Eodeon

toto bylo konečně to pravé Disco! už třetí epizoda a teprve zde se divák seznamuje s lodí i většinou posádky. má ještě mnohem lepší nástup než Shenzhou v první epizodě seriálu, a vypadá skvostně skoro ze všech úhlů. jak se mi první verze z teaseru nelíbila, tak jsem z konečného designu nadšený. kamerové přelety navíc loď snímají z velice lichotivých úhlů. /// posádka lodi už tolik sympatií nevzbuzuje. a to je paradoxně úžasné. při prvním zhlédnutí mě to překvapilo, snad až šokovalo, a když se za tím ohlédnu zpět, dochází mi, že šokující pro mě byla právě ta výrazně větší distancovanost od předchozích ů. poprvé ve u se tvůrci (scenáristé i herci) ze všech sil nesnaží, aby hrdinové byli "líbiví", aby se ukázali v nejlepším světle a vlichotili se do přízně diváků od prvního okamžiku. postavy proto působí o něco temněji, ale hlavně mnohem lidštěji a ponechávají si prostor pro vývoj. ideální, modeloví hrdinové předchozích seriálů byli zpravidla "hotoví" už od samého začátku, což ovšem neumožňovalo vývoj, nepodněcovalo konflikt a drama a způsobovalo velmi rozpačité začátky skoro každého z dřívějších seriálů. nové postavy působí všelijakými dojmy, ale vzpírají se jednoznačné definici, což je také skvělé. tedy s výjimkou Tilly (Mary Wiseman), což je s trochou nadsázky prostě kombinace Wesleyho Crushera a Reginalda Barclaye v jednom "neodolatelném" mixu (ale uznávám, že skvěle zahraná). ostatní mě ale zaujali mnohem víc - šéfka bezpečnosti Landryová (Rekha Sharma, po Fionně Vroom další hostující herečka ze Continues, která se později objevila i v oficiálním Treku), inženýr Paul Stamets (Anthony Rapp), na kterém je nejvíc znát napětí vyvolané válkou, a samozřejmě kapitán Gabriel Lorca, příjemně svůj a odlišný od dřívějších seriálových kapitánů. zprvu jsem nebyl z oznámení o obsazení Jasona Isaacse tak nadšený jako podle všeho většina fandomu, přestože jeho největší herecké zásluhy jsou mi dobře známé, ale měl jsem náhodou nedávno příležitost bedlivěji posoudit jeho projev ve filmu A Cure for Wellness a přesvědčil mě. jeho scény byly vlastně nejlepší z celé epizody - ukázky skvělého herectví, výrazné osobnosti, charismatu a dvojznačných dialogů, které toho říkají o tolik víc, než se zdá. /// na vyprávění je znát, že tvůrci skutečně plně těží z možností serializace celé sezóny do celistvé jednotky, paradoxně kondenzují vyprávění, namísto aby jej "ředili", a zároveň jej opatrně "dávkují". překvapilo mě, že už na konci třetí epizody byla odhalena záhada tajného vědeckého projektu, který je na testován. to dává tušit, že loď v sobě ukrývá ještě mnohem více záhad (ani nebyl třeba závěr s obludou za silovým polem) a že na zajímavá odhalení nebudou diváci muset čekat až na finále sezóny, ale bude se jim jich dostávat v průběhu celého seriálu. takový koncept navíc podporuje to, co mám osobně jako fanoušek obzvlášť rád - spekulace, diskuze, dohady a snahy předjímat další vývoj. /// tak například, má hned první myšlenka po skončení epizody (a soudě z ohlasů nejen má) bylo silné podezření na zapojení Sekce 31. konkrétně mám podezření na samotného Lorcu, případně i na šéfku bezpečnosti Landryovou. Lorca na mě působí jako přesně ten typ "účel světí prostředky", který by tajná organizace chtěla do svých řad. další z věcí, které se mi opravdu velice líbily, byla jeho zmínka, že dostal od Flotily volnou ruku. samozřejmě to nemusí být pravda, ale je to element, který dává seriálu úžasný potenciál. kapitán se v podstatě nikomu nemusí zodpovídat a nad svou posádkou má tím pádem absolutní moc. je to trochu silné kafe, ale když se to dobře scenáristicky uchopí, dají se s tím vyčarovat fantastické věci. i trocha toho potenciálu, kdyby se vytěžila, stálo by to zato. čili doufám, že tímto směrem se tvůrci vydají dál. /// úvaha nad charakterem Lorcy mě přivádí také k zamyšlení nad jeho mottem - "univerzální pravidla jsou pro poddané, kontext je pro krále". otevírá