O lyubvi
Režie:
Sergej SolovjovScénář:
Sergej SolovjovKamera:
Jurij KlimenkoHudba:
Andrej GolovinHrají:
Alexandr Abdulov, Taťjana Drubič, Alexandr Zbrujev, Jevgenija Krjukova, Jekatěrina Volkova, Olga ZajcevaObsahy(1)
Starý mládenec Grigorij Smirnov (Aleksandr Abdulov) vypráví příběh svého života: jeho žena Olga (Jevgenija Krjukova) mu byla nevěrná s rodinným lékařem a když těžce onemocněl jejich syn Voloďa, vyšlo najevo, že jej zplodila s ním. Smirnov svou ženu opouští a po měsících tupého vyčkávání a upíjení se k smrti si nalézá novou ve své dlužnici, Jeleně Popově (Taťjana Drubič). Nevlastní Smirnovův syn Voloďa (Kirill Byrkin) posléze dorůstá do puberty a jeho matka Olga uprosí Smirnova, aby jej vzal na čas k sobě. Aby nebyla domácnost tak podivná, začne Smirnov zvát do domu hosty a mladá manželka jednoho z nich, Ňuta (Jekatěrina Volkova), si začne se sotva dorostlým Voloďou osudový románek. Filmové zpracování tří povídek A. P. Čechova. (garmon)
(více)Recenze (1)
Čechovovy povídky Doktor, Medvěd a Voloďa pospojované lehkým postmoderním tvarem do jednoho příběhu. Protkávané solovjovovskými mezititulky a citacemi úryvků Čechovova textu, doplňované o jemný humor, občas ve zrychleném tempu jako groteska z doby Černé růže a celkově v přiznaně studiové inscenaci Černou růži připomínající. Nejsilnější je film v třetí části, tam je vlastně také jedině filmový. Říkal jsem si, že kdyby byla jen poslední část jako kraťas (plus těch pár záběrů na mořské pobřeží a hudba), je to na plný počet. První dvě části jsou lehoulinké jak dávné inscenace Československé televize anebo jak pozdní Resnais. I jsem se tam divil velkoruské kýčovitosti, se kterou Solovjov neváhá na scénu vpustit skomírající motýlky a digitálně tepající srdíčka. Celek je samozřejmě mistrovsky nasnímaný a herci jsou (včetně Drubič, která občas – ovšem – brečí) jsou vynikající. Zajímavá je vsuvka zachycující štáb, který „zrovna nemůže natáčet“, protože do skleníku prší: věřit/nevěřit? Předtím tam právě sněžilo a bylo to digitální. Bolavý je moment s Beatles, jak kdyby ho ale Solovjov nedovedl rozezpívat, sklenout ten oblouk, co se skoro nabízí (tehdy a dnes, co se tedy děje dnes?). Hudba je ostatně chvílemi velmi zajímavá: mistrovský pastiš na pozdní ruský romantismus, salónní klavírní kompozice režisérské dcerky (?) + neznámé ruské romance. ()