (tedy jde o historické drama z 19. stol.) Vedoucí doktor "Rudovous" totiž ztělesňuje postavu, která by měla být i dnes vzorem lékařů. Nesnaží se pacienty pouze "léčit", ale opravdu "uzdravit". A stejně jako se už v podstatě obecně ví i dnes, i on si je vědom toho, že psychická stránka člověka je propojená s tou fyzickou, tedy ví, jak důležité je neléčit jen symptomy, ale duši člověka. Moudrostí této postavy je nakonec ovlivněná v podstatě "hlavní" postava filmu - mladý doktor Yasumoto. Sledujeme tak jeho psychologický vývoj při práci v této chudé vesnické nemocnici. A setkáváme se postupně s různými pacienty a jejich životními příběhy. Množství z toho je sice v dnešní době nepředstavitelné (jde přece jenom o historickou dobu, kde hrála o to větší roli japonská hodnota cti a lidé se dejme tomu více uchylovali k extrémním řešením problémů třeba sebevraždou...), ale jinak si z toho může i dnešní člověk hodně vzít. Škoda jen té délky, něco bylo táhlé víc, než bylo z mého pohledu nutné, ale na druhou stranu tam nebyla vysloveně "hluchá" místa. U Kurosawy ostatně není taková délka filmu výjimkou, takže mě to nepřekvapilo. Na závěr bych ještě vyzvedla herecké výkony, které byly všechny na vysoké úrovni včetně těch dětských. Mifuneho samozřejmě netřeba zmiňovat. ~(4,1★)~

V nynějším období pandemie koronaviru (březen 2020), kdy vláda ČR vyhlásila nouzový stav a karanténu společně s množstvím různých opatření a omezení, má najednou tento příběh jaksi silnější vyznění. Rodina Suzuki se v tomto filmu sice potýká s trochu jiným problémem (ztráta elektřiny), ale ve výsledku jde o to, jak se s tímto omezením oni a lidstvo obecně vypořádají a jak to promění jejich životní styl a smýšlení o životě. Právě to je na filmu zajímavé. Zpočátku mi sice vadilo, že se ve filmu vůbec neřešil důvod ztráty elektřiny (až na konci se dozvíme, že na vině byly možná sluneční erupce), ale brzy mi došlo, že o tom tento příběh ostatně vůbec není. Tento film poukazuje na určitý problém moderní doby. Je totiž až příliš lehké si zvyknout na pohodlný život. Člověk si mnohdy ani neuvědomí, že je na některých věcech natolik závislý, že v podstatě přichází o vůli učit se schopnostem, jak bez těchto věcí přežít. Nevědomky se o tyto schopnosti ochuzuje. Je vlastně zajímavé, jak rychle si lidstvo na elektřinu zvyklo a začalo ji brát jako samozřejmost, přestože teprve před cca 150 lety ještě elektřina vůbec samozřejmostí nebyla. "Dobrovolně" tak svým způsobem zahazujeme schopnosti a znalosti lidstva, které se tříbily po dlouhá staletí a generace předtím. A to je vlastně škoda. Líbí se mi, že Yaguchiho filmy pomáhají dívat se na věci jednodušším způsobem a pobízejí k tomu, aby člověk nezapomínal na přírodu a na to, co nám přirozeně nabízí. Zkrátka na základní lidské potřeby. Survival Family vidím v tomhle ohledu (společně s Wood Job) jako zásadní film. Možná není natolik komediální jako jiné Yaguchiho odlehčenější filmy (naopak se v něm najde spousta dramatických momentů), ale o to má zásadnější tématiku. Humorné a úsměvné momenty tam ale nechybí, to by zas nebyl Yaguchi. :) Pro mě osobně to bylo hezky vyvážené. A protože celou dobu sledujeme cestu jedné rodiny, dá se to svým způsobem označit i za rodinný film. Jak to tak bývá, právě společné strasti dokážou tuto rodinku stmelit dohromady. ~(4,5★)~