se tu tolik vrstev významů. význam na povrchu je samozřejmě kritický komentář k událostem pilotní dvojepizody, který zpochybňuje dogmatismus Hvězdné flotily, aneb někdy, vzhledem k okolnostem, je třeba střílet jako první. na druhé straně ale číhá nebezpečí zneužití, pokud velitel přesvědčí sebe sama, že on sám stojí nad zákony. pak je totiž zdánlivě vše povoleno. překročil Lorca nehledě na dobrý úmysl tuto hranici, nebo ne? divákům je zde naznačeno, že z Lorcy se může vyklubat jak velký hrdina seriálu, tak jeho největší padouch, případně hrdina tragický, podobně (a třeba i paralelně) jako je na začátku příběhu tragickou hrdinkou Michael Burnhamová. to se vyjeví až v kontextu celé sezóny a tolik aspektů počátečních epizod pak uvidíme v novém světle. /// ale zpět k tragické hrdince, jejíž osud se ubírá pěkně křivolakou cestičkou (BTW jako fanoušek Lewise Carrolla jsem nadšen z odkazů na Alenku), což budí zájem a zvědavost, ale psychologie její postavy přitom zůstává věrohodná a srozumitelná (tedy, pokud si dáte tu práci a důsledně zhodnotíte motivace). osobně mám Michael rád čím dál víc. její oddanost principům, na kterých je založená Federace, je o to více imponující, že jí tyto principy svým způsobem zradily více, než ona je. také mám pocit, že Sonequa Martin-Green zde dostala větší příležitost než ve dvou prequelových epizodách předvést svůj čím dál zřetelnější hereckým um a s tím i další aspekty postavy. /// ono je to vlastně celé o postavách. ostatně jako i starší startrekové seriály. vím, že mnozí by nesouhlasili. ostatně, fandom je už odedávna rozpolcený mezi dvěma úhly pohledu. jeden akcentuje techniku a spekulativní vědu, druhý zas postavy a ideály, které představují. obojí je ve u přítomno odedávna. ale co z toho je dominantní rys? je spíše sci-fi světem, kde prvořadá technika determinuje chování a osudy druhořadých postav? nebo je space operou, kde hypotetická technika slouží spíše jako záminka pro vyprávění o postavách, jejich vývoji a jejich vztazích? já se od jisté doby kloním spíše k druhému popisu, a proto jsem také rád, že nenechává nikoho na pochybách, že zde jsou to opravdu postavy, na čem nejvíce záleží. vše ostatní slouží buď vyprávění, nebo přímo postavám. mimo jiné i proto mě netrápí inovace oproti starším seriálům, ba naopak, vítám vývoj posun vpřed, což byla ostatně vždy aspirace každého ze seriálů a vlastně "program" celého Star Treku, a mimo jiné i proto mě až tak moc ani netrápí prvky problematické z hlediska kontinuity (site-to-site transport v tomto období, atp.), ostatně, jsou tu náznaky, že vše, co se na lodi děje, je natolik tajné, že tyto události v oficiální kontinuitě nakonec vůbec nemusejí být zaznamenány. /// stále více a více mě těší "filmová" úroveň zpracování a vysoká produkční hodnota. úžasné kulisy i triky, nádherná ambientní hudba a dynamický vizuál. zarazila mě však atmosféra epizody, respektive její markantní proměna oproti předchozímu dvojdílu. hororový tón se ve Star Treku vyskytl už mnoho krát dříve, například ENT: 3x05 "Impulse", TNG: 7x19 "Genesis" či VOY: 5x21 "Juggernaut" a mnoho dalších epizod, ale téměř nikdy z něj přitom nevymizela určitá odlehčující nadsázka, v Discovery ovšem nepřítomná. obecně vzato se hororové okamžiky povedly, i když CGI obluda ve mně moc děsu nevzbuzovala (ale tak, já jsem otrlec). překvapila mě spíše odvaha některých gore efektů. místy to bylo opravdu ... viscerální, ale zase ne tím samoúčelným způsobem typickým pro většinu filmových hororů. výjevy nevyvolávaly ani tak zhnusení, jako spíše lítost, což oceňuji. /// za sebe doufám, že i další epizody přijdou se změnou nálady, se změnou atmosféry a vůbec se dohromady zaslouží o seriál bohatý a rozmanitý, nehledě na úzce propojené vyprávění. těším se na zvraty a odhalení a vše nové, co se teprve dozvím o postavách. nakonec, ve u je možné všechno, zvláště pak na lodi, která doslova "ulítává na houbičkách".

pod vlivem skeptiků a jejich apokalyptických proroctví jsem se obával, že při sledování Discovery nebudu mít ten tolik potřebný pocit, že jde opravdu o Star Trek, ale to se ukázalo jako plané obavy. hlavně díky dynamice na můstku Shenzhou se hned zkraje dostavil žádoucí startrekový feeling a později, během výsadku ve skafandru, jsem měl dokonce pocit, že tak silný dojem "skoku do neznáma" jako v této scéně, vyvolalo v celých dějinách Star Treku jen máloco (například podobná scéna v prvním filmu z roku 1979). /// úspěch Star Treku ale vždy do značné míry spočíval na postavách. hlavní hrdinka Michael Burnham ve mně během tohoto našeho "prvního kontaktu" vzbudila dojem komplexní, přitom věrohodné a sympatické postavy, už tím, že i její kontroverzní volby jsou pochopitelné a že vliv vulkánské výchovy je na ní i přes sedmiletý odstup znatelný ve většině scén. scenáristé si navíc dali mnoho práce jak s jejími motivacemi, tak s podrobným rozkrytím jejího vztahu ke kapitánce. z málokterého kapitána Star Treku přitom vyzařuje taková autorita jako z Philippy Georgiou a málokterý vzbuzuje tolik respektu a přitom i sympatií a vřelosti. Sarua jsem si zamiloval téměř okamžitě. vypadá skvěle, je osobitý a je to takový typicky Star Trekový mimozemšťan s vlastními manýry a vrtochy, na které je třeba si ze začátku chvilku zvykat, ale později ho kvůli nim bude divák milovat. ani Sarekovi není co vytknout. /// Klingoni mi také dělali starosti, ale zvykl jsem si na jejich novou vizáž překvapivě rychle a neměl jsem potíž přijmout, že se jedná skutečně o Klingony. snad tomu pomohla i mluva v jejich rodné řeči (zde navíc konečně i s mimozemským přízvukem). masky se mimořádně povedly. je v nich určitá grácie, která novogeneračním Klingonům scházela. ačkoliv jsem si tedy zvykl představovat si Klingony s vizáží lidí po úrazu hlavy, kteří tráví příliš mnoho času v kadeřnických salónech, po třech prozatímních proměnách jejich zevnějšku v dějinách Star Treku mi nechybí přizpůsobivost k tomu, abych uvykl i výsledku této čtvrté změny, zvláště je-li tak umělecky zajímavý a profesionálně provedený. /// v souvislosti s účastí Klingonů v Discovery si vybavuji, že se kdysi mezi fanoušky vzrušeně spekulovalo nad možnostmi natočit další startrekový seriál, ovšem tentokrát z pohledu mimozemské rasy. Klingoni patřili mezi nejžhavější kandidáty. ale to byl bláhový sen, samozřejmě. ovšem nyní, po zhlédnutí pilotního dvojdílu Discovery, mě napadá, že se tento sen naplnil přinejmenším z části, jelikož značný prostor je věnován vyprávění čistě z klingonské perspektivy. /// i s ohledem na intelektuální podněty a alegorie zakódované v příbězích je pilot Discovery věrný předešlým seriálům. mě osobně velice zaujalo napadení určitého dogmatismu Hvězdné flotily, jejíž vznešené zásady (např. nebýt nikdy agresorem) se v praxi mohou ukazovat jako kontraproduktivní (někdy střílet první znamená předejít ještě většímu zlu), ačkoliv právě příklad "preventivní války" je velmi ožehavý a tudíž příjemně odvážný. politická alegorie je však ještě více zřetelná v klingonské perspektivě - tvůrci konečně zužitkovali starobylost této válečnické kultury a čerpali motivace z jejího náboženského charakteru, což jsou obojí elementy, které patří do startrekové mytologie už odedávna, nicméně tvůrci dřívějších seriálů je téměř nevyužívali. podstatné je uvažování Klingonů, podle nichž samotnou existenci jejich kultury ohrožuje existence kultury jiné. aliance rozličných kultur ve Spojené federaci planet je přímo jmenována jako důvod klingonské agrese, jako hrozba "čistotě" jejich tradičního způsobu života. na druhé straně zde můžeme nacházet také obzvláště výmluvnou, invertovanou paralelu s rasismem na příkladě klingonské nenávisti k albinismu, paralelu navíc plně opodstatněnou precedentem seriálovým a literárním. /// jako fanoušci jsme všichni nějakým způsobem zaujatí. podobně jako někteří fanoušci usilují sami sobě naočkovat nesnášenlivost vůči jakémukoliv novému Star Treku, já naopak mám sklony jakýkoliv nový Star Trek vítat coby dlouho a zoufale očekávané rozšíření oblíbeného vesmíru, za který bychom měli být vděční, protože už taky žádné nikdy přijít nemuselo. pilot Discovery mi však situaci ulehčil svou relativně vysokou kvalitou. rád odpustím určité povrchní známky porušení (zejména technologické) kontinuity v rámci fikčního světa a pominu jistou scenáristikou nedotaženost (př. scházející zdůvodnění, proč hrdinky neznají polohu studny a podle čeho navigují při jejím hledání). podstatné, jako ostatně vždy a u všeho, jsou totiž až podpovrchové kvality obsahové - myšlenky, ideály a hodnoty. a i když pilot Discovery vypadá na povrchu úchvatně a impozantně, hlavní je, že srdcem je to Star Trek.

jeden z technicky solidnějších sci-fi snímků na poměry padesátých let s námětem vybudovaným okolo vynálezu umožňujícího procházení pevnou hmotou. už onen námět mě těší, protože v jakési rudimentární podobě účinkuje tak, jak by podle mého soudu nejlepší díla žánru měla - posouvá mantinely myšlení a otevírá mysl diváků tím, že napadá utkvělé a kriticky nereflektované představy. v tomto případě se tedy jedná o axiom, podle něhož dvě tělesa nemohou vyplňovat tentýž prostor. nejspíš právě proto, že se jedná o představu příliš neortodoxní, se hlavnímu hrdinovi nedaří pro svůj projekt nikoho druhého nadchnout a pracuje na něm tedy ve volném čase. a hlavní hrdina je vlastně vynikající symptom k neduhu, kterým trpí celý film. jak je v takových případech obvyklé, film se snaží hlavního hrdinu představit tak, aby byl divákům atraktivní, ale on je naopak krajně nesympatický a toporný výkon netalentovaného Jamese Congdona tomu také neprospívá a v neposlední řadě vše problematizuje i zápletka - jak také sympatizovat s domněle čestným a šlechetným mužem, který ale přitom svádí snoubenku vlastního bratra? a stejně jako on je jen plochá figurka, celý film je jen stavebnice postavená z omšelých stereotypů, kde se v prvním plánu nachází neobjevný milostný trojúhelník a teprve v jeho stínu, kdesi ve druhém plánu soupeří o své místo kýžený sci-fi element s banální vedlejší zápletkou o boji několika vědců o uznání a prestiž. k relativně nízkému hodnocení notnou měrou přispěl také otřesný hudební doprovod v disco stylu. co mě naopak potěšilo (mimo oblíbeného sci-fi motivu, kdy se člověk fyzicky i duševně bez vlastního přičinění mění na monstrum), bylo nabourání stereotypu v samotném závěru, kdy (odtud spoilery) mužský hrdina před svým "monstrózním" bratrem zbaběle uteče, namísto aby se mu postavil, ale daleko statečnější ženská hrdinka si naopak zachová rozvahu a pomocí důvtipu protivníka oklame a přemůže. to je naprosté převrácení genderových rolí oproti dobovým stereotypům, za které si film rozhodně zaslouží... když ne přímo uznání, pak rozhodně zvýšenou pozornost.

ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl tak přesný, tak výstižný film, kde logika vývoje ve vzájemně neodlučitelných rovinách světské i duchovní ani na okamžik nezaváhá a vymezuje děsivě jednosměrnou cestu ke znepokojivému cíli jasně determinovanému ve vůbec první scéně prvním hříchem. nejen vzhledem k ohromující autenticitě při vystižení dobové mentality, k dokonale cílevědomému zpracování, které mi z nějakého důvodu připomnělo přísnou soustředěnost režie Michaela Hanekeho, a velmi výstižnému, uváženému a uvědomělému uchopení nadpřirozeného elementu, ale především zmíněnou determinovaností v logice pevného řetězce událostí budil film takovou hrůzu a plně si zasloužil zařazení do kategorie "hororu". bojím se, že přesně takto se věci měly a mají.

jejich setkání s monstry je prvním a nejspíše na dlouhou dobu posledním snímkem z dlouhé řady filmů o "chlapcích ze čtvrti Bowery" (48 filmů z doby mezi léty 1946 až 1958 představuje nejdelší filmovou sérii v historii americké kinematografie), který jsem se obtěžoval zhlédnout. nalákalo mě žánrové zařazení pod hlavičku science-ficiton. jedná se totiž o komedii založenou na všelijakých klišé z klasických sci-fi hororů - v odlehlém venkovském sídle žije rodina zdegenerovaných aristokratů, sestávající ze dvou šílených vědců toužících experimentovat s lidskými mozky, démonické upírky připomínající Vampirellu z Woodova Plánu 9, potrhlé stařeny pečující o lidožravou rostlinu a "frankensteinovského" komorníka. šílení vědci se předhánějí ve svých experimentech. jeden pracuje na implantaci lidského mozku do těla geneticky zmutovaného lidoopa, zatímco druhý by rád lidským mozkem nahradil hlavu svého naivně vyhlížejícího robota, ve srovnání se kterým vypadá i Robby the Robot jako vizionářský design. v omezené míře zde dochází k parodování výše popsaných elementů; po většinu času však fantastické žánry poskytují pouze prostředí, které filmaři plní typicky komediálním obsahem. ten svým charakterem působí jako omšelý dozvuk ke konci řady již téměř půl století starého žánru filmového slapsticku, přičemž křečovitý projev protagonistů Lea Gorceyho a Huntze Halla a zejména jejich přehnané pitvoření by musely působit příliš nuceně snad už za dob kariérních vrcholů Harryho Langdona a Harolda Lloyda. není to ani dobře zahrané, ani vtipné. humoru, založeném zejména na situační komice a "vtipných" přeřecích, schází jakákoliv originalita a ani nijak nepomáhá "demaskovat" neduhy a úskalí parodovaných žánrů. nabízí se porovnání s filmy podobných uskupení komiků (East Side Kids, Dead End Kids etc.), z nichž právem nejproslulejší jsou bratři Marxové, přičemž ze srovnání s posledně jmenovanými vycházejí chlapci z Bowery jako naprostí břídilové. jejich úspěch během televizních uvedení filmové řady v následujících dekádách jen potvrzuje vnitřní spřízněnost a snad i evoluční příbuznost s žánrem sitcomu a tudíž nejhorším brakem tehdejší i současné televizní produkce.

jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi.

jako fanoušek si tu nedělám ani ty nejmenší iluze o objektivitě. snad až s dlouhým odstupem a po mnoha meditacích nad všemi možnými i nemožnými aspekty filmu. a tím spíše toho nejsem schopen ihned po zhlédnutí. přesto bych si rád zaznamenal několik poznámek k prvním dojmům... a proč ne třeba právě sem namísto regulérního komentáře? (pokud se někdy rozhodnu sepsat plnohodnotný komentář, přesunu následující text do "deníčku", kam se svou povahou hodí daleko více) /// přestože mě mnohé těšilo, nemám chuť nic chválit. i to asi přijde až s odstupem kritického vyrovnání. perspektiva fanouška zřejmě v prvních momentech zaostřuje spíše kazy než krásy dychtivě očekávaných filmů, zvlášť těch, které vstupují do tak složitého systému jako jeho nová složka. a na tomto místě bych měl přísně zdůraznit, že patřím nikoliv mezi sváteční fanoušky, kteří zhlédli filmy a sem tam mají povědomí i o něčem dalším, nýbrž mezi fanoušky, pro které fenomén "Star Wars" představuje zejména jeho expandované univerzum. filmovou ságu mám rád i se všemi jejími nepodstatnými či občas úsměvnými nedokonalostmi, ale filmové příběhy nepředstavují snad ani jediné promile celkového rozsahu tohoto ohromujícího fikčního světa. možná se to nyní v souvislosti s novým filmem a hlavně po oficiální dekanonizaci téměř celého expandovaného univerza nejeví relevantní, ale zkuste si to vysvětlovat fanouškovi, který přečetl kolem padesáti románů, několik set komiksů a nesčíslněkrát si prožil interaktivní příběhy téměř všech významnějších videoher. to jsou totiž všechno opravdové Star Wars, zatímco filmová sága je "jen" sněhová vločka na špičce toho ledovce. /// tolik ke specifické perspektivě, která je tím pádem zcela jasně zaujatá a já se to ani nesnažím násilně přemáhat. expandované univerzum stále existuje a bude v očích hardcore fanoušků konkurovat novým filmům, nebo spíše naopak, ony se snaží konkurovat jemu. laický divák doufá zkrátka v dobrý film, což nejčastěji znamená dobrou chvilkovou zábavu. filmový fanoušek vedle toho doufá v řemeslnou zručnost a bude při sledování nejspíš všímavější. fanoušek Star Wars k tomu přidá dlouhou řadu dalších kritérií, nad kterými by ostatní diváci nejspíš ani nezauvažovali. například by mohl tento nový film hodnotit z hlediska toho, jak rozvíjí existující fikční svět, nebo jak hladce navazuje na to, co přišlo před ním. i když se omezím jen na kontext předchozích filmů, osobně se nemohu zbavit pocitu, že kontinuita zde není vůbec tak hladká, jak nás první ohlasy nabádaly věřit. ironicky ale ne proto, jak film zachází s vedlejšími elementy vlastními fikčnímu světu, ale spíše zpracováním. George Lucas své filmy (ať už je přímo režíroval, nebo jen napsal jejich náměty a filmy produkoval) pojímal jako klasická mytologická vyprávění a i své režijní postupy podřídil jasně definovatelným stylistickým postupům, na které mimochodem Kershner s Marquandem věrně navázali. jinak řečeno, vytvořil styl na míru potřebám své historicky revoluční vize mytologického vyprávění. šestici svých filmů úzce propojil nejen symetricky utkanou krajkou dějových souvislostí, ale i společnými stylistickými prvky a formálními postupy. jednotlivé filmy hexalogie se "rýmovaly", když si vypůjčím přímo výraz George Lucase; zrcadlily se jeden v druhém, jak by možná napsal publicista se sklony k básnivosti; já bych to popsal suchopárněji jako užití paralelismu v přesně zvolených okamžicích k daleko hlubšímu propojení filmů v jednotný celek, a to ve všech aspektech od velmi nápadných dialogových citací a dvojsmyslů, přes o nic méně nápadné aluze pomocí hudebních motivů, po okaté i subtilnější paralely v ději a neuvěřitelné množství obrazových citací. /// J.J. Abrams nabídl velké množství narážek na Lucasovy filmy, ale na první pohled v nich nespatřuji tutéž důslednost a nezdá se, že by většina z nich sloužila ať už vyprávění, či ke komunikaci obsahové informace. ty, které mi uvízly v krátkodobé paměti nejzřetelněji, měly spíše jen fuknci "easer eggů", šibalských pomrknutí na ty, kteří je rozpoznají. dějové souvislosti, kde se zcela očividně nejvíce vyjímají paralely s Novou nadějí, ve mně pro změnu budí dojem opisu přes tutéž šablonu, při níž se vytrácí hlubší souvislost (tematická souvislost a mytologická inspirace) a podobnost tak zůstává spíše povrchní. na to však mohou vrhnout úplně nové světlo další filmy sequelové trilogie, které bez pochyb poskytnou rozsáhlejší kontext. tato úvaha je tedy předčasná. příští filmy však nic nezmění na jiných, již daných skutečnostech. například na absenci formálního závěru, předepsaného vzorem z Nové naděje a Skryté hrozby. kdyby Star Wars byly samy o sobě vlastním žánrem - taková myšlenka by snad i šla obhájit -, daly by se pocity deprivace coby následky "rebelie" tvůrců vůči daným pravidlům vysvětlit jako žánrová frustrace. ještě jeden rozdíl od předloh však vnímám jako zásadní a ten spočívá v otázce autonomie. /// bez ohledu na to, že reklamní kampaň slibovala film, který bude vyhovovat i divákům neznalým předchozích dílů ságy (to je spíše hypotetická úvaha, jelikož nikoho takového snad ani neznám), není to tak docela pravda. zmínil jsem už sice, že Lucasova filmová hexalogie tvoří jednotvárné těleso, ale teď nastal vhodný čas dodat, že to ovšem příliš neubírá na autonomii jejích jednotlivých epizod a už vůbec ne prvních dílů z obou trilogií. jak po Nové naději, tak po Skryté hrozbě toho ještě tolik zůstalo nevysvětleno a tolik toho zbývalo odhalit, to je jistě pravda, ale nic tak zásadního pro zápletku těchto filmů, aby nemohly fungovat i jako samostatné jednotky. v tomto směru byl George Lucas mistr elegantního kompromisu. Síla se probouzí nejenže by nedávala velký smysl bez spojitostí s původní trilogií, to lze snadno pochopit, ale ona nedává velký smysl ani bez spojitostí s filmy, které ještě ani nevznikly. pro smysluplnost filmu, nebo lépe řečeno pro celistvost jeho významové struktury jsou některé zatím nezodpovězené otázky naprosto klíčové. uvedu jen jeden z mnoha, zato ale zásadní příklad za všechny - otázku: Jaký význam pro strategii Odporu má nalezení Luka Skywalkera... ? diváci se o tom mohou dohadovat, mohou domýšlet a snad i do značné míry úspěšně, nicméně odpověď zde nejspíše není přítomná ani implicitně. společné snahy všech hrdinů i antihrdinů jsou podřízeny tomuto cíli... aniž by ho kdo znal? chtějí snad využít některé jeho znalosti nepřítele? nebo chtějí, aby vycvičil více Jediů a ti by válčili ve jménu Odporu proti Prvnímu řádu? aby se se Snokem utkal on osobně? a proč by někdo vůbec vytvářel mapu k jeho nalezení, jako by snad byl nějakým pirátským pokladem, a pak se jí snažil utajit? a tisíce podobných otázek je možné a zároveň marné si klást, neboť odpovědi si tvůrci nechali napříště, pokud je vůbec plánují dodat. dobře přitom rozumím tomu, že tvůrci ponechávají ohromný prostor k zaplnění pro nové expandované univerzum, které se už dávno rodí, ale nemyslím, že by film měl na odkazy na jiná díla (ať už příští filmy trilogie, nebo knihy atd., nebo snad dokonce na prequelovou trilogii k sequelové trilogii?) spoléhat i v případě klíčových souvislostí vlastního děje. netvrdím to proto, že bych snad byl až tak přísný zastánce peratismu, ale protože to odporuje vzoru předchozích filmů série a tím i porušuje návaznost s nimi. /// nevěřil jsem ani na okamžik tomu, že se zařadím mezi ty fanoušky, kteří budou po zhlédnutí volat, že "Lucas by to býval natočil lépe", ale ono na tom něco bude. anebo je to možná jen nostalgie, co se tu právě ozývá. chybí tu Lucasovo typicky soudržné a velmi důsledně motivované vyprávění, snáz a elegance, s níž uměl držet početné spřežení dějových linií pevně a přehledně na uzdě a všudypřítomná cílevědomost jeho režie. chybí tu jeho schopnost vyvážit prostor pro akci s prostorem pro postavy, díky níž ani ty nejvelkolepější blockbustery své doby nepůsobily jako filmy "pouze na efekt". z filmu Síla se probouzí ten dojem ovšem mám a sám doufám, že je daný jen prozatímní absencí souvislostí a hlavně i tím, že první dojmy jsou stále živé a lehce neuspořádané. uvidím, až se to vstřebá, já se vrátím k těmto poznámkám a pravděpodobně vše uvidím v jiném světle. je také docela možné, že všechny popsané změny se s odstupem projeví jako velmi prospěšné inovace. nová éra pro fenomén Star Wars teprve začala. já se však na dlouhou dobu zdržím s úsudkem, zda půjde o éru světla či temnoty. (zhlédnuta 2D verze s českými titulky)

i přestože se velké množství pozdějších britských sci-fi bude pokoušet imitovat žánrové trendy amerického filmu padesátých let, toto sci-fi ještě stále stojí nohama pevně na půdě ostrovního království a to i nehledě na původ jeho režiséra. staví ho tam především typicky britský sociální rozměr filmu. zároveň jej lze považovat i za lehkou formu sociálně-ekonomické satiry, ironizující postoje jak zástupců dělnictva (záměrně se vyhýbám užití sousloví "dělnická třída"), tak jejich zaměstnavatelů a majitelů kapitálu (záměrně k jejich označení nepoužívám slova "vykořisťovatelé"). společensko-kritická sci-fi samozřejmě nejsou ničím výjimečným ani v této, ani v žádné jiné éře kinematografie. žánrově se však jedná o snímek přeci jen o něco pestřejší, což jsem bez jakékoliv apriorní znalosti zjistil až během sledování, a přeci se žádná žánrová frustrace nedostavila. řemeslně velmi zručně natočený snímek nemá ani tolik vtipu jako Mackendrickovi pozdější Ladykillers, ani tolik konfliktu a napětí jako jeho ještě o něco pozdější Sladká vůně úspěchu, samé skvělé filmy. divákům však nabízí dobře vybalancovaný poměr obou poloh, komedie a dramatu. téma této dramedie je typicky vědecko-fantastické, ale pojaté velmi originálně. není jím samozřejmě již zmíněná sociální kritika. na mysli mám situaci vědce, který objeví cosi potenciálně převratného. všichni jsme už tolikrát měli možnost vidět sci-fi o vědcích, jejichž strašlivého vynálezu se každý toužil zmocnit, ale oni sami se ho nakonec ve strachu z ničivých důsledků rozhodli zničit. v Muži v bílém obleku hraje Alec Guiness pravý opak této stereotypní figury. jeho Sidney Stratton přijde na vynález, o který naopak nestojí nikdo, a snaha ho prosadit jde proti vůli všech lidí. tématem filmu je pak univerzální pravda o tom, jak tragicky nevděčná často bývá úloha vědců v dnešním světě a s jakým nepochopením se vždy budou střetávat ze všech stran.

po předloňské Gravitaci a loňském Interstellaru jsem od největšího letošního adepta na hollywoodský pokus o "high-syfy" roku čekal hodně. a to byla chyba. dočkal jsem se filmu skvěle natočeného, který ze zdánlivě chabého námětu vytěžil daleko víc, než bych se kdy nadál. filmu chytrého, byť v mnoha detailech nedomyšleného, viz například ignorování faktu, že na Marsu je výrazně menší gravitace. filmu zručně napsaného, efektivně vyprávěného a vůbec po řemeslné stránce od prvního pohledu prvotřídního. /// Ridley Scott dokázal po celou tu relativně dlouhou dobu udržet pravidelný tep rytmu, s ním související vyváženost v poměru "humor vs drama" a konvenční střihové elipsy drží všechny ty rozmanité scény krásně pohromadě, přestože se v rychlém tempu stále dokola střídají lokality dvou vzdálených a velmi odlišných prostředí. nemohu si ale pomoci, to všechno je mi pořád málo. ve srovnání s o dva roky starším vědecko-fantastickým survival filmem Alfonsa Cuaróna, snímkem audio-vizuálně ohromujícím a tematicky nesmírně inspirativním, vypadá Marťan jako banalita stejně povrchní, stejně líbivá a skoro stejně nepříjemně vlezlá jako jsou disco hity z jeho soundtracku. /// jako hard scifista velice oceňuji krásu "mimozemských obrazů" z Marsu a ještě více nadšení ve mě vyvolávaly všechny záběry na kosmickou loď Hermes i pohledy do jejích útrob. i z hlediska významové struktury nacházím mnoho aspektů hodných ocenění. upřímná tematizace hluboké a ničím nezviklatelné úcty k hodnotě lidského života, i kdyby byl "jen" jediný, má univerzální platnost a jistě osloví řadu diváků filmu. i tak je to ovšem pravda svým způsobem "příliš" prostá a samozřejmá. každý lidský život je nedocenitelný. ano. abych plný význam těch slov pochopil a přijal, nepotřebuji sledovat přes dvě hodiny dlouhou "názornou ukázku" na příkladě jednoho ztroskotaného kosmonauta. /// a nemá-li film co víc nabídnout, pak nemá doopravdy co nabídnout. snad kromě hlášek (-), předvídatelných dějových zvratů (-), Damonova krajně nepřesvědčivého herectví (-), optimismu namísto střízlivosti (+/-?) a snah o extrémní zjednodušování, aby i ten nejhloupější divák všemu bez potíží rozuměl (obzvlášť velké mínus). dokonce i vlastní koncept založený na řetězci předkládaných problémů a vývoji jejich řešení - a to racionální vědeckou cestou, abych zdůraznil potěšující silně pro-vědeckou orientaci filmu - si Marťan ve svém, celkově spíše slabším závěru trapně podráží stupidním trikem "na způsob Iron Mana". kdo viděl, chápe. kdo neviděl, uvidí a zapláče. /// soudě z uvedeného výčtu je hodně co kritizovat i hodně co chválit. dočkal jsem se dobrého filmu. dokonce i dobrého sci-fi. nedosáhlo však uměleckých kvalit, a proto nedosáhlo ani kvalit Nolanova loňského předchůdce, a už vůbec ne Cuarónova předloňského. a i když nemám pochyb, že sklidí bohatou úrodu prestižních filmových cen, tohle sci-fi je "jen" dobré. (navštívena projekce 2D verze)

v době, kdy v (politicky, nikoliv však kulturně) "konkurenčních" USA docházelo k bezprecedentnímu vzestupu filmového sci-fi, se sovětští filmaři raději drželi svých léty prověřených receptů a je to tak dobře. těžko by se dalo něco vylepšovat, alespoň tedy je-li řeč o podstatných aspektech a nikoliv o kosmetických náležitostech, mezi které patří třeba právě speciální efekty. ty totiž v případě Záhady souhvězdí Orionu nesnesou srovnání se zámořskými protějšky. jedná se o triky sice na pohled krásné a poctivě zpracované, nicméně prosté modely raket ve statických záběrech a obyčejné víceexpozice musely na začátku osmdesátých let působit archaicky a to pravděpodobně i v Sovětském svazu. mezi spíše povrchní aspekty filmu by se daly řadit také kulisy a výprava, ačkoliv jejich značný vliv na atmosféru filmu by neměl být podceňován. v Záhadě mě velmi mile překvapila především architektura vesmírného korábu Phaeton a to svou prostorností, rozmanitostí, složitostí a samozřejmě skutečností, že opravdu budila futuristický dojem interiéru kosmické lodi a nikoliv ponorky, jak se běžně stávalo i u mnohem ambicióznějších filmových sci-fi projektů. designérovi proto patří mé uznání. /// snad ještě více se však o atmosféru zasloužil kameraman, nebo lépe zástup kameramanů, neboť se jich na filmu vystřídala hned celá armáda a je to znát. nevím, co přesně jsem vlastně na základě zhlédnutí jiných sovětských vesmírných sci-fi očekával (příkladem Planeta bur, Lilovyj šar, Mečte navstreču či Ja byl sputnikom solntsa), ale rozhodně to nebylo extenzivní užití dynamické ruční kamery, která neustále velmi prudce mění úhly pohledu, velikosti záběrů a objekty svého zájmu, sleduje je jízdami skrze koridory lodi a ironicky spíše zabraňuje divákům v orientaci v prostoru, než aby jim tím pomáhala. všechna ta neotřelá kamerová extravagance, která může být jak příznivým důsledkem intuitivního přístupu autorů, tak neschopností režiséra uvést v soulad nesourodé přístupy svých kameramanů, pak má velmi hypnotické účinky na diváka. těžko bez zákulisních informací rozhodnout, zda nejde jen o vedlejší efekt, ale kloním se k vysvětlení, podle něhož jde spíše o názornou ilustraci proměn vědomí, které u kosmonautů jejich výprava do hlubin kosmu vyvolává. i touto cestou totiž může film komunikovat své téma, které je vlastně též typické pro sovětská sci-fi a vlastně všechna dobrá sci-fi, a sice setkání s neznámem, které dalece přesahuje člověka a donutí ho poznat a pocítit limity své lidské přirozenosti. o tomtéž vlastně vypovídá Kubrickova 2OO1, první Star Trek film of Roberta Wise, československá Ikarie XB-1, Nolanův Interstellar či Cuaronova Gravitace, ze sovětských vědecko-fantastických filmů pak Tarkovského Solaris či Šerstobitova Mlhovina v Andromedě. /// Záhada orionova pásu však své téma neotevírá cestou žádného filmového mysticismu, jako je tomu u několika z právě jmenovaných děl, a dle očekávání dodává jako "tematickou příměs" také relativně snesitelnou dávku laciného budovatelského optimismu. o tom ostatně svědčí už víceméně banální námět o hledání způsobů, jak navázat spolupráci s cizinci z jiné planety za účelem záchrany Země před blížící se katastrofou. budovatelská rétorika pochopitelně infikovala i dialogy, které bych popsal jako prapodivnou směs ne vždy zcela smysluplných techno-blábolů s velmi naivními a jednostrannými ideovými proklamacemi, kterým nijak nepomáhá, že je pronášejí strnulí interpreti pokoušející se vdechnout život dvojrozměrným figurám. marná to snaha. /// velký podíl na příjemné atmosféře "podivna" a "halucinogenních" dojmech ze sledování má ironicky též zcela nekoncepční dramaturgie. děje přecházejí plynule z jednoho v druhý podle pravidla naprosté libovůle. nenacházím žádné povědomé vzory, žádný vývoj, nic, co by s velkou pravděpodobností po důkladnějším zmapování dalo vzniknout přehlednému diagramu. děj, nebo raději opět v množném čísle - děje jsou tu zkrátka krásně nevyzpytatelné. i když tedy z mnoha zmíněných důvodů je nasnadě Záhadu souhvězdí Orionu hodnotit jako filmový pokus, který se tvůrcům zcela vymkl kontrole, jedinečný výsledek onoho metaforického experimentu lze subjektivně ocenit pro jeho výrazné uhrančivé účinky. byla potěcha to sledovat a o to přeci hlavně běží